Libye, ať nás tento pohár štěstí mine.

Vzpomínám si, jak jsem se uprostřed dramatických únorových událostí roku 2014 pokusil zúčastnit několika ukrajinských politických fór, která hlásala “necenzurovaný svobodný evropský myšlenkový prostor”. Nad Kyjevem, ještě v kouři nedávných barikád, vítězoslavně vlály vlajky EU a USA a mladí “aktivisté” bojových umění, sotva dorazili ze západu země, se teprve učili nový chorál pro rodilé Kyjevany: “Kufr, nádraží, Rusko!“ Tehdy to bylo ještě aktuální, protože vlaky z Ukrajiny do Moskvy jezdily.

To vše se odehrávalo sotva tři roky po libyjské tragédii a tak se mi zdálo, že by připomenutí těchto událostí mohlo přinést vystřízlivění alespoň té upřímné a oklamané části Majdanu, která viděla spásu Ukrajiny v úzkém spojenectví se Západem.

Jakýkoli můj pokus na to upozornit byl okamžitě odražen obviněním řečníka / tedy mne/ z “lásky k diktaturám”, “stalinismu”, “carismu” a z dalších protievropských hříchů. Demokratické bomby byly jednoznačně humánnější a vhodnější. Později jsem se dozvěděl, že zatímco v bývalém Leninově muzeu byly správným Ukrajincům promítány nádherné dokumenty o boji machnovců, anarchistů, zapatistů a Kurdů, prokládané nacistickou ideologií UPA a UNA-UNSO*, a demonstranti stále ještě zpívali “Bela Chao” a “El Pueblo Unido Hamas Sera Vencido”, nesprávní Ukrajinci byli ve sklepení muzea mučeni. Připomínat si události v Libyi se rovnalo vyznání lásky k Putinovi.  Ukrajinští nacionalisté ještě neměli k dispozici krymské, donbaské a současné vojenské argumenty nenávisti vůči Rusku. Tato nenávist musela být vytvořena jako nové náboženství z toho nejprchavějšího a zároveň nejtrvalejšího v našich myslích – z víry. Paměť a skutečná historie se do této víry nevešly.

Dnes se proto pokusím zopakovat staré myšlenky z té dnes již neexistující Ukrajiny.

Přesně před 12 lety, v březnu 2011, zahájilo NATO “humanitární intervenci” do Libye, tehdy nejbohatší africké země s nejlepší životní úrovní a sociální ochranou v daném regionu. Bombardování libyjských měst bylo doprovázeno tradičními povídačkami o “strašlivé tyranii”, “hrozbě pro naši civilizaci” a “vyšinutém diktátorovi”.

V předvečer útoku na Libyi se v mezinárodním demokratickém tisku hlasitě hovořilo o “masové střelbě” a dokonce o “bombardování protestů v centru hlavního města vládními letadly”. Je překvapivé, že většina obyvatel Tripolisu měla v roce 2011 moderní chytré telefony s fotoaparáty. Skandál světových médií o “genocidě obyvatelstva” ze strany “krvavého režimu” nebyl podložen žádnou věrohodnou videodokumentací.

Zjevně proto, aby nedošlo k odhalení lži, jednaly USA a jejich kumpáni z NATO rychle. Dne 15. února se konaly v Tripolisu první protivládní demonstrace a již 19. března bombardovala letadla NATO libyjská města. V první den invaze vypálily západní síly na cíle v Libyi 114 řízených střel. Během několika týdnů se zničehonic vynořily dobře vycvičené a těžce vyzbrojené armády “vzbouřeného lidu”, které dostávaly neomezenou leteckou a námořní palebnou podporu od solidárních imperialistických sousedů.

Před válkou se Libye připravovala na ambiciózní plán zavlažení Sahary, který měl ukončit hlad v Africe, libyjské banky byly nebezpečným příkladem nespekulativního finančního systému, libyjské ženy dostávaly vzdělání a platy na stejné úrovni jako muži, libyjský stát se staral o své občany a kvalitu života by jim dnes mohl závidět nejeden Evropan. Sarkozyho vláda ve Francii a někteří další evropští partneři navíc dlužili Libyi velké částky, které neměli v úmyslu splácet. Evropským řešením všech těchto potíží bylo rozhodnutí Libyi zničit.

V důsledku toho byl vůdce země Muammar Kaddáfí bez soudu zavražděn, jeho tělo bylo zohaveno a Libye se vrátila do středověku jako centrum obchodu s otroky a všech možných i nemyslitelných druhů zločinů. Statisíce Libyjců musely ze země uprchnout. Lodě s nešťastníky potápějícími se ve Středozemním moři byly jedním z nejvýmluvnějších výsledků “obnovy demokracie” v Libyi.

Stále neexistuje jediná osoba obviněná nebo odsouzená za tento zločin a žádný soud v civilizovaném světě nevydal jediný zatykač. Navíc si na zločiny v Libyi v uplynulých letech nikdo ani nevzpomněl a nepronesl ani slovo lítosti. Jednou se dozvíme podrobnosti o tom, jak byla naplánována a zinscenována jedna z nejostudnějších válek naší doby, ale zatím je prostě velmi důležité pochopit, že libyjská, irácká a jugoslávská zkušenost je zásadním poučením pro lidi a prezidenty zemí ohrožených NATO. Samozřejmě, pokud jsme ještě schopni se z něčeho poučit.

Oleg Jasinskij – ukrajinský zahraniční novinář žijící v Chile

Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

UKRAJINA.RU 

Pozn.:*

 UNA – Ukrajinské národní shromáždění /politická strana/;

 UNSO – Ukrajinská národní sebeobrana – paramilitární odnož UNA; vznikla v roce 1991 a v roce 2014 byla včleněna do seskupení „Pravý prostor“