MÍR a SPRAVEDLNOST nebo VÁLKA a NESPRAVEDLNOST?

Dva bývalí přátelé z dob závěrečné fáze československého disentu Marin M. Šimečka a Ivan Hoffman mají na současnost zcela protichůdné názory. Komentář Martina M. Šimečky  byl publikován  v Deníku N.  Zveřejňujeme i reakci Ivana Hoffmana (s jeho laskavým souhlasem).

Tragická amorálnost části levice

Komentář Martina M. Šimečky 31. 1. 2023

Argumenty levicových signatářů výzvy za mír a spravedlnost jsou navlas stejné jako ty, které používají fašisté a radikální pravice; mladá levicová generace naštěstí neztratila morální kompas.

Před rokem se mě studenti při jedné debatě ptali, jak mají rozlišit dobro od zla, protože mají příliš mnoho pochybností. Mysleli si, že za komunistického režimu byly odpovědi na morální otázky jednodušší. Nebyla to pravda, ale musel jsem připustit, že svět je dnes složitější a že morálních otázek různého druhu přibylo.

Jenomže to bylo před 24. únorem. Dnes je zcela jasné, kde sídlí čisté zlo: v Rusku. Naposledy měla západní civilizace takto jasnou odpověď za druhé světové války, kdy čiré zlo sídlilo v Německu.

Všechny ostatní morální postoje dnes vycházejí ze schopnosti toto zlo rozpoznat. Svět se zjednodušil. To