První dumka o nedůvěře vůči USA

První zprávy
Lidé v politické sféře jsou z hlediska motivace a úsudku v podstatě bezmocní resp. neschopní systémově jednat. Politici mají osobní představy (iluze), jsou závislí na zájmech svých sponzorů a na spolupráci s politickými – stranickými spolumafiány. Proto dodnes od devadesátých let trpěli iluzemi, ale i cílenou snahou, vydávat se za spojence USA. Důvod? Uvažovali, že spolupráce se silnými USA bude pro Českou republiku výhodná. I osobně, podnikatelsky.

Irácký důvod neschopnosti USA

Že to jsou prázdné iluze se mohli politici přesvědčit na základě zkušenosti s jednáním USA v Iráku. Z tohoto hlediska byl zajímavý pořad v rozhlase na ČRo Plus dne 20.3.2018 v 15:35 hod. k 15 výročí útoku USA a jeho spojenců na Irák v roce 2003.

Komentátor Vít Pohanka rekapituloval situaci: „Vláda prezidenta George Bushe mladšího označovala režim Saddáma Husajna za zločinný. Tehdejší šéf americké diplomacie Colin Powell na půdě Organizace spojených národů o tom přesvědčoval.”

Colin Powell říkal prokázané nepravdy: „Víme, že je Saddám Husajn odhodlaný ponechat si zbraně hromadného ničení a nebude váhat jich vyrobit ještě víc. Vzhledem k jeho agresivní minulosti, vzhledem k tomu, co víme o jeho velikášských plánech a teroristických spojencích, vzhledem k jeho odhodlání pomstít se všem, kdo mu stojí v cestě, máme snad riskovat, že takové zbraně použije ve chvíli a na místě, které si sám zvolí? Spojené státy nemohou vystavit svůj lid takovému riziku. Nemohou nechat Saddáma Husajna s jeho arzenálem zbraní hromadného ničení v klidu…“

Tehdy politici v České republice zaujali rozpolcený postoj. Prezident Václav Havel podepsal jen pár dnů před koncem svého funkčního období dopis 8 evropských naivních státníků, kteří očekávanou americkou invazi schválili. Ale tehdejší koaliční vláda Vladimíra Špidly z ČSSD si nebyla jistá, zda snaha USA je oprávněná. Poslala sice do Kuvajtu protichemickou jednotku, ale ta neměla od parlamentu mandát vstoupit na irácké území. Dostala ho až v polovině dubna, když už Američané vojensky zemi ovládli a bylo fakticky po boji.

Ale část politiků se živila naivní nadějí. V březnu 2003 tehdejší česká velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětlovala, jaké příležitosti přinese vítězná válka českému průmyslu. Uvedla: „…Budoucí irácký trh je skutečně velice důležitým trhem pro naši zemi a je jistě známo, že irácký ropný průmysl byl z více než 60 % rafinerských kapacit vybudovalo bývalé Československo… třeba společnost jako Techno Export dodávala do oblasti velké dodávky před rokem 1990, a my doufáme, že skutečně situace po změně umožní zase českým firmám návrat na tento trh ve větším měřítku, než na něm mohly působit v období sankcí v posledních 10 letech. Ale třeba si myslím, že to určitě bude trh, který bude vynikající pro velké množství dodávek vozidel Škoda, které byly na tomto trhu tradičními.“
 

USA nás připravily o iluze, ale vůbec se z toho česká politická scéna nepoučila

V rozhlasovém rozhovoru Cyril Svoboda, tehdejší ministr zahraničí /KDU-ČSL/ po 15 letech k tomu říká: „No byl to přehnaný optimismus a já jsem to viděl právě při slavné návštěvě Vladimíra Špidly ve Spojených státech, kde náš ministr průmyslu, obchodu Milan Urban měl jednat s velkým konsorciem Halliburton. Měl jednat o tom, že bychom za angažovanost měli dostat taky nějakou příležitost v Iráku, a bylo jasné, že za to nebude nic. … americké a britské firmy tam už nikoho dalšího fakticky nepustily…“

V rozhovoru zaznělo též, že podle agentury pro výzkum veřejného mínění Gallup podporovaly v roce 2003 vojenský zásah v Iráku asi 3/4 Američanů. Stejný počet jich ale v roce 2011 podporoval rozhodnutí tehdejšího prezidenta Obamy stáhnout ze země všechny bojové jednotky. Válku v Iráku v roce 2015 považovalo za chybu 51 % Američanů, 46 % mělo opačný názor.
 
