Pomocníci nejmocnějších

Parlamentní listy – rozhovor

„Nepolezu na cimbuří vyvěšovat zelené trenýrky,“ ujistil profesor, známý sociolog a bývalý europoslanec Jan Keller k výsledkům prezidentských voleb. Nyní by se tedy podle něj mělo říci, zda se s možností převýchovy počítá i u některých jiných bývalých komunistů stejně jako u zvoleného prezidenta Petra Pavla. Význam prezidentské funkce Keller nepřeceňuje: „Nový prezident bude držet basu s těmi, kteří ho politicky vytvořili.“

Pane profesore, na začátek, jaký je váš komentář k definitivnímu rozhodnutí českého národa při volbě prezidenta?

V rozhovoru před prvním kolem volby jsem řekl, že v případě zvolení Petra Pavla nepolezu nikam na cimbuří vyvěšovat zelené trenýrky. Na rozdíl od některých jiných, já svá stanoviska a postoje neměním podle toho, jak se momentálně vyvíjí situace, takže mohu svá slova jen potvrdit.

Co říkáte na názor, že ani tak nejde o vůli národa jako spíš o to, koho média a nejrůznější propagandisté lidem vnutí. Opravdu mají takovou moc?

Na jednu stranu to tak vypadá. Od svých známých vím například o tom, že volbu kandidáta pětikoalice oslavoval bouřlivě třeba personál jistého domova důchodců, který si toho od posílení pravicové politiky zase tolik slibovat nemůže. Na druhou stranu víme, že při dvou předchozích volbách nebyla média ani trochu nakloněna prezidentu Zemanovi, dělala reklamu jeho protikandidátům ve srovnatelném měřítku, jako se činila nyní. Přesto Zeman tyto volby vyhrál. Takže bych byl s hodnocením vlivu médií dost opatrný.

„Jednou komunista, vždycky komunista.“ Z hlediska politického je to bída. Ovšem z hlediska pedagogického se celá věc jeví mnohem nadějněji. Generál Pavel totiž vyrůstal regulérně ve zločinném prostředí a téměř až do třiceti let, podle svých vlastních slov, nechápal vůbec nic. Otevírá se určitá šance na převýchovu v měřítku masovějším, psal jste pro Argument. Jak jste to myslel?

Většina voličů řekla, že jim nevadí komunistická minulost kandidáta, pokud se zřekl všeho, v co dříve věřil, odsoudil výchovu, které se mu dostalo od rodičů, odloučil se od bývalých přátel a jednoznačně se distancoval od všech, kteří nepřevlékli kabáty tak radikálně jako on. Až dosud se nepředpokládalo, že je možné tímto způsobem získat absolutní pardon a nechat ze sebe udělat mravního velikána. Nyní by se tedy mělo říci, zda se s možností převýchovy počítá i u některých jiných bývalých komunistů, anebo pro ně bude nadále platit lustrační zákon či trest v podobě snižování starobních důchodů. Co když se někteří z nich mezitím napravili, i když to neudělali třeba proto, aby získali nejvyšší post ve státě?

Když se podíváme na výsledky prezidentských voleb v Evropě: Generál Petr Pavel 58,32,  Andrej Babiš, 41,67 procent. Emmanuel Macron 58,55, Marina Le Penová 41,45, Čaputová  58,41,Maroš Ševčovič 41,59. Proč jsou tak podobné? Mimochodem, může do toho nějak zapadat myšlenka sociologa Petra Hampla o nové aristokracii, která tvoří 10 procent?

Myslím si, že volební výsledky zfalšovány nebyly. Pokud by to chtěl někdo udělat, nedělal by to ve všech zemích podle stejného matematického vzorce. Já jsem před druhým kolem voleb psal řadě svých známých, že Petr Pavel vyhraje nad Andrejem Babišem o 15 až 20%. Výsledek mne proto nepřekvapil. S Petrem Hamplem souhlasím prakticky ve všem podstatném, ovšem v otázce vládnoucích elit rozpracovávám vlastní přístup už od dob publikování své knihy Tři sociální světy (2010). Hodně ve zkratce: Snažím se rozlišovat mezi tzv. diskrétní elitou a elitou pomocnou. Diskrétní elitu tvoří jen zlomek obyvatel. Jsou to ti nejzámožnější lidé. Mají majetky ve více zemích současně, žijí odděleně od ostatních, stýkají se mezi sebou, jsou kosmopolitní. Nepotkáme je ve městě, při nákupech a už vůbec ne na dovolené. Příliš se o politiku nestarají a mezi jejich koníčky určitě nepatří čipování lidí. Pak tady máme pomocnou elitu. To jsou celosvětově miliony lidí, kteří udržují v chodu systém, z něhož diskrétní elita profituje. Působí v horních manažerských funkcích, provozují politiku, kontrolují bankovnictví i média. Díky tomu pobírají vysoké příjmy, na rozdíl od diskrétní elity však nemají své postavení zaručeno dědičně a ani jejich potomci se v první generaci nepřižení a nepřivdají do relativně velice úzké skupiny diskrétní elity. Jako aristokracii bych tedy označoval pouze diskrétní elitu (tvoří rody a celé dynastie rentiérů), zatímco těch 10 % populace by mohla tak zhruba tvořit elita pomocná.

Vrátím se ještě k vašemu článku pro Argument a „přepólování“ u Petra Pavla, které charakterizujete jako špičkovou uvědomělost. „Za prvé, bezvýhradná oddanost kapitalistickému zřízení. Kapitalismus je třeba pochopit jakožto výron pravdy a lásky, takže jedinou alternativou k tomuto systému je čiré zlo. Za druhé, zase láska. Tentokrát k NATO a k našemu spojenci nejvěrnějšímu. Zadávací parametry se nemění, je to opět bezpodmínečně a na věčné časy,“ uvedl jste. Co z toho pro český národ vyplývá?

Náš nový pan prezident patří díky zmíněnému přepólování nepochybně k výkvětu pomocné elity. Můj pohled je vyloženě optimistický. Každý člověk má dnes svobodu věrnou službou si výhody pomocné elity zasloužit. Někdo takovou příležitost využije, jiný ne. V každém případě je to reálná šance minimálně pro těch deset procent populace a jenom vyložený cynik by to nazval decimací národa.

Co tento výsledek znamená jak pro zvoleného prezidenta, tak pro poraženého finalistu Andreje Babiše, a pro celou Českou republiku?

Nepřeceňuji význam prezidentské funkce. V posledních letech mandátu Miloše Zemana jsme ostatně viděli, že země se obejde prakticky bez prezidenta. Nový prezident bude držet basu s těmi, kteří ho politicky vytvořili. Čtu si zrovna knihu o tom, jak se ze středověku postupně rodily od konce 16. někdy do 18. století znaky toho, z čeho poté vznikl moderní systém vládnutí. V době dvorské politiky absolutních monarchií vznikl typ člověka, jemuž se ve Francii 17. století začalo říkat kreatura. Byl výtvorem někoho mocného, kdo mu propůjčil určitý vliv, aby prosazoval zájmy toho, kdo jej politicky prakticky z ničeho stvořil. Ale to bych už hodně odbíhal od tématu, které právě probíráme.

Myslíte si, že Andrej Babiš z politiky odejde? A jak se bude dál profilovat ANO, když už se projevuje zásadní nesouhlas např. ze severní Moravy od hejtmana Vondráka a primátora Macury?

Pro Andreje Babiše bude nyní podstatné, zda se podaří rozbít zevnitř stranu ANO. Je to poslední krok, který zbývá těm u vlády k získání úplného monopolu na moc. Zůstaneme-li u našeho rozboru, lze očekávat, že hejtman Vondrák a někteří další jsou plně připraveni opět ochotně posloužit. V zájmu zachování pořádku a řádu pochopitelně. Jinou motivaci bych u nich nehledal.

Myslíte si, že na Ostravsku má šanci nějaká frakce, kterou by tito dva politici řídili? Nebo nějaký nový politický subjekt?

Zatím to vypadá na dvoučlennou frakci ve složení Ivo Vondrák, Tomáš Macura. Jsou to shodou okolnosti dva lidé, které Andrej Babiš po politické stránce vytvořil prakticky z ničeho a díky němuž získali v regionu určitou moc.

Každopádně to, co vidíme, je dovršení sebevražedných sklonů české levice. Jak dát dohromady nějaký opoziční myšlenkový proud, který by úplně nesouzněl s „novou aristokracií“?

Volby ukázaly, že se nedá počítat se současným vedením odborů a se současným vedením ČSSD. Nepočínali si jako noví aristokraté, ale jako staří známí kašpárci. Předseda ČSSD například prohlásil, že podpoří Petra Pavla, protože ten se vyslovil proti zavádění zdravotnictví pro bohaté. Jako kdyby se snad Andrej Babiš pro nějaké takové zdravotnictví snad vyslovil. Prezident ostatně nemá pravomoc ovlivňovat směřování zdravotnictví. Nově zvolený prezident byl doporučen pěti vládními stranami, ve kterých někteří spekulují o zavedení dvojího zdravotnictví. Takového kandidáta vedení ČSSD podpořilo a šéf odborů věnoval své hlasy kandidátce, která ho rovněž podpořila. Jak chcete z takového materiálu budovat levici, kterou budou brát lidi aspoň trochu vážně?

Nový prezident chce začít už teď v přechodném období jezdit do nejpostiženějších krajů, chce se ptát, jak krize na lidi dopadá, proč si myslí, že nebyli vládou vyslyšeni. Chce si posbírat podklady už teď, aby pak po 8. březnu mohl s vládou ihned začít jednat, co s tím udělat. Zní to jako dobrý plán?

Divím se, že někdo, kdo netuší, jak krize dopadá na obyvatele, měl takovou chuť kandidovat zrovna na prezidenta. Myslím si, že normální by bylo nejprve si právě takové věci zjistit, a  teprve poté se rozhodnout, jestli vůbec kandidovat chci. Ten opačný postup mne zaráží. Co když se Petr Pavel v terénu s překvapením dozví, že při této vládě spoustě lidí prostě není pomoci? Oznámí potom, že si nástup do funkce rozmyslel?

Podle Petra Gazdíka zahajujeme novou etapu našich novodobých dějin, kdy prezident bude znovu tím, kdo vášně zklidňuje, rozpory zahlazuje a zemi spojuje. Jak to vidíte vy?

Myslím si, že pan Gazdík je příliš skromný. Já se domnívám, že naše země zahájila zbrusu novou a nevídanou etapu svých dějin už právě jeho nástupem do funkce ministra školství. Alespoň ve školství to tak vypadá.

„Po špinavé kampani pana Babiše se část jeho voličů opravdu bojí totality či války, kterou hrozil. Proto vyzývám pana Babiše, aby pro jednou udělal správnou věc a omluvil se veřejně za kampaň, za lži, uklidnil veřejnost. Je to v zájmu všech občanů,“ vyzval Ivan Bartoš,. Měl by se Babiš omluvit?

Kdyby se měli omlouvat všichni, kdo se v této kampani chovali jako (doplňte si laskavě sami), kdo narušovali mítinky druhých, kdo vyhrožovali rodině jednoho z kandidátů, kdo se ztrapňovali předčítáním poněkud senilních pohádek a špiněním toho druhého v médiích atd. atd., tak by se to asi ani do příštích prezidentských voleb nestihlo.

Poznámku přidal i filosof Ivo Budil. Poblahopřál vítězi v demokratické soutěži. „Nicméně jako patrioti si musíme přiznat pravdu. Volby vyhrál prázdný metrosexuální hajný v cizím žoldu. Neptejme se raději jak. Je to velké ohrožení naší svobody a budoucnosti, uvedl filosof Budil a přidal výzvu: Zroďme národní legendu. Buďme husity jednadvacátého století. Co si o tom myslíte?

Já bych nebyl tak otevřený a upřímný jako profesor Budil. Mám vysoký tlak a nechci, aby se k tomu přidaly další problémy. Zůstanu raději u svých zcela neadresných úvah o vždy vzorných příslušnících pomocné elity a o kreaturách vytvořených z ničeho na zelené louce, o kterých se mluvilo kdysi dávno v době kardinála Richelieu. Jsem přesvědčen, že u nás nežije nikdo chorobně vztahovačný.