Rebus v české kotlině

Pravidelně se různí autoři zamýšlejí nad chováním české populace a hledají vysvětlení takových událostí jako je plný Václavák lidí za protektorátu, plné Staroměstské náměstí v únoru 1948, plný Václavák v listopadu 1989 a podobně. Jsou to stejní lidé anebo se jedná o různé segmenty společnosti?  V sociologii patří k základním kategoriím sociální stratifikace. Karel Marx reflektoval třídní rozdělení společnosti, ale kromě sociálně ekonomické diferenciace můžeme vnímat rozdělení podle celé řady jiných znaků. Vzdělanost, ta formální i skutečná, podle inteligence, podle příslušnosti k náboženství, podle duchovní vyspělosti, podle politické orientace. Český národ je Jan Hus, Jan Amos Komenský, T.G.Masaryk, Edvard Beneš, Otokar Březina, Ladislav Klíma, Karel Čapek, Eduard Tomáš, František Drtikol. Je to však i Václav Moravec, Vasil Bilak, Václav Havel, Marián Čalfa, Vladimír Dlouhý a další polistopadoví politici, kteří rozkradli a zničili českou ekonomiku. Nikdy nebyl český národ homogenní a snaha o jednotnou společnost je nejen nesmysl, ale také nebezpečný požadavek ohrožující sociální evoluci. Právě v rozmanitosti, v diferenciaci je naděje překonání krizí, stagnací, slepých uliček. O zmražení rozmanitosti a jednotnou společnost usilují mocenské elity, které vidí cíl v totalitní společnosti.  I když Petra Pavla volilo 41 % oprávněných voličů, stále existuje česká společnost, která P.Pavla nevolilo a tato část není malá, tvoří ji 60 % voličů a nepochybně je tato část české společnosti značně diferencovaná – naštěstí.

Ve volbě prezidenta získal Petr Pavel 58 % těch, kteří se zúčastnili voleb a 41 % hlasů všech oprávněných voličů. I když nezískal ani polovinu hlasů oprávněných voličů, jedná se o pozoruhodný výsledek a fenomén. Přerod velké části české antikomunistické populace na voliče komunisty a elitního komunistického špiona lze považovat za těžko pochopitelný zázrak. Pro sociologii, sociální psychologii a historii je to však výzva. Tento fenomén lze analyzovat a rozkrýt pouze interdisciplinárním a problémovým přístupem.

Velký segment v české společnosti představují bývalí členové KSČ a jejich rodinní příslušníci. Ti se dělí na členy, kteří byli vyloučeni z KSČ v normalizaci a tím nejen přišli o výhody, které pramenily z jejich členství v KSČ, ale většinově byli profesně diskriminováni a často i jejich děti. Tito vyloučení členové většinově zanevřeli nejen na Sovětským svazem dosazené politiky a na normalizační politiku, ale i na samotné principy socialistické společnosti.  Většinově nedokázali rozlišit reálnou politiku nesuverénního státu a dosazených politiků od idejí sociálně spravedlivé socialistické společnosti a svou zášť přenesli i na socialistickou ideologii a po listopadu 1989 se aktivně vymezovali proti socializmu.

V listopadu 1989 bylo členy KSČ přes milion členů a nejen oni, ale většina společnosti chtěla i nadále socializmus. Podle výzkumů veřejného mínění od listopadu do ledna 1990 pouze 3–7 % chtělo kapitalizmus. Dokonce i Václav Havel se ve známém vystoupení vymezoval proti kapitalizmu: „…pomlouvají mne, že jsem proti socializmu“.

Potom však došlo ke známému odhazování stranických legitimací lidí, kteří díky normalizační KSČ dosáhli na kariérní vrchol (viz článek Jan Hus anebo Marián Čalfa) a jejich postupné zaujetí antikomunistické pozice. Nejznámější je odhazování legitimací KSČ politiků, kteří byli nominováni do vlády za KSČ a vzápětí se od strany, které je do vlády poslala, distancovali. Jak ukazuje historie nejrizikovější pro společnost a pro lidskou civilizaci jsou elity. V médiích, které zprivatizovali komunisté se zahozenou legitimací a ve veřejnoprávních médiích, řízených agenty STB, byla spuštěna antikomunistická kampaň. Kampaň byla provázena distancováním se normalizačních komunistů od KSČ a socializmu.

Další zásadní procesy probíhaly v ekonomice známé jako privatizace a restituce. V podstatě však šlo o rozkradení a zničení české ekonomiky. V devadesátých letech byl položen základ situace, kterou prof. Milan Zelený charakterizuje slovy: „…česká ekonomika neexistuje, centrály všech podstatných firem a korporací jsou v zahraničí“ a doc. I. Švihlíková mluví o koloniální ekonomice. Tento stav byl příležitostí pro agenty STB, jejich řídící důstojníky a normalizační, především nomenklaturní komunisty s odhozenými stranickými knížkami. I když klíčové ekonomické statky převzal zahraniční kapitál, podle osvědčeného principu kolonializmu, „korálky“ dostala vznikající kompradorská buržoasie, kterou globální kapitál potřebuje, protože vládne jejím prostřednictvím, a ta za něj také dělá špinavou práci proti svému národu.

Vývoj po listopadu odkryl osobnostní profil velké části normalizačních členů KSČ a vrcholných představitelů mládežnické organizace SSM. Jejich hrabivost za každou cenu a nahromadění velkých majetků ukazuje jejich duchovní prázdnotu. V terminologii E.Fromma jde o preferenci „mít“ před „být“. Tak jako gulášový socializmus v normalizaci kontinuálně přešel v konzumní kapitalizmus, tak také komunistická kariéra nomenklaturních komunistů kontinuálně přešla do kariéry antikomunistického kapitalizmu. Sice, když je třeba, tak si sypou popel na hlavu, stydí se, hovoří o svém členství v KSČ jako o chybě, ale o žádnou chybu se nejedná, protože bez členství v KSČ, by jejich kariéra byla zcela jiná. Copak by Marián Čalfa bez předlistopadové funkce předsedy organizace KSČ na úřadu vlády, bez funkce předsedy legislativní rady vlády, bez funkce ministra se mohl stát po listopadu předsedou federální vlády a získat značný majetek? Copak by se bez funkce předsedy stranické organizace a vzdělání zpravodajce mohl stát Petr Pavel vysokým funkcionářem NATO a prezidentem? Samozřejmě by se jeho profesní dráha odvíjela zcela jinak. Takto jeho startovní pozice směřovala až k těm současným postům. Být ve správnou chvíli na správném místě a v dané chvíli a na daném místě vyslovovat relevantní, byť zcela protichůdné floskule.

Z vyškrtnutých členů a z normalizačních komunistů s odhozenými knížkami jich již značná část zemřela. I tak však se svými rodinnými příslušníky, kteří do určité míry s nimi sdílejí postoje a názory, tvoří významný segment elektorátu. Část z nich restituovala, část privatizovala, část si nakradla, část relativně poctivě podniká, ale všichni se ztotožňují s kapitalizmem a vzhledem ke své komunistické minulosti musí být více antikomunističtí než normální lidé. Poturčenec horší Turka.

A zde se odkrývá rébus zvolení v antikomunistickém Česku bývalého komunisty a komunistického zpravodajce prezidentem. Tento početný segment antikomunistických bývalých komunistů se s ním ztotožňuje. Jeho životní dráha je jejich životní dráhou. Kdo dnes bude moci někomu vyčítat, že byl v KSČ, když máme takového prezidenta, s rekordním mandátem od voličů. Pro řadu z nich může být volba Petra Pavla psychiatrickou léčbou, protože někteří mohou mít ze svého normalizačního a polistopadového chování výčitky, špatné svědomí a rituální očištění Petra Pavla volbou na „národním oltáři“ může pro ně znamenat   legitimizaci – očištění jejich vlastního chování. Proto tak vehementní podpora od bývalých komunistů jako je Petr Rychetský, Vasil Mohorita, Petr Pithart, hejtman Ivo Vondrák či Petr Dvořák.

Volba bývalých komunistů představuje jeden typ volebního chování a jeden segment elektorátu. Jsou zde však další typy chování a segmenty voličů. Velká část voličů jsou antikomunisté, kteří z nejrůznějších důvodů nebyli v komunistické straně a ti, kteří jsou příliš mladí. Pokud by volili konzistentně se svým přesvědčením, tak by Petra Pavla nemohli volit. S pomocí biosociologie lze říci, že ať se jedná o stádo krav či lidské stádo, tak ve splašeném stádu existuje pouze tady a teď a transcedence děje okamžiku neexistuje. To znamená, že neexistují souvislosti, příčinné návaznosti, konzistence a vše, co by rušilo stav stáda „tady a teď“, přestává platit. Tedy pokud antikomunismus narušuje sakrálnost volby Petra Pavla je vytěsněn a kdo by tento akt ohrožoval je stádem ušlapán.

Také při formátování české populace značná část již dříve dosáhla stavu, kdy disponuje názory, které nejsou výsledkem vlastních kognitivních aktivit, vyhodnocování zkušeností, faktů a argumentů, nýbrž implementuje mediální názory a sdílí názory sociálních sítí.  V této fázi je primárně konzistentní s názorem implementovaným médii.

Formátování české populace již však pokročilo dále a jedinec již není konzistentní s implementovaným mediálním názorem, ale je fixován na zdroj-nositele názorů, postojů, informací a je proto schopen neustále své názory měnit podle aktuálních dispozic zdroje, který ho řídí, podobně jako je let dronu řízen pokyny ze vzdáleného zdroje. Pro takového jedince s antikomunistickým přesvědčením není problém volit bývalého komunistu a komunistického rozvědčíka, protože v jeho vědomí něco takového jako jsou souvislosti, konzistence neexistuje. Klidně bude i po volbě říkat, že neexistuje bývalý komunista, že to je něco jako bývalý černoch. Další sociální mechanizmus působící na určitý typ lidí je určitý snobizmus, snaha patřit k lepším lidem, být in. Je to varianta sounáležitosti se stádem.

Dílčí jev k analýze je chování Michaela Kocába a reakce jeho referenční skupiny – Pražské kavárny na toto chování. Michael Kocáb trvale manifestující fundamentální antikomunismus projevil konzistentnost svého postoje a názorů a odmítl komunistického kandidáta Petra Pavla.

U lidí lze pozorovat stejné chování jako u zvířat, s tím rozdílem, že toto chování probíhá v dimenzi druhé signální soustavy. Zvíře ve splašeném stádu, které by nedrželo směr pohybu stáda, by bylo ušlapáno. To se stalo i Michaelovi Kocábovi, který nerespektoval směr pohybu svého stáda a byl v pojmové dimenzi druhé signální soustavy „ušlapán“. Nic mu nebylo platno, že desetiletí se svým „stádem pražské kavárny“ souzněl a byl dokonce jeho hlasem. Podobnou lekci dostal antikomunistický historik Petr Blažek, který tvrdošíjně odmítal komunistického kandidáta, a tak nebyl zvolen do vědecké rady ústřední antikomunistické centrály ÚSTR. Dostal lekci, že ani antikomunista nemůže svobodně myslet a mít vlastní názor, když centrála dá jasnou směrnici.