Čínský mír proti ruské válce

A Zelenskij s družinou, spoléhající na své nacisty, je pravděpodobně nepřesvědčí o nutnosti vzdát se území, o něž tak tvrdě bojovali a ztratili tam statisíce “soukmenovců”.

Přesto se Čína pokusila – i navzdory počátečnímu příkrému odmítnutí “mise dobrých služeb” ze strany Washingtonu a Kyjeva – a snaží se svou iniciativu znovu prosadit.

Číňané neuvažují jen realisticky. Na rozdíl od Evropanů, Američanů a Rusů nepoužívají Číňané logiku faktů, ale logiku trendů. Vidí, že potenciál Ukrajiny je vyčerpán, že je stále obtížnější udržet frontu ukrajinských ozbrojených sil. Ruská ofenziva se postupně zrychluje a pokrývá stále větší část fronty. Krize se netýká pouze Bachmutské oblasti. Daleko nebezpečnější krize, která hrozí zhroucením celé fronty, se rozvíjí u Avdějevky. Ohlášená ukrajinská protiofenzíva je stále méně pravděpodobná a blíží se katastrofa na východní frontě, která vymaže Ukrajinu z mapy a zasadí těžkou ránu důvěryhodnosti USA a kolektivního Západu. Z pohledu Pekingu by měly být USA – v zájmu odvrácení této katastrofy a zachování alespoň části Ukrajiny k možnosti konfrontace s Ruskem v budoucnu – vstřícnější a  měly by uzavřít kompromisní mír na základě principu, že kdo co nyní ovládá, to mu patří.

Nejtěžší na celém příběhu je dosáhnout oboustranně přijatelného řešení pro území, která se již stala součástí Ruska, ale jsou pod kontrolou ukrajinské armády (Záporoží a část oblasti, Cherson a část oblasti, stejně jako část Doněcké oblasti). Z pohledu Číňanů hodnotících vývojové tendence to není problém, protože konečná porážka Západu a Ukrajiny je předem daná. V důsledku toho se tato území tak jako tak stanou součástí Ruska. Proto podle logiky Pekingu Západ a Ukrajina nemusí trvat na svém a vzdát se jich okamžitě, na druhou stranu Moskva může také několik let počkat.

Z hlediska rusko-americko-evropské politické reality se však jedná o naprosto klíčovou záležitost, která přinese tomu, kdo ustoupí, kromě ztráty podstatné části mezinárodní důvěryhodnosti i oslabení jeho pozice uvnitř vlastního státu.

Čeho chce Peking dosáhnout, pokud bude jeho mírová mise úspěšná?

Prvním, nejzřejmějším a nejdůležitějším cílem je zbavit Rusko konfliktů na Západě, aby si mohlo rozvázat ruce na Východě. Je jasné, že armáda na západní hranici bude muset být i nadále držena v pohotovosti, ale například námořní pěchota Tichomořské flotily by mohla být jednoznačně poslána zpět na své hlavní působiště. A mobilizovaní muži by mohli být posláni domů. Tím spíše, že Rusko bude jednoznačně trvat na demilitarizované zóně podél svých hranic v hloubce 300-500 kilometrů, která by měla být hlavní zárukou bezpečnosti.

V tomto případě je Peking upřímný. Číňané, kteří ve skutečnosti nerozumějí západnímu způsobu myšlení a západním pravidlům politické hry, se domnívají, že jejich mírové návrhy mohou být přijatelné pro všechny jako dočasný kompromis. Na jedné straně by nebyla uvalena žádná omezení na infrastrukturu NATO ve východní Evropě, s výjimkou (možná) Pobaltí, na druhé straně by Rusko získalo demilitarizovanou “bezpečnostní zónu” podél svých hranic. Na druhé straně by Čína v předvečer nevyhnutelné tchajwanské krize rozvázala ruce svému spojenci pro aktivnější politiku na Dálném východě.

Za druhé, Čína, stejně jako každý jiný stát, sleduje v každém spojenectví kromě společných zájmů i své vlastní sobecké zájmy. Ale na rozdíl třeba od Rusů, kteří mají od lásky k nenávisti jen krůček a jejichž postoj k “bratrům” určuje poslední pozitivní či negativní akce “bratrské” vlády vůči Rusům, Číňané se obvykle dívají v předstihu do budoucnosti.

