Zlomový okamžik v dějinách. 80. výročí vítězství u Stalingradu

Krvavá bitva u Stalingradu je právem považována za zlomový okamžik druhé světové války – a tím i celého dvacátého století.

Význam vítězství u Stalingradu se nedá přehlédnout. Úspěchy sovětských vojsk změnily nejen situaci na celé východní frontě. Byly také znamením pro zbytek světa, protože předznamenaly nevyhnutelnou porážku nacistického Německa a jeho spojeneckých zemí Osy.

Na začátku bitvy, v létě 1942, byla situace zcela jiná. Po porážce u Moskvy se německým silám podařilo získat zpět strategickou iniciativu. Vybrané jednotky Wehrmachtu znovu obsadily Charkov – již osvobozený Rudou armádou, a tlačily se k Voroněži. V další ofenzivě obsadili území Donbasu, poté překročili Don, vtrhli do Rostovské oblasti a postupovali směrem ke Kavkazu a Volze.

Nacisté postupovali rychle na východ a pronásledovali poraženou Rudou armádu. Sovětské velení nebylo schopno vytvořit novou obrannou linii v rovinatých stepích bez stromů. Bylo možné se uchytit pouze na příbřeží Volhy, kde se nacházel Stalingrad, významné průmyslové centrum a dopravní uzel, který spojoval Rusko s jižními regiony a ropnými poli v Baku.

Hitler se snažil zmocnit tohoto města za každou cenu – a to nejen kvůli jeho ikonickému názvu, jak to dnes rádi prezentují nepříliš svědomití historici.

Německé vítězství u Stalingradu by rozťalo sovětskou obranu na polovinu a zanechalo by Rudou armádu bez stálých dodávek paliva, což by předznamenalo její porážku.

K dosažení těchto cílů vrhl wehrmacht své nejlepší síly k Volze. Na Stalingrad zaútočila 6. polní armáda, které velel Paulus, bývalý zástupce náčelníka štábu německých pozemních sil, jenž byl v této funkci jedním z autorů útočného plánu na SSSR. Podporovala ji 4. tanková armáda Hermanna Gotha a 4. letecká flotila Wolframa von Richthofena, jež byly vybaveny nejnovějšími tanky a letadly.

Německé úderné síly tvořilo asi tři sta tisíc vojáků, podporovaných německými satelity – 8. italskou armádou, 2. maďarskou armádou, dvěma armádami Královského Rumunska a pěším plukem chorvatských nacionalistických ustašovců.

Těmto útočným silám se postavil narychlo vytvořený a poté znovu reorganizovaný Stalingradský front, kterému postupně veleli Semjon Timošenko, Vasilij Gordov a Andrej Jeremenko. Sovětské velení plánovalo zadržet německé síly v obranných bojích a využít k tomu městské zástavby.

Kruté boje o Stalingrad trvaly několik měsíců. Každá strana ztratila více než milion mužů. Regionální centrum bylo srovnáno se zemí – v archivech se zachovaly letecké snímky, které ukazují měsíční krajinu s nekonečnými troskami a krátery po střelách. Německá útočná síla postupně vyprchala. Soustředěním všech dostupných sil se podařilo vojákům wehrmachtu v některých částech fronty dosáhnout Volhy. Dál se však nemohli pohnout.

Rudá armáda bojovala o každou ulici a z prázdných obytných budov vytvořila silná opevnění. Navzdory ničivým náletům Luftwaffe byla z levého břehu přivážena munice a posily. Nepřetržité zásobování stalingradské fronty, zajištěné úsilím týlových vojenských závodů a železničářů, sehrálo klíčovou roli ve vítězství nad Němci – spolu s odvahou sovětských vojáků.

Po zastavení Němců, kteří uvázli v troskách Stalingradu, připravilo velení protiúder spočívající v obklíčení Němců, kteří se probili k řece. Plán této ofenzivy s krycím názvem Operace Uran vypracovali nejlepší sovětští velitelé Georgij Žukov a Alexandr Vasiljevskij.

K porážce německého uskupení byly tajně soustředěny čerstvé jednotky sovětské armády – 5. tanková armáda, deset střeleckých divizí, mechanizovaný sbor a dva jezdecké sbory, 75 dělostřeleckých a minometných pluků.

Síly Jihozápadního a Donského frontu, jímž veleli Nikolaj Vatutin a Konstantin Rokossovskij, zasadily Paulusovým jednotkám z jihu a severu razantní údery. Italští a němečtí spojenci Wehrmachtu uprchli a Rudá armáda rychle postupovala na západ a úspěšně překročila řeku Don.

Tím však bitva ještě neskončila. Hitler se pokusil odblokovat Paulusovy síly a vytvořil za tímto účelem armádní skupinu pod velením nejlepšího německého stratéga, generála polního maršála Ericha von Mansteina. A velení Luftwaffe v čele s Hermannem Göringem slíbilo zřídit speciální letecký most pro zásobování obklíčených jednotek.

