Čína, Rusko a Írán proti USA, a nejen na Blízkém východě. Když jsou spolu, je to nová fáze velké hry

Například komentátor American Thinker Thomas Lifson v článku “Existuje souvislost mezi diverzí na Severních proudech a přeměnou Číny na prostředníka mírového urovnání na Blízkém východě?” otevřeně napsal, že právě odstřelení plynovodů na dně Baltského moře vedlo k drtivé porážce USA na Blízkém východě. Ameriku jednoduše začali aktivně a produktivně vytlačovat z regionu, nehledě na hluboké a mnoholeté kořeny a vazby s Izraelem, na přítomnost v Sýrii a Iráku, na manévry Turecka, které v závislosti na konjunktuře hraje tu za bílé, tu za rudé a rýpe do každého, v kom vidí soupeře v regionu.

Podle názoru Lifsona se stalo “známkou katastrofy” USA v regionu obnovení diplomatických styků mezi Saúdskou Arábií a Íránem, které bylo umožněno zprostředkováním Číny. “Šokující zprávy o tom, že se Číně podařilo přesvědčit dva úhlavní nepřátele, šíitský Írán a sunnitskou Saúdskou Arábii, aby obnovily diplomatické vztahy v rámci dohody, která byla dojednána v Pekingu, se staly pro Ameriku zdrcují porážkou, která ohrožuje základy našeho diplomatického vlivu na Blízkém východě a po celém světě,” napsal Lifson otevřeně.

Zároveň je přesvědčen, že:

1. a) Saúdská Arábie už není přítelem a partnerem USA a že to narušuje rovnováhu sil na celém Blízkém východě, protože tam posilují svůj vliv Írán, Čína a Rusko, což je pro Washington děsivým snem;
2. b) katastrofu vyvolala administrativa prezidenta Joe Bidena a jsou to “velmi špatné zprávy pro nás, pro naše evropské, japonské, korejské a tchajwanské spojence, kteří jsou závislí na dodávkách ropy z Blízkého východu, a také pro Izrael”. Partneři přestávají věřit ve stabilitu americké pomoci, a to je už i první zvonění pro hegemonii USA na světě;
3. c) nezanedbatelnou roli při odvracení bývalých partnerů od USA sehrálo odstřelení Severních proudů, které ukázalo, že USA jsou s to jít na jakoukoli podlost, dokonce i na státní terorismus proti každému, kdo jim stojí v cestě. A to vlastně brání navazování rovnoprávných vztahů a Saúdové, které už USA také “odhodily”, to pochopili a rozhodli se jednat i bez Ameriky.

“Jde přinejmenším o to, že prestiž Ameriky i vnímání našeho vlivu ve světě se dramaticky zhoršily, i když naše propagandistická média dělají vše pro to, aby o tom americká veřejnost nevěděla,” uzavírá americký novinář. A je těžké s ním o tom diskutovat.

Od 6.března 2023 probíhala v Pekingu jednání mezi hlavou íránské Národní bezpečnostní rady Ali Shamkhani, poradcem saúdskoarabské Národní bezpečnostní rady Musaadem bin Mohammedem Al Aibanem a vysoce postaveným čínským diplomatem Wang I. A ti 10. března tohoto roku také podepsali příslušné prohlášení. “Ministři zahraničí obou zemí se sejdou, aby realizovali toto rozhodnutí a přijali nezbytná opatření pro výměnu velvyslanců. Obě strany se dohodly, že budou respektovat suverenitu a nevměšování se do vnitřních záležitostí toho druhého,” píše se v dokumentu.

Vztahy mezi šíitským Íránem a sunnitskou Saúdskou Arábií, mezi hlavními regionálními rivaly, jak je známo, se zhoršily v roce 2016 poté, co íránští demonstranti zaútočili na saúdskou ambasádu v Teheránu po popravě uctívaného šíitského duchovního Nimra al-Nimra sunnity v Saúdské Arábii. Od té doby vedly obě země zprostředkovanou válku třetíma rukama, například hútiovskými povstalci v Jemenu, kteří úspěšně zničili část saúdských ropných zařízení.

Rivalita Rijádu a Teheránu se navíc rozšířila nejen do Jemenu, ale i do Sýrie, Iráku, Libanonu, čímž se region ještě více přiblížil k reálnému ozbrojenému konfliktu všech proti všem. A to samozřejmě přispělo k všeobecnému chaosu, ke kterému je poštvávaly USA a snažily se získat zpět svůj někdejší bezvýhradný vliv na Blízkém východě.

Nakonec toho bylo pro všechny dost a na podzim roku 2021 se mezi Rijádem a Teheránem konala jednání v kuloárech Valného shromáždění OSN, a dokonce se objevily zprávy o přípravě “plánu omezené interakce” stran. To znamená, že Saúdská Arábie a Írán hledaly možnosti k obnovení diplomatických vztahů a zvolily neutrální místo pro jednání, Irák.

O roli prostředníků při urovnávání vztahů se ucházelo samozřejmě i Rusko, které mělo po roce 2015 syrskou zkušenost. V únoru 2022 během 11.konference mezinárodního diskusního klubu Valdaj náměstek ruského ministerstva zahraničí Michail Bogdanov prohlásil, že “opakovaně jsme nabídli našim partnerům jak v Rijádu, tak v Teheránu naše zprostředkování a Moskvu jako místo setkání oficiálních i neoficiálních. A v tomto ohledu zůstává náš návrh na stole”.

Nejvíce se o roli usmiřovatele ucházel Irák, který byl přesvědčen, že by to mohlo posílit jeho ztracenou geopolitickou roli v regionu po roce 2003. Bagdád doufal, že kromě toho, že má navázané vztahy s USA a jejich partnery na Západě, a má dobré vztahy s většinou sousedů, včetně Íránu a Kataru, bude schopen udržovat rovnováhu mezi hlavními silovými centry a smiřovat je.

Totéž si mysleli v Ománu, Kataru, Spojené arabské emiráty (SAE). Saúdové se nevzdávali naděje, že pomohou i USA.

Ale USA, jak je vidět, možnost propásly, a všechno proběhlo v Pekingu. A první vážné pokroky ve věci nastaly v prosinci roku 2022, kdy byl v Rijádu vřele přivítán v rámci návštěvy, jíž se zúčastnily hlavy dalších 14 arabských států, předseda ČLR Si Ťin-pching. A stalo se tak jen pár měsíců po relativně odměřeném setkání s americkým prezidentem Joe Bidenem, jehož vztahy se Saúdskou Arábií však zůstávají dosti chladné.

A dnes přání Rijádu a Teheránu obnovit vztahy a usmířit se vítají v regionu všichni. I vůdce hnutí Hizballáh Hasan Nasralláh vysoce dohodu ocenil: “Je to dobrý posun, jsme tomu rádi, protože nebude na úkor obyvatel regionů, ale v jejich prospěch.” Zároveň připustil, že navázání vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií pomůže překonat politické vakuum v Libanonu.

A britský list The Guardian konstatoval, že dohoda mezi Rijádem a Teheránem má potenciálně široké důsledky pro jadernou dohodu s Íránem a občanskou válku v Jemenu, kde jsou obě strany zapojeny do zprostředkované války, a ukazuje nové odhodlání Saúdské Arábie provádět zahraniční politiku nezávislou na Západu.

Ale to hlavní v celém procesu je samozřejmě nezávislost politiky zemí Blízkého východu na USA. “Čína vždy věřila, že budoucnost Blízkého východu by měla být v rukou blízkovýchodních států,” speciálně uvedlo čínské ministerstvo zahraničí. A vedoucí kanceláře výboru pro zahraniční věci Ústředního výboru Komunistické strany Číny, člen politbyra Ústředního výboru KS Číny Wang I přivítal dosaženou dohodu, která se uskutečnila s jeho zprostředkováním, slovy: “Úspěch těchto jednání je vítězstvím dialogu, vítězstvím míru, a to nám přináší důležité pozitivní zprávy v době, kdy svět zažívá množství nepřátelských střetů.”

A aby se, zřejmě, úspěch upevnil a nikdo nebyl v pokušení přehrát dohody silou nebo nějakou prašivinou, čínské ministerstvo obrany okamžitě oznámilo: “V souladu s dohodami Ozbrojených sil Ruska, Číny, Íránu a dalších zemí, námořní síly Číny, Íránu, Ruska a dalších zemí uspořádají od 15. do 19. března společné námořní cvičení “Pás námořní bezpečnosti-23” v Ománském zálivu.

Saúdové, jak je vidět, se zatím zdrželi zajíždění svých vojsk s novými partnery. Ale důležité je to, že o manévrech-cvičení tří zemí informoval ten hlavní, Čína.

A je to důkaz toho, co Wang I také řekl po podpisu dohody mezi Saúdskou Arábií a Íránem: “Čína bude i nadále hrát konstruktivní úlohu při řešení palčivých mezinárodních otázek, což ukazuje na odpovědnost VELKÉ MOCNOSTI” (zdůrazněno mnou, autor). To znamená, že Peking nejen očekává, že odstranění neshod mezi Teheránem a Rijádem “příznivě ovlivní” osvobození zemí regionu “od vnějšího vměšování se”, ale konstatuje: íránsko-saúdské dohody o obnovení diplomatických styků “odpovídají epochálním vývojovým trendům”.

A tento trend spočívá v tom, že v regionu se objevil nový lídr, Čína. Už více než 30 let tak o sobě mluvily právě v rámci státní mánií uchváceného majestátu USA, ale dostaly vážnou ránu po svém místě ve světě.

Rusko s tímto novým uspořádáním souhlasí: již 13.března 2023 tiskový mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov, když hovořil o vztazích Teheránu a Rijádu, řekl: “Vítáme jakékoli kroky, které mohou přispět a budou přispívat ke snížení úrovně napětí a optimalizaci dialogu v regionu, který je velmi nestabilní. Zejména pokud jde o klíčové regionální hráče, jako jsou Saúdská Arábie a Írán.

Následující den podobně reagovalo i ruské ministerstvo zahraničí. “Vítáme to, je to samozřejmě důležitý krok. Také jsme o to usilovali a realizovali jsme kontakty s našimi íránskými, saúdskými přáteli, podporovali jsme jejich sbližování pozic. Považujeme to za velmi důležitý pozitivní krok při vytváření dobrých sousedských vztahů mezi největšími regionálními mocnostmi a našimi důležitými partnery. Pro stabilizaci situace v oblasti zálivu a na Blízkém, Středním východě je to velmi důležité pro ozdravení,” řekl náměstek ministerstva zahraničí RF Michail Bogdanov.

Ruští komentátoři a experti rovněž reagovali. Petr Akopov z RIA Novosti v článku “Postamerický svět přichází: je již na Blízkém východě” oznámil:” Odtud pochází i rostoucí vliv Číny a Ruska v regionu, takže nejde jen o to, že se Říše středu stala hlavním obchodním a investičním partnerem i Saúdů, i Íránu, a že Rusko svou vojenskou operací v Sýrii ukázalo všem svou spolehlivost jako spojence, a všichni společně pracují na dedolarizaci. Ano, pro Saúdy je důležitá koordinace s Ruskem na trhu se surovinami, a s Íránem máme obrovské infrastrukturní plány dopravních koridorů, ale hlavní je, že jak v Teheránu, tak v Rijádu vědí: Moskva nebude hrát na rozpory mezi nimi, nebude je ničit. Vědí, že Putin drží slovo, a totéž platí o Číně a Si Ťin-pchingovi.”

Akopov zároveň upozornil, že “usmíření Saúdů a Íránců proběhlo v Pekingu, protože Čína a Rusko potřebují silné partnery při budování nového světového řádu a roli islámského světa v tomto případě není možné přehlédnout”.

S tím se těžko polemizuje: islámský svět v budoucím multipolárním světě je důležitým pilířem rovnováhy a vyváženosti sil na světové scéně. Spolu s USA, Ruskem, Čínou, Íránem, možná Indií nebo Brazílií v Latinské Americe a s Jihoafrickou republikou.

Expert na Blízký východ Stanislav Tarasov ale podle zdroje agentury Regnum v článku “Čína obnovila vztahy Íránu a Saúdské Arábie. Na řadě je Ukrajina.” poukázal na další okolnost: “V regionální geopolitice se objevuje nová kvalita, která se posléze bude promítat i do světového měřítka. Proč? Za prvé, Čína se poprvé za posledních 30 let stala mírovým prostředníkem na Blízkém východě. Za druhé, POPRVÉ SE JÍ DAŘÍ KONVERTOVAT SVŮJ EKONOMICKÝ VLIV V TOMTO REGIONU NA POLITICKÝ (zvýrazněno mnou, autor)”.

Je to čistá pravda. Po úspěchu Číny se Saúdy a Íránci už lze říci, že se objevuje nová globální politika, a sice politika posílení světového vedení prostřednictvím vedení regionálních projektů. A know-how si v tomto případě upevnila Čína. Kamkoli se přijde, je tam v čele, to je možný budoucí geopolitický obraz. Jako nyní v ekonomice: zkus něco koupit ve světě, ale už to koupila Čína. Nebo se o to zajímala a nabídla lepší cenu.

Nová politika je už natrénována na Blízkém východě. Může se opakovat i v Evropě. Konkrétněji na Ukrajině. Spojené státy chtěly, aby se čínský vůdce Si Ťin-pching po setkání v Moskvě s Vladimírem Putinem setkal také s ukrajinským prezidentem Vladimírem Zelenským. Poradce amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti Jake Sullivan prohlásil toto: “Takové kontakty uvítáme, a navíc vyzýváme předsedu Si Ťin-pchinga, aby je uskutečnil. Domníváme se, že samotný předseda ČLR by měl osobně a přímo slyšet názor Ukrajiny, nejen názor Ruska. Takže jsme vlastně prosazovali, aby se takový rozhovor uskutečnil.”

A je pochopitelné, že Washington z hlouposti doufá, že když se do řešení ukrajinské problematiky zapojí, Si Ťin-pching, tak v ní i uvízne. Není dokonce vyloučeno, že vstoupí do konfrontace s Ruskem, pro které objektivně není výhodný mírový plán Pekingu z 12 bodů, který předpokládá územní celistvost Ukrajiny, a tedy návrat Krymu Ruskem a čtyř nových přírůstků v důsledku SVO. Washington doufá, že to rozhádá Moskvu a Peking a osobně Putina a Si. A to alespoň odvede pozornost a zdroje Číny a Ruska od dalšího sbližování.

Zatím se ale Čína a Rusko sbližují. Navíc vojensky Čína jednoznačně spoléhá na sílu Ruska. Ale hlavní slovo je stejně “zatím”. Protože čas běží a Peking plánuje zrychlenou reformu své vojenské síly do roku 2027, čímž se předchozí podobné termíny zkrátí o tři roky. Proč tak najednou?

Ale na druhou stranu, současná situace je již téměř reálný multipolární svět, ať to otáčíme jakkoli. A pro Ukrajinu je pozornost v každém případě dobrá, přece jen může přijít mír.

Vladimír Skačko

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://ukraina.ru/20230317/1044461218.html