Nic než válka!

První zprávy
Když se předloni v létě v kyjevské kavárně s gustem bavil plukovník Dima s kamarády o tom, bude-li malá  – a proč ne i velká – válka (dozvěděl jsem se to z reportáže v časopise The Economist ), připadalo mi to, jako když někdo maluje čerta na zeď, ale dnes se to již zdá být téměř na dosah ruky.

Náš právě zvolený prezident si již nebere servítek a přímo počítá – s čím vlastně? S velkou válkou? To výslovně neřekl, ale jisto je, že bez eskalace, „bez limitu“ v dodávkách zbraní, ke třetí světové dojít nelze. Generál je přesvědčen, že okamžitý mír je v rukou Rusů, stačí jen, aby odtáhli a všechna obsazená území včetně Krymu vrátili Ukrajině. Jak na to reagovat zdvořile? Sprásknout ruce nad hlavou a zvolat: O, sancta simplicitas! O, svatá prostoto!    

Pan generál ostatně ve věčný mír nevěří, místní válka tu už je, tak proč podporovat  mír, který stejně bude jen dočasný. Připomeňme, že latinské slovo pax, které překládáme jako mír, původně znamenalo smlouvu. Odtud pak smlouva o neútočení, mírová smlouva, mír. Z toho, bohužel, vyplývá, že bezpříznakový byl v dějinách stav bez smlouvy, tedy válka, a mír nastal teprve, když obce, státy, říše uzavřely smlouvu.

Lituji, že se dnešního prezidenta  během volební kampaně nikdo nezeptal, zda si přeje eskalaci konfliktu na Ukrajině, bude-li podporovat Ukrajinu „bez limitu“. Přiznal by, že sdílí dávné přání kyjevských plukovníků Dimů? Odvážil by se kritizovat členy NATO za to, že nechtějí Ukrajincům dodat bojová letadla, že se brání otevřít nad jejich územím volné nebe a zdráhají se poslat jim rakety, kterými by mohli zničit most spojující Krym s Ruskem a libovolně ostřelovat kterákoli přilehlá místa za hranicemi? Pan generál, poslušen rad politika a podnikatele, napojeného na americkou lobbistickou centrálu a na mohutný zbrojařský podnik, se dnes otevřeně řadí po bok amerických a evropských jestřábů.

Naše média během prezidentské kampaně opravdu zapracovala – z výzvědčíka na nejvyšším stupni komunistické vojenské moci udělala mávnutím kouzelné hůlky důvěryhodného člena generálního štábu NATO, kovaného demokrata. Naproti tomu Babiše, který použil partajní knížku jen k tomu, aby mu umožnila kariéru na ministerstvu zahraničního obchodu, média udělala exemplárního zaprodance StB, fízla. Úctyhodný kousek mediální propagandy. Kdy se dočkáme toho, že z papeže Františka udělají Putinova spřísežence?

Kdybychom otázku eskalace války hodnotili z hlediska generálova základního volebního hesla, kterým rozdělil voliče na nositele Dobra a Zla, pak by se všichni, kteří nesouhlasí s podporou Ukrajiny „bez limitu“, stali stoupenci Zla. Musíme si dát zatracený pozor.

Zbývá neodbytná otázka  – komu eskalace války vyhovuje? Lidé na Ukrajině trpí, strádají, mrznou, hladovějí, umírají, bez ohledu na národnost, uniformu, povolání, stáří, pohlaví. Uvědomují si stoupenci války bez limitu, že největší hodnotou je lidský život a že pro miliony lidí bude zastavení palby a mír pravým požehnáním? Že už je načase, aby začali dávat dohromady své zničené domovy, a přestali se bát, co všechno je ještě čeká. Myslíte, že návrat hranic do míst, kde od pradávna vedla nepříliš důležitá, na obě strany snadno překročitelná linie mezi ruským, kozáckým, ukrajinským, polským, tatarským a bůhví ještě jakým obyvatelstvem, je historickou nutností hodnou milionu mrtvých?  Jak nazvat válku, která uměle vytvořenou hranici povyšuje na nejsvětější hodnotu, jejíž obrana je hodna lidských obětí? Na východě Ukrajiny zuří  o b č a n s k á   válka, nejhorší typ války, které se děsil i Clausewitz, chladný analytik války.

Vlastní příčinou této války jsou  n á r o d n o s t n í   spory, které vznikaly po staletí a které žádná válka dosud nevyřešila a vyřešit nemůže. Ty musí  zmírnit a odstranit pouze mír, pax, dohoda, odpuštění, spolupráce, vzájemná úcta. Proč dnešní kyjevští patrioti nepřipomínají doby, kdy podle Nikolaje Gogola, spisovatele ukrajinského původu, který psal rusky, nemají národnostní rozdíly lidi rozdělovat, ale spojovat, vést k vzájemné úctě a spolupráci?

Mohl by dnes nějaký uvědomělý Ukrajinec o sobě říct, že jeho národní vědomí mu umožňuje stejným způsobem sdílet lásku k ruštině a k Rusku? Místo toho jsou Rusové trestáni za to, že si dovolí ve veřejné funkci, na univerzitě, v obchodě, restauraci, kdekoli na veřejnosti mluvit rusky. Proč mladá Ruska řekla v Kyjevě české novinářce, že si raději ukousne jazyk, než aby promluvila rusky? Proč se Vladimír Zelenskyj, Rus židovského původu, stal Volodymyrem, proč zapřel svůj původ a stal se žádnými limity neohraničeným odpůrcem ruského národa?  Co se to, proboha, od Gogolovy doby s Malorusy a Velkorusy stalo?

