Návrat totality v rámci abnormalizace

Volnost měla na jaře 1968 své limity. „Davide, ty máš stále jiný názor, neumíš diskutovat“, poučila mě paní soudružka ředitelka. Diskuze byly zajímavé. Například nás vyzvala promyslet do příště, máme-li v ČR občanské svobody. Otec mě odkázal na dědu, bývalého poslance (než byl vyhozen odevšad). „Ano, máme svobodu slova“, pravil děda: „Ale to bohužel neznamená, že můžeme bez rizika říkat, co chceme“.  Situace se od jara vyvinula a pár měsíců jsme mohli. Pak se k nám „dočasně umístila“ vojska „spřátelených armád“. Nastala „normalizace“, tedy návrat k tomu, co bylo normální před tím.

Na podzim, při nástupu na gymnázium už chybělo 6 a postupně 11 původně přijatých spolužáků. Zmizeli na Západ. Ne všichni pochopili normalizační vývoj. A tak naše třídní profesorka, češtinářka a dějepisářka dál vykládala historii podle svého. Jednoho dne v druhém ročníku, nastala změna. Přišla do třídy, ale k výkladu nedošlo. Mlčela, chvěla se, třásly se jí ruce. Nadaný ambiciózní spolužák napsal dopis na jistá místa. Stálo v něm, že výklad třídní profesorky neodpovídá učení „marxismu – leninismu“, jak nám řekla, když jsme ji navštívili na psychiatrickém oddělení.

Horkokrevný spolužák řeckého původu se nabídl, že udavače podřízne. Byl jsem předsedou třídy a cítil jistou odpovědnost. Nabídku jsem nevyhodnotil jako optimální. V úzkém kruhu blízkých spolužáků jsme vymysleli, že udavače potrestáme tím, že ho budeme ignorovat. Situace se ovšem vyvinula tak, že úzký kruh byl výjimkou, širší kruh to nepřijal. Někteří naopak. Nabyli ochranného zbarvení, někteří začali být iniciativní v náležitém směru. Prošlo mi, že jsem se nesnažil. Jak se tak normalizace prohlubovala, mladšímu bratrovi už to tak snadno neprošlo nehledě na vynikající školní prospěch, a po přičtení nesprávných postojů rodičů. V osmašedesátém byl bratr přijat ke studiu ve Francii. Ale pak se hledět na západ zapovídalo, abychom byli spolehlivě závislí na Východu.

„Můžete bejt dobrý lékaři, můžete umět třeba, ja nevim, vobrátit střeva naruby, ale to nestačí, především musíte bejt politicky aktivní!“, radil nám podplukovník Veselý, zvaný veselý podplukovník. Ani jemu zřejmě nestačilo být politicky aktivní, protože jednoho dne z vojenské katedry lékařských fakult zmizel. Údajně se v opilosti na Hlavní poště domáhal telefonického spojení s generálem Pinochetem.

„Kdybychom vám povolili tu externí aspiranturu, tak byste potom jako kandidát věd mohl třeba chtít být docent. A to my si musíme pořádně rozmyslet.“ Řekla mi mladá perspektivní soudružka na děkanátu v dalším kole odmítnutí. Normalizace se začala mírnit, ale stále trvala, soudruhům uchovávala výhody.

Nastal vítězný listopad. Dostal jsem pozvání od spolužáků. Udavač má pořad v Československém rozhlasu o socialistické morálce. A měl bych podepsat petici, aby mu to zakázali. „Tys byl taky v KSČ?“, položili otázku jinému spolužákovi. „Kvůli kariéře? Tak to je v pořádku.“ Nepodepsal jsem, protože podepsali i ti, kteří ho neignorovali, naopak.

„To bylo vážně nechutný jak se k tobě chovali“, řekl mi na Hradě 28. října muž, kterého jsem nepoznával. Měl na mysli mediální štvanici proti mně. Byl to ten udavač.

„Támhleten muž, který jde za plotem, je bývalý podplukovník tajné služby“, řekl jsem hostu na zahradě před domem. Zděšeně sledoval bývalého příslušníka STB: „Jak tady s takovým člověkem můžete žít?“ Blbá otázka, no jo, u nich v Kanadě se režim nemění každých dvacet let.

Situace se nám zase vyvinula. Spojeným státům hrozí ztráta dominance a s ní ztráta role dolaru jako univerzální rezervní měny. Budou si ho moci i nadále tisknout, ale už o něj nebude takový zájem. Proto je třeba utužit transatlantickou vazbu. Proto i ČR tak naléhavě patří na západ a hledět na východ se zapovídá, abychom byli spolehlivě závislí na Západu.

Paní učitelka Bednářová vloni v dubnu vykládala osmákům, jak se vyvinul konflikt na Ukrajině. Ovšem nepoužila výklad, tedy ten správný narativ v duchu „liberální demokracie“. Jedna žačka si to ale nahrála, jaképak psaní dopisů na příslušná místa, když máme takové technické možnosti? A spolužák to řekl doma. A jeho politicky aktivní otec a režimní novinář to byl oznámit soudružce paní ředitelce. A ta jednala nekompromisně. Je potřeba mít správný názor, umět diskutovat. A paní učitelka dostala padáka. A soud potvrdil správnost tohoto postupu.

Vývoj je totiž opačný. Normou bývala po dobu dosti let možnost uplatňovat demokratické svobody. V médiích hlavního proudu žádná sláva, jednostranný přístup a standardní dvojí metr. Ale bylo možné bez trestu vyslovovat jiný názor. Jenže nám sem vtrhla bída z chybných rozhodnutí Evropské unie a neschopnosti či zlého úmyslu „naší“ vlády. V demokracii by se taková vláda neudržela, takže zahájila postup směrem k totalitě. Je to pohyb od ideální normy s demokratickými svobodami k totalitní abnormitě. Proto navrhuji nazývat současný vývoj „abnormalizace“.