Porážka Západu obecně a USA zvláště je v současném konfliktu neodvratná; diskuse se může vést o načasování kolapsu Západu, ale ne o jeho zásadní nevyhnutelnosti. Bez silného nepřítele, kterým je nyní Západ, bude rusko-čínské spojenectví nesporně čelit otázce, kdo v tandemu Moskva – Peking bude vůdcem a kdo následovníkem. Průběh a výsledky ukrajinské a tchajwanské krize, stejně jako realizované i nerealizované mírové iniciativy obou stran v tom budou hrát nemalou roli.

Není pochyb o tom, že Čína nebude pod žádnou záminkou souhlasit s kompromisním mírem, dokud nezíská plnou kontrolu nad Tchaj-wanem. Zároveň Peking chápe, že pro Rusko bude obtížné nastolit plnou kontrolu nad Ukrajinou (kromě čistě technických problémů spojených s obnovou zničeného hospodářství a převýchovou neloajálního obyvatelstva existuje také nebezpečí, že ukrajinská krize přeroste v evropskou válku).

Ovšem pokud Rusko podstoupí to riziko, a dosáhne úplného vojenského vítězství nad Ukrajinou, přičemž teprve poté zahájí stabilizační rozhovory se Západem, bude to Moskva, jež získá vavříny prvního vítěze nad USA a NATO v moderní hybridní válce. Jakékoli měřítko tchajwanského vítězství bude zastřeno touto událostí. Tchajwanská krize by navíc mohla začít dříve, než skončí krize ukrajinská. V současném uspořádání by to znamenalo, že spojenci USA v oblasti APAC (Japonsko, Korejská republika, Austrálie, Nový Zéland) se postaví proti osamocené Číně a poskytnou Tchaj-wanu stejnou podporu ve zbraních a financích, jakou poskytla Ukrajině Evropa. Amerika bude i v tomto případě stát za jejich zády, aby měla proces pod kontrolou.

Nicméně s ohledem na celkovou dvou- až trojnásobnou převahu spojeneckých flotil nad čínskými a pěti- až desetinásobnou převahu USA v jaderných zbraních (výše převahy záleží na tom, kolik nedeklarovaných jaderných hlavic se podařilo Číně rozmístit v posledních pěti letech), nemluvě o absolutní převaze v nosných prostředcích, mohou USA a jejich spojenci vstoupit do přímého námořního střetu. Například blokáda Tchaj-wanu, jakmile by se na ostrově vylodily čínské expediční síly, by je dostala do kritické situace.

Rusko, svázané probíhající ukrajinskou krizí a ohrožené evropskou válkou, by pravděpodobně nebylo pro Spojené státy aktivním hráčem v asijsko-pacifickém regionu. Avšak Rusko, které právě uzavřelo mír na Západě, by už bylo dostatečně silným argumentem pro americkou opatrnost.

Ruská tichomořská flotila není největší ani nejsilnější v regionu, ale má jaderné zbraně a počtem hlavic je Rusko srovnatelné s celým Západem. Střet s ruskými loděmi by tedy představoval mnohem vážnější hrozbu než střet s čínskými loděmi. Ve skutečnosti Peking potřebuje, aby Rusko, které se vynořuje za jeho zády, zablokovalo pro USA a jejich spojence už jen samotnou možnost přímé konfrontace s čínskými jednotkami v bitvě o Tchaj-wan, a to právě tím, že se aktivně zapojí do regionální politiky.

Čína potřebuje Rusko bez války. Jeho nevyužitý potenciál by byl pro Spojené státy větším odstrašujícím faktorem než přímé zapojení do válečných akcí. Proto v historické bitvě u Sekigahary, která ukončila sjednocení Japonska pod vládou Tokugawy Iejasua, Tokugawa váhal s vydáním rozkazu k rozhodujícímu útoku, dokud se mu nepodařilo získat podporu ze strany Kobajakawy Hideakiho, který během bitvy slíbil, že přeběhne na stranu Tokugawy, ale –  zaváhal. Tokugawa dokonce nařídil zahájit palbu na Kobajakawovy jednotky, aby od něj získal jistotu, a dal zcela přednost jednoznačnému vyjádření (i kdyby se to pro něj ukázalo jako nevýhodné).

Rusko, které nerozdrtilo Ukrajinu až do konce, navíc čínským prostřednictvím uzavřelo mír a pasivně zajistilo vítězství Číny v tchajwanské krizi, bude ve světě automaticky vnímáno jako mladší partner Pekingu, který se tak ukáže být hlavním vítězem nad Západem. V mezinárodních vztazích je přitom důležitější to, jak jste vnímáni, než to, jací skutečně jste. To můžeme nyní vidět na postavení Ameriky. Zbytek její geopolitické váhy spočívá v tom, že kolektivní Západ a velká část třetího světa nadále vnímají USA jako vůdce. Jen díky tomu je Washington stále schopen mobilizovat četné mezinárodní koalice proti svým nepřátelům a dle svých nejlepších tradic: rukama druhých tahat kaštany z ohně.

Pokud svět po porážce USA uzná Čínu za jediného vůdce, bude obtížné toto uznání zpochybnit. Veškeré řeči o multipolárním světě budou zapomenuty v okamžiku, kdy bude jedné zemi umožněno vykonávat vedoucí úlohu samostatně.

Myslím, že není náhodou, že se čínské mírové iniciativy zrodily v době, kdy si Si Ťin-pching zajistil znovuzvolení na třetí funkční období, v době, kdy se Putin ještě nerozhodl, zda bude v roce 2024 znovu kandidovat nebo zda jmenuje svého nástupce.

Není náhodou, že tuto iniciativu aktivně podpořil i Lukašenko. Po roce 2020 se  dostalo Bělorusko do plné závislosti na Rusku. Možnost hrát hru na více vektorů skončila. Pokud Rusko dosáhne drtivého vojenského vítězství na Ukrajině a zlikviduje tamní nacistickou státnost, stane se běloruská závislost nezvratnou. Čínský plán, který počítá s vzestupem Pekingu, dává naději na vznik dalšího mocenského centra, jež by se stalo protiváhou Ruska, tudíž flirtování s Minskem nelze prohlásit za zrádné – vždyť Čína je strategickým partnerem Ruska.

Rusko, které opakovaně prohlašuje, že se zasazuje o mírové řešení ukrajinského problému, může jen těžko odmítnout čínské zprostředkování. Nemusí to však dělat. Jak již bylo řečeno, Peking zjevně přeceňuje ochotu USA a schopnost Zelenského přistoupit na kompromisní dohodu, která by fixovala odtržení Krymu, Sevastopolu, Donbasu, Záporoží a Chersonu od Ukrajiny, jakož i zajištění demilitarizované zóny podél ruských hranic, zaručení práv pro ruské obyvatelstvo na zbytku Ukrajiny a zrušení nacistických zákonů – tedy v podstatě všech těch věcí, bez nichž nemůže ruské vedení na mír přistoupit.

Z toho vyplývá, že je velmi pravděpodobné, že Západ a Ukrajina nakonec od jednání upustí. Pokud si USA – oproti očekávání – stále chtějí hrát na mírový proces, potom  je třeba mít na paměti, že zahájení jednání a dosažení dohody není totéž. O podmínkách míru se lze dohadovat donekonečna. V takovém případě by Čína na čas objektivně získala status velmoci nad rámec, tedy už by nebyla jen prostředníkem mezi Ruskem a Ukrajinou, ale mezi Ruskem a USA – stala by se arbitrem velmocí. A jistě by se snažila této dočasné výhody plně využít, aby se stala trvalou.

Vše výše uvedené neznamená, že Peking chystá nějaké intriky proti Rusku. Jde jen o to, že, jak již bylo řečeno, kromě společných zájmů má každý stát své vlastní zájmy, které se snaží prosazovat, aniž by narušil harmonii vzájemných vztahů. Umění politiky spočívá ve schopnosti využívat okolností nikoli ke škodě druhých, ale ve svůj prospěch. To je to, co nyní dělá Peking.

Jak říká ruské přísloví:

Дружба дружбой, а табачок врозь.

“Přátelství je přátelství, ale tabáček máme různý.“

/ Každé přátelství má své hranice, jsou věci, které nesdílíme ani s přáteli. /

Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

UKRAJINA.RU