Mojmír Grygar: Ohlédnutí za volbami

Slyším námitku: Nelze zapomenout na carské, polské, rakouské, sovětské upírání práva Ukrajinců na to, co Zelenského předchůdce Porošenko vyjádřil svým volebním heslem – jazyk, víra, armáda? Jistě se připomenou Stalinovy hladomory namířené proti Ukrajincům? Odpovím několika otázkami. Jak je možné, že Ukrajinec Chruščov (což je poruštěné jméno Chrušč, chroust) mohl na sebe vzít odpovědnost za urychlenou kolektivizaci Ukrajiny? Proč právě on pět let po válce přemluvil Stalina, aby byly tisíce odsouzených ukrajinských vojáků–banderovců bojujících po  boku wehrmachtu omilostněny a mohly se vrátit domů? Proč po Stalinově smrti Donbas a Krym, oblasti od konce 18. století náležející carskému Rusku, přičlenil, navzdory ojedinělému protestu, k území Ukrajiny? Odpověď na tyto otázky zcela zbortí  představu, že Ukrajinci dnes bojují s Rusy, aby hájili své posvátné historické hranice.      

Od profesora Andreje Zubova, kontroverzního kronikáře ruských katastrof, pohrom, teroru a deportací, byste se stěží dozvěděli o tom, jak Leninovy národnostní zákony učinily přítrž carskému útlaku menšin, který vyvrcholil krutovládou generála Děnikina v roce 1919, a jak ve dvacátých letech došlo k nebývalému rozkvětu ukrajinského školství, literatury, umění a filmu, kdy myšlenku komunismu přijali mnozí ukrajinští vzdělanci. (O této pozitivní kapitole ukrajinsko–ruských vztahů byste se marně pídili v dnešních ukrajinských příručkách, učebnicích, historických studiích.

Putin měl důvod k tomu, aby  ironizoval ukrajinské nacionalisty za kácení Leninových soch, ale mýlil se, když si Leninovy národnostní politiky nevážil a viděl v ní viděl oslabení centrální vlády. Buď jak buď, příklon radikálního křídla ukrajinských nacionalistů k Hitlerově Německu před válkou,  fatální zmatení mysli, které vyvrcholilo za války a silně se mělo k světu v době studené války, zanechalo ve vztazích Ukrajinců, Rusů a Poláků hlubokou stopu. Tragédie dnešní války je, že se stává  o b č a n s k o  u  válkou, o které Clausewitz řekl, že je tím nejhorším typem války.                   

Nevěřím, že Ukrajinci potřebují k povzbuzení svého národního sebevědomí nenávist k jazykově a etnicky blízkému ruskému národu. Nevěřím, že označování Rusů jako barbarů, násilníků a teroristů může jakkoli zvýšit sebevědomí toho, kdo se vydává za demokrata, šiřitele kultury, lidskosti a pravdy. Čech se nestane víc Čechem, bude-li víc nenávidět Němce, ani Španělé a Katalánci si neupevní své vlastenectví dokazováním vzájemné nenávisti.

Nemohu si pomoci, ale když jsem ve včerejších novinách zahlédl fotografii předsedkyně von der Leyenové, jak se přátelsky usmívá na prezidenta Zelenského, který jí děkuje za tanky Leopardy, nemohl se mi v paměti nevynořit snímek Arsenije Jaceňuka, ukrajinského politika, kterého do vrcholné funkce vyneslo Majdanské povstání, jak se devótně naklání ke kancléřce Merkelové s prosbou o zbraně. Neodbytná paměť pracuje dál, vrací mi tři čtvrtě století staré záběry z německých válečných filmových týdeníků zachycujících vítězný postup německých Tygrů na ukrajinských a ruských pláních. A paměť hned přeskakuje na aktuální zprávy z druhého břehu, z Ruska, kde probíhají oslavy porážky Hitlerových vojsk u Stalingradu.

Naše bdělé noviny obrázky z těchto slavností cenzurují. Ale já je nepotřebuji – měli by je vidět lidé mladších generací –, já jsem shlédl desítky dokumentárních i hraných filmů, románů a reportáží z války, četl jsem vzpomínky německých generálů a dopisy německých vojáků, kteří padli na východní frontě. Živě si také připomínám, jak jsme se před dávnými sedmdesáti lety nevýslovně těšili, když jsme viděli, jak na místním vojenském velitelství v Olomouci, kudy jsem chodíval denně do školy, vyvěšují černou vlajku. Uvědomili jsme si, že je to začátek konce německé „totální války“.

Nemohu si pomoci – v  prostoru paměti se zážitky, vjemy, obrazy stýkají, potvrzují, nebo vyvracejí. Německé tanky, které mají zachránit ukrajinskou armádu, jejíž velení se rozpadává, mi připomínají tisíce jiných německých tanků, nesoucí trochu jiný název, které v mnohonásobně větším počtu dojely a ztroskotaly na nedozírných ukrajinských a ruských pláních.  

Panu generálovi se nedivím, že s uzavíráním míru nemá žádné zkušenosti, tomu ho nikde neučili – mír neuzavírají generálové, ale politikové. Nepochybuji, že v prezidentské funkci, půjde-li do tuhého, zvítězí voják. Zdůvodní si to tím, že si ho zvolili právě proto, že rozumí vojenskému řemeslu.

Na pozadí strašné katastrofy v Sýrii a Turecku mě napadá bláznivá myšlenka:
 
Což kdyby obě strany na Ukrajině ukončily válku a všechny peněžní a technické prostředky poskytly místům, kde zemětřesení rozsévá zkázu, smrt a bídu. Nebylo by to humanitární gesto, které by vešlo do dějin hvězdných hodin lidstva? Máte však pravdu, je to myšlenka blázna, který ztratil kontakt s realitou. Ti, kteří realitu drží za pačesy, žádné takové šílené myšlence nepodlehnou. Limity mají jinak nastavené.