Zajímavé je svědectví Břetislava Turečka, odborníka na Blízký východ:
„Já mám z té doby jednu velice osobní zkušenost, a musím přiznat, že dneska jsem rád, že na ni nedošlo. Já jsem měl možnost být součástí koaliční civilní správy Iráku, jako jeden z tisíců řadových úředníčků. Byl jsem tehdy osloven českým ministerstvem zahraničí s tím, že se budu podílet na budování nových svobodných iráckých médií, spolu s desítkami dalších kolegů. Já jsme na to kývl, potom z určitých soukromých důvodů z toho sešlo. Později jsem se dozvěděl, jak to budování svobodných médií vypadalo. Že to vlastně bylo cenzurování informací o tom, že Američané nestíhají zajišťovat odvoz odpadů, že v ulicích Bagdádu hnijí tisíce tun odpadků, že jsou obavy ze šíření nemocí, a tak dále. Takže jsem byl nakonec vlastně rád, že jsem s tím neměl nic společného. A velice snadno jsem do toho mohl spadnout. To je střípek naprosto zanedbatelný, ale mně osobně ukazuje, že v daleko větším měřítku se toto dělo, v daleko zásadnějších věcech. … Prostě Američané to krutě podcenili, mysleli si, že jejich entusiasmus bude sdílen i velkou částí místních obyvatel, a že bude trvalý a entusiasmus vydrží po celou dobu rekonstrukce toho státu. Zjevně vůbec nepočítali nejen třeba s apatií a znechucením lidí, které rostlo, ale navíc ještě ani s aktivním odporem. Všimněme si, o tom se zprvu vůbec nemluvilo. Před válkou se nepočítalo s odporem, jenom s odporem Saddámovy armády, ale ne, že tam vzniknou desítky povstaleckých a teroristických organizací…“

Shrnutí ostudného angažmá v Iráku zaznělo z úst komentátora Pohanky jednoznačně: „Podle amerických prohlášení se v Iráku neválčilo z ekonomických důvodů. Saddám Husajn podle zpravodajské služby CIA údajně vlastnil zbraně hromadného ničení. A to byl hlavní důvod války. Ale takové zbraně se nikdy nenašly. Nepotvrdilo se ani podezření, že by Irák podporoval teroristy. Ti se naopak začali do země stahovat až po tom, co se Američané dopustili osudové strategické chyby. Po krátké a vítězné válce s relativně malými ztrátami rozpustili všechny irácké bezpečnostní síly, aniž by je nahradili vlastními. Na velké části území v Iráku nastalo bezvládí a chaos…“

Odstranění diktátora Saddáma Husajna nikoho netrápilo. Ale katastrofální způsob provedení byl varováním, že USA jsou nebezpečným spojencem.

Břetislav Tureček to shrnul v rozhovoru do několika vět: „Zcela určitě z dlouhodobého hlediska pro americké angažmá na Blízkém východě válka přispěla k politické katastrofě a ústupu. Po skončení studené války v 90. letech Spojené státy měly možnost navázat a zužitkovat ústup Sovětského svazu a Ruska. Dneska naopak vidíme, že se Rusko vrací. To vakuum, které tam tehdy vzniklo, nebylo vyplněno demokratickými režimy, jak si možná někdo na západě představoval, naopak tam vznikla nová fronta, nová ideologická báze, která do té doby v 80. letech ještě neexistovala, nadnárodní džihádismus. To prostě v 70. letech jsme v regionu neměli. Američané to odstartovali v Afghánistánu, a od té doby se to šířilo, a dneska je to vlastně poráží. Takže Američané ztrácejí důvěryhodnost i v izraelsko-palestinském konfliktu…“

Poučení z Iráku, které politici nerespektovali

1. USA lživě informovaly OSN, že Irák diktátora S. Husajna má k dispozici zbraně hromadného ničení, a lživé informace byly vydávány za odůvodnění invaze USA (a jejich poskoků z Velké Británie) do Iráku.
2. Mezinárodní politika USA je natolik agresivní, že politici nejsou schopni ničeho jiného než udržovat vizi USA jako první a jediné mocnosti. Proto se politici USA permanentně dopouštějí v mocenské politice vysoce nákladových chyb, do kterých zatahují i spojence.
3. Nelze očekávat, že politici USA se ze svých selhání poučí, protože jsou schopny ztráty ze selhání v bilionech dolarů absorbovat v rámci státního rozpočtu. Tato situace se nemění nejméně po dobu 10 let, tzn. zhruba nejméně do roku 2035.
4. Oslabení Evropy je nutnou politikou USA. Nevyřčeným cílem stratégů a geopolitiků USA je oslabení politických a ekonomických nepřátel. Ale v důsledku konfliktu dojde též k oslabení spojenců USA, což zajistí, že nepřímo ochromí možnosti spojenců, aby účinně konkurovali USA. Ukrajinský konflikt kvůli zátěži západní Evropy od roku 2023 vyřazuje na dalších zhruba 10 let státy EU jako konkurenceschopné vůči USA.

Není třeba mít iluze o dalších mocenských aktérech, tedy Rusku, Číně a dalších menších hráčích, jako je třeba Japonsko. Ale momentálně největším problémem je Severoamerikánsko, dodává František Roček.