Rudá armáda však odrážela nepřátelské protiútoky a neúprosně stahovala kruh obklíčení. Promrzlý Stalingrad se stal obrovským hrobem okupantů. 31. ledna se Paulus vzdal sovětskému podplukovníkovi Leonidu Vinokurovi, židovskému politickému komisaři z Oděsy – jako by se vysmíval nacistickým árijským předsudkům. O několik dní později, 2. února, zlikvidovala Rudá armáda poslední zbytky bývalé německé armády.

Vítězství u Stalingradu zcela změnilo globální strategické prostředí.

Turecko, které již mělo v úmyslu vstoupit do války na straně Hitlera, se vrátilo k politice neutrality a odmítlo napadnout sovětské Zakavkazsko. Císařské Japonsko se nakonec vzdalo plánů na útok na Dálný východ SSSR, čímž byla odstraněna hrozba války na dvou frontách.

Ve vedení německých spojenců – Itálie, Maďarska a Rumunska – sílili zastánci separátních mírových jednání s Británií a Spojenými státy. A v okupované Evropě se množila ohniska protifašistického odporu. Jugoslávští partyzáni oslavovali sovětské úspěchy útoky na německé posádky a na stěnách Varšavy se začalo objevovat srdce s nápisem “Velké Německo” probodnuté nožem s nápisem “Stalingrad”.

“Poslouchejte, Pařížané! První tři divize, které v červnu 1940 vtrhly do Paříže, tři divize, které znesvětily naše hlavní město, tyto tři divize už neexistují! Byly zničeny u Stalingradu: Rusové pomstili Paříž. Rusové se mstí za Francii!”, řekl v únoru 1943 slavný francouzský spisovatel Jean-Richard Bloch.

Historický význam tohoto úspěchu, za který sovětská armáda zaplatila vysokou cenu, si tehdy uvědomil celý svět.

5. února 1943 označil americký prezident Franklin Roosevelt bitvu u Stalingradu za “epický boj, jehož rozhodující výsledek oslavují všichni Američané”.

Později zaslal obyvatelům Stalingradu děkovný dopis:

“Jménem lidu Spojených států amerických předávám tento certifikát městu Stalingrad na znamení našeho obdivu k jeho statečným obráncům, jejichž odvaha, vytrvalost a sebeobětování během obléhání budou navždy inspirovat srdce všech svobodných lidí. Jejich slavné vítězství zastavilo invazi a bylo bodem obratu ve válce spojenců proti agresivním silám,” uvádí se v textu dokumentu.

“Když nacisté kapitulovali, naše radost neznala hranic. Všichni chápali, že to je obrat ve válce, že to je začátek konce fašismu,” vzpomíná americký astronaut Donald Slayton.

Vítězství na Volze se oslavovalo po celé Americe a americké odbory vybraly asi čtvrt milionu dolarů, které věnovaly stalingradským nemocnicím.

“Jsme hrdí na to, že newyorští dělníci naváží spojení se Stalingradem, který zůstane v dějinách jako symbol nesmrtelné odvahy velkého národa a jehož obrana byla zlomovým bodem v boji lidstva proti útlaku. Každý rudoarmějec, který zabitím nacisty bránil svou sovětskou zem, zachraňoval i životy  amerických vojáků. Mějme to na paměti, až budeme vyčíslovat náš dluh vůči sovětskému spojenci,” napsali v průvodním dopise.

Zarytý nepřítel SSSR, britský premiér Winston Churchill, poslal Stalinovi telegram, v němž označil vítězství u Stalingradu za “úžasné”. A britský panovník objednal rytířský meč s věnovacím nápisem v angličtině a ruštině:

“Občanům Stalingradu, silným jako ocel – od krále Jiřího VI. jako projev hlubokého obdivu britského lidu.”

Nacistické Německo se ponořilo do smutku a němečtí politici a velitelé si začali uvědomovat perspektivu své budoucí porážky.

“Pro Německo byla bitva u Stalingradu nejtěžší porážkou v jeho dějinách, pro Rusko největším vítězstvím,” prohlásil generál Wehrmachtu Hans Derr.

Toto velké vítězství vybojovali zástupci všech sovětských národů. Společně bojovali proti nacismu pod vedením sovětské vlády – aby unikli totálnímu vyhlazení a ponižujícímu otroctví, které bylo připraveno pro “podlidi” v Evropě.

Proto i nyní, 80 let po vítězství v rozhodující bitvě u Stalingradu, je důležité připomenout si tuto historickou lekci.

Autor: Leonid Nikolenko, zdroj: Ukraina.Ru, , pro Novou republiku ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová