Sergej Maržeckij

21.ledna 2023

V posledních dnech Írán, který je k Rusku přátelský, odmítl uznat Krym, Donbas a Azovskou oblast za ruská teritoria. Proč k tomu došlo a je nutné se kvůli tomuto jednání urážet?

Je to dva dny, kdy řekl íránský ministr zahraničí do éteru: „Uznáváme svrchovanost a územní celistvost zemí v rámci mezinárodních zákonů. Proto, nehledě na výborné vztahy Teheránu a Moskvy, neuznáváme oddělení Krymu … a Luhanské a Doněcké oblasti od Ukrajiny. … Protože my si stojíme za svým stálým principem v zahraniční politice, když tvrdíme, že konflikt na Ukrajině není řešením, věříme v náš postoj, který považujeme za základní politický princip.“

Proč tomu tak je, když se Írán stal v roce 2022 téměř hlavním spojencem v odporu kolektivnímu Západu. Proč odmítl uznat územní přírůstky RF?

Důvod asi netkví v obavách Teheránu z nějakých sankcí. Je to spojeno spíš s tím, aby se sám nestal obětí toho, co připravují jiní. Islámská republika sama zakouší vážné problémy s vlastním vnitřním separatismem.

Je to už přes sto let, kdy se Írán setkal s vlastním separatismem, který vyvstal po jednání Rézy Šáha, který měl snahu nařídit ázerbájdžánské menšině íránskou národní ideologii. Ihned po skončení druhé světové války vznikla v Íránu, a celý rok trvala, Národní demokratická republika Jižního Ázerbájdžánu. Byla zlikvidována vládou v Teheráně, ale projekt „Sjednoceného velkého Ázerbájdžánu“ je jednou ze zcela reálných hrozeb územní celistvosti Islámské republiky Írán. Myšlenku autonomie Jižního Ázerbájdžánu a následného rozpadu Íránu podporují převážně Anglosasové a k nim přimknutí panturečtí vyznavači.

Írán má také kurdskou diasporu. Také tam existuje „Strana svobodného života v Kurdistánu“ – PJAK, analogie turecké Strany kurdských pracujících. V Turecku je strana PKK teroristickou organizací. Ankara proti ní v Sýrii několikrát vojensky zasáhla. Íránská PJAK má také ženskou bojovou část, která se nazývá HRK – Sebeobrana Východního Kurdistánu. Cílem kurdských bojovníků je vytvořit v Íránu kurdskou autonomii. HRK byla uznána teroristickou organizací kromě Íránu i Tureckem a USA.

Další problémy jsou s balúčskou menšinou a jejím separatismem. Persky hovořící Balúčové žijí v Íránu, Pákistánu a Afghánistánu. V Íránu je potíž s tím, že 90 % íránských muslimů jsou šíité, ale Balúčové jsou většinou sunnité. Žijí v největší, ale i nejchudší provincii Íránu, na hranici s Pákistánem a Afghánistánem. Mezi sebou dobře navazují kontakty, přes hranice jde obchod s drogami, zbraněmi a náboženský extrémismus.

Přirozeně, že západní partneři podporují separatistické nálady a projekt spojeného Balúčistánu. Teroristická islámská organizace Džumdalláh, také Džondalláh (Alláhovi vojáci), íránské lidové hnutí odporu, je složena hlavně z balúčských sunnitů a koná ozbrojené útoky na zástupce íránských orgánů, policisty, vojáky a ve volném čase obchoduje s drogami. Má na svědomí přes 400 zabitých íránských vojáků. Teherán již dlouho viní z podpory této teroristické organizace Washington.

Hlavním problémem ohledně separatismu v Íránu je Chúzistán. Je to nejbohatší provincie se zásobami ropy a plynu, vody a s úrodnou půdou. Osídlena je především etnickými Araby. Leží na jihozápadě země, hraničí s Irákem a má přístup k Perskému zálivu. Označuje se také jako Arabistán. Do roku 1925 byla pod britským protektorátem. Od roku 1946 vede separatistická strana Al Saad boj za nezávislost Chúzistánu na Íránu. Totéž platí i o Frontě osvobození Arabistánu. V roce 1990 byla založena Organizace pro osvobození Al Akvázu (hlavní město Chúzistánu).

Chúzistán je klíčovým místem v případě přímého vojenského střetu Teheránu a Washingtonu. Pentagon má v plánu pozemní operaci v Íránu pouze na Arabistán s jeho bohatými zásobami ropy a plynu. Opíral by se o k Íránu nepřátelské arabské obyvatelstvo. Okupací této jedné provincie by zbylý Írán rychle zchudl v důsledku sociálních a hospodářských potíží.

V takové situaci se není čemu divit, že Teherán nepospíchá s oficiálním uznáním části Ukrajiny za území Ruské federace. Je jasné, že k překreslení politických map světa může dojít jen po jednání, nebo po kapitulaci jedné ze stran ozbrojeného konfliktu.

Převzato z Topcor.ru

***

Rusko-Jižní Afrika: Souvislost se světovou politikou

Alexandr Mezjajev

25. ledna 2023

V Africe začala nová řada důležitých politických událostí, v tomto případě s účastí Ruska.

Za prvé bylo oznámeno uspořádání společných vojenských námořních cvičení Jižní Afriky, Ruska a Číny. Dále došlo ve dnech 23. a 24. ledna k návštěvě ruského ministra zahraničí Lavrova a za třetí převzala Jihoafrická republika (JAR) předsednictví BRICS a ihned oznámila, že do země pozvala prezidenta Ruska. Všechno to rozvířilo dění v jihoafrických mediích. Hysterii u nich vyvolalo to, že ministryně zahraničí JAR označila Rusko za přítele.

Přátelství s Ruskem je u obyvatelstva JAR významně podporováno. Avšak pozitivní hodnocení vztahu k Rusku může zaznívat jen jako jeden z názorů, obtížně se prosazující přes západní propagandu, kterou chrlí „nezávislé“ TV kanály.

Návštěva Lavrova

Lavrovova návštěva proběhla celkem úspěšně. Zvláštní pozornost byla na jednání s ministryní zahraničí JAR Nadeli Pandorovou věnována spolupráci v oblasti energetiky, a přitom se speciálně vypíchlo, že tato oblast zahrnuje i jadernou energetiku. Krom toho se posuzovaly otázky vědecko-technického charakteru, dopravy a spolupráce při výzkumu kosmu.

Na společné tiskové konferenci ministryně zahraničí JAR zdůraznila, že se postoj její země nezměnil. Odmítá nátlak na odsouzení jednání RF a k připojení se k sankcím a tvrdí, že řešení konfliktu na Ukrajině leží v rovině diplomacie. Nedávno zasedala pracovní skupina Meziparlamentní unie pro situaci na Ukrajině, které předsedali mluvčí Federálního shromáždění Ruska a Národního shromáždění JAR.

Předsednictví JAR v BRICS

Toto předsednictví má tradičně africkou tématiku. Tentokrát je tématem BRICS a Afrika: Partnerství v zájmu urychlení růstu, udržitelný rozvoj a inkluzívní mnohostrannost. Z úst jihoafrického velvyslance v Moskvě zazněla jména nových kandidátů BRICS, a to Alžírska, Egypta a Nigérie. Zájem o účast v BRICS+ projevily již dříve další africké státy, konkrétně Guinea. Jenže po státním převratu zde nejsou o úmyslech nové vlády ohledně BRICS žádné zprávy.

Vztahy JAR a Ruska v kontextu světové politiky

Rozvoj vztahů JAR s Ruskem probíhá na pozadí stejně velké aktivity USA. Před několika týdny se konal summit Afrikaa-USA a zároveň došlo v době návštěvy Lavrova k návštěvě americké ministryně financí Yelenové, která je krom ministryně také po dobu 25 let v čele Fedu. Ministryně navštívila ještě Senegal a Zambii. V plánu má schůzku s prezidentem JAR Ramaposou.

Hlavní otázkou jednání americké ministryně financí a prezidenta JAR je tak zvaný energetický tranzit. USA deindustrializují (ve smyslu výpadku výroby) nejen Evropu, ale i Afriku. Energetický tranzit znamená přechod na větrnou a sluneční energii, která má nahradit stávající zdroje energie, nikoliv se k nim připojit. Poté, co jihoafrický soud zrušil dohodu s Ruskem o atomové energetice, začala likvidace uhelné energetiky. Oba tyto druhy energie jsou v samotné JAR základem nezávislého hospodářského rozvoje země.

Rok 2023 slibuje , že bude ve znamení rusko-afrických vztahů. Kromě africké tématiky BRICS se očekává celá řada důležitých událostí. Právě se připravuje nová verze „Koncepce zahraniční politiky Ruska“ (podle světových informací bude Afrika označena jako jedna z priorit zahraniční politiky RF). Za druhé má v červenci v Petrohradě proběhnout druhý summit „Rusko-Afrika“.

Převzato z Fondsk.ru

***

Lokajství k USA

Jelena Pustovojtova

27. ledna 2023

Jak se cítí sjednocená Evropa dnes, je možno si představit podle každodenních publikací Euractivu. Zprávy jsou obzvláště detailní z Francie, druhé největší ekonomiky EU a největšího zastánce myšlenky „samostatné Evropy“, kterou Washington nemá rád. Evropa nikoliv nezávislá, ale sloužící USA, která plní všechna nařízení Bílého domu. Washington pomohl svázat Rusko s ukrajinskou krizí a z Bruselu vytěsnil veškeré iluze o nezávislé úloze Evropy ve světové politice.

Zákonitý je i výsledek: Loni odpadlo přibližně 42 500 francouzských podniků kvůli platební neschopnosti, která se zvýšila téměř o 50 % ve srovnání s rokem 2021. Nehledě na obrovskou částku 750 miliard euro (čtyřnásobný roční rozpočet EU), kterou Evropská komise vyčlenila na pomoc evropskému hospodářství na obnovu evropské ekonomiky po krizi. Francouzské podniky se dostaly do velké platební neschopnosti, což dopadlo především na malé podniky. Podle Evropské komise bylo v EU 80 % všech bankrotů (1,6 milionu) v roce 2021 u osamocených podnikatelů. V roce 2022 přišla platební neschopnost i mezi společnosti s deseti až devadesáti devíti zaměstnanci. Takových bylo 3 214, o 7,8 % více než před tím. A krize se stupňuje.

Bankrotáři už nemohou platit svým dodavatelům. V celé síti podnikání je ztráta pracovních míst větší než se uvádí. Zvyšující se platby za elektřinu, nízký hospodářský růst a mnohá finanční omezení vyvolaná splátkami úvěrů garantovaných státem přivedla k tomu, že Macronův program záchrany hospodářství neúčinkoval. Proto je první čtvrtletí roku 2023 velmi znepokojující. Podobně je tomu i jinde, nejen ve Francii. Kvůli nedostatku pracovní síly a drahé energii je po celé EU velký počet společností dobrovolně končících. Pro letošek se předpokládá 55 tisíc bankrotů. Rekord byl v roce 2017, kdy bylo zaregistrováno 55 400 bankrotů.

V Itálii je nyní v nebezpečí bankrotu přibližně 100 tisíc podniků. Žádosti na dočasné pozastavení činnosti vzrostly v Polsku za rok o 39,4 %. V Británii oznámil každý desátý podnik mírné nebo vážné riziko platební neschopnosti. Společnosti se chystají přesunout výrobu za Atlantik.

Ekonomika Číny byla jediná, která se po prudkém snížení vzpamatovala rychle. A co mají dělat Evropané? Držet jednu nohu na washingtonském břehu a druhou na břehu pekingském, kdyby ale tyto dva břehy nebyly od sebe tak daleko.

Podle Eurostatu se Čína stala v roce 2020 největším partnerem EU, když předběhla USA. Přerušení této „pupeční šňůry“ by pro Brusel bylo sebevražedné.

V Davosu bylo možno pozorovat Leyenovou, jak se třese na provaze. Dva měsíce se pohoršovala nad diskriminačním charakterem dotací pro podniky v zákoně o snížení inflace v USA, ale v Davosu jen úlisně prohlásila, že zákon „vyvolal řadu obav z pohledu některých cílených pobídek pro společnosti“, ale „EU i USA by mohly pracovat společně“ a „společně těžit výhody“. Vyzvala „rozhodně reagovat na to, že Čína využila nedobré obchodní praktiky“ a že dominuje v některých důležitých odvětvích“. Slíbila: „Bez váhání začneme vyšetřovat, zda tyto dotace narušují naše nákupy, nebo jiné trhy.“ K tomu David Kleimann: „V jejím proslovu se mohlo zaměnit slovo Čína slovem USA a bylo by to stejně pravdivé.“

Dvoustrannost Evropské komise nepochází od dobrého života. V konfliktu na Ukrajině je svázána s Washingtonem. Před USA se třese. Pokud by Washington nechal na holičkách Zelenského a Ukrajinu, nemá Leyenová budoucnost. Ani čínské investice, ani zázračně oživující unijní ekonomika ji nezachrání před skromnou penzi zdravotnického pracovníka v rodném Ikselu. Jestli se opře o Si Ťin-pchinga a do ekonomiky EU pustí „čínský kyslík“, vyjde to nastejno. Opírat se o dva rozdílné sloupy nadlouho nejde.

Evropští analytici mají dvojí strategii Leynové za výhodu. Na jedné straně vyhrožuje EU Spojeným státům, že zákon o inflaci zvyšuje možnost většího sblížení EU s Čínou. Na druhé straně Evropská komise kritikou Pekingu za dotování podniků dává Washingtonu najevo svoji věrnost. Avšak tlačit na Čínu, aby se vyhovělo USA je pro Evropu velkou chybou. Zájmy USA jsou dnes jiné než zájmy EU. Jestli Evropská komise nechápe, že se její transatlantický partner stal problémem s nebezpečím stejným, jako je její závislost na Číně, potom se Čína může jen „urazit“, jako to udělala s Litvou, která náhle zmizela z čínského počítačového celního systému.