Jejich letadlo se dostalo do rotace u obce Novoselovo ve Vladimirské oblasti.
Komise Ústředního výboru KSSS a Rady ministrů SSSR zvažovala tři desítky verzí toho, co se stalo, ale nedokázala stanovit příčiny smrti pilotů i pádu letadla. A je i nadále nepravděpodobné, že by to někdo s jistotou zjistil – nebe, vesmír i Bůh si uchovávají svá tajemství.
Někdy do určité doby, někdy navždy.
Přesto zmíněná komise přesně zjistila dvě překvapivé skutečnosti z posledních minut a vteřin života těchto dvou úžasných lidí.
Zaprvé – odborníci zjistili, že v okamžiku kontaktu se zemí bylo letadlo celé a nepoškozené, ani jeden z pilotů se nepokusil katapultovat a oba byli při vědomí, přičemž Gagarin řídil letadlo v přední kabině a instruktor Serjogin seděl v zadní kabině.
Podle jedné z verzí byla konstrukce letadla, v němž piloti cvičili, taková, že se mohl katapultovat pouze jeden z nich – pokud by to pilot udělal jako první, pak by instruktor zahynul, a naopak, pokud by instruktor přežil, pilot by zahynul. Nikdo z nich nechtěl svého kamaráda opustit.
Zadruhé – oni to věděli a tak se zachraňovali společně. Generálporučík letectva, vyznamenaný zkušební pilot, Hrdina Sovětského svazu Stěpan Mikojan vzpomínal na základě výsledků předložených komisí:
“Analýza ukázala, že ani Gagarin, ani Serjogin neměli v krvi žádný alkohol, ani jeden z nich necítil žádný strach – nebyl tam ani adrenalin. Oba byli až do okamžiku smrti v pořádku, Gagarin držel levou rukou řídicí páku letadla, oba měli nohy na pedálech a tlačili na ně…”.
A Gagarin skutečně první byl. Dokonce byl první z prvních, protože udělal něco, co nikdy předtím nikdo neudělal, něco, co lidstvo nikdy předtím nedokázalo.
Takových lidí je v historii velmi málo. Dokonce i Ameriku objevilo vícero lidí, i když titul objevitele získal Kryštof Kolumbus , což vyvolává úšklebky dávných Vikingů z Islandu nebo Aleutů ze Sibiře, kteří se v námořnickém řemesle nevyznali o nic hůř než námořníci z parádních karavel, i když se vydávali na moře v malých útlých člunech.
Před Gagarinem se do vesmíru nevydal nikdo. Byl doménou prvních, vesmírem pro lidstvo a vesmírem pro průkopnické lidské bytosti, které uviděly Zemi zvenčí. Poprvé. Je těžké si to představit i dnes.
Ale on chtěl být i nadále první. Bez nebe nemohl žít. Jeden historický let mu mohl bohatě stačit k tomu, aby až do konce života spal na vavřínech. A dokonce mohl ty vavříny i nosit a chodit v nich, zářit a odrážet paprsky slávy a lásky celého národa.
Ale on chtěl létat dál a výš. Snil o tom, že se znovu vydá do vesmíru a stane se prvním člověkem, který vstoupí na povrch Měsíce.
Od roku 1964 byl zástupcem náčelníka Střediska přípravy kosmonautů a současně studentem Žukovského vojenské akademie leteckého inženýrství. Obhájil diplom s vyznamenáním a dosáhl toho, že se rekvalifikoval na stíhacího pilota. To byla pro odvážného a odhodlaného muže mimořádně náročná kvalifikace.
Ale nepodařilo se mu to: od 13. do 22. března 1968 uskutečnil s instruktorem 18 letů v celkové délce pouhých 7 hodin. Podle všeho to bylo obludně málo…
Komise pracovala na vyšetřování katastrofy devět měsíců, ale materiály zůstaly navždy utajeny. Dodnes jsou uloženy v archivech.
Generál Stěpan Mikojan v této souvislosti jednou řekl:
“V zahraničí potřebují přesné výsledky, aby mohli určit příčiny a zabránit jejich opakování. A u nás je potřebujeme – k potrestání viníků. Tato letadla už nelétají, ale pro praxi to žádný smysl nemá. Možná se někdy stane zázrak a my zjistíme, co přesně zabilo Gagarina a Serjogina – ale na věci to nic nezmění. A nikomu se tím neuleví”.
Ale mně se i přesto tak nějak zdá, že Pán Bůh už lidem své tajemství prozradil. Podle veršů Anny Dolgarevové, charkovsko-luhansko-doněcko-moskevské básnířky, válečné zpravodajky a dobrovolnice ve válce na Donbasu a ve speciální vojenské operaci (SVO) na Ukrajině:
Bůh říká Gagarinovi: Juro, teď už to víš:
není hniloby s hnilobnou pachutí,
v člověku není hniloba,
ale jen zmrzlina na náměstí v rukou tatínka,
vůně trávy i žhavé železné podkovy,
březové náušnice, smrkové tlapky,
to je vše, co v sobě nosíme, Juro.
Podívej, po nebi jsem rozsypal rudé hvězdy,
rozhodil jsem je od Kaliningradu až po Amur,
čistě pro radost, Juro,
vždy jsi to chápal, jak je to všechno jednoduché.
Juro, a taky proto si tu teď spolu jen tak povídáme,
o tom, co se skrývá v člověku.
Není v tom žádné tajemství, žádné záhady,
až se vrátíš, můžeš to všem říct,
že to není smrt, ale květ jabloně v dechu člověka,
že člověk je duch nebeský, ne šakalí.
Tak jim to řekni, Juro, a o mně nic neříkej.
A taky, až budeš padat, neboj se …
Je to úžasné! Nic přesnějšího a procítěnějšího o vesmíru jsem nečetl, a to jsem toho četl hodně. A poslouchal písničky o tom, jaký to byl chlap. A viděl jsem filmy. A naslouchal pokořitelům vesmíru.
A brzy uvidím i film natočený na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) stejnými odvážlivci, kteří se již stali prvními ve svém oboru.
Tato slova jsou slova Božího zjevení, která jsou nám seslána, zdá se, skutečně shůry. Jednou za sto let. Abychom si uvědomili a pochopili, že “člověk je duch nebeský, ne šakal“.
A Gagarin to, jak se zdá, věděl. A právě proto se nekatapultoval, ale, jak ukázaly údaje komise ÚV a Rady ministrů, do poslední chvíle tlačil na pedály řízení a řídicí páky. A totéž dělal i Serjogin.
Ničeho se nebáli. A nebáli se ani smrti. Gagarin zemřel o zlomek vteřiny dříve než jeho kamarád. První. Tak symbolické to bylo. A my na to nesmíme zapomenout….
Vladimír SKAČKO
Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
UKRAJINA.RU
Pozn. k překladu básně: Nejedná se o překlad umělecký. Verše byly přeloženy kvůli pochopení smyslu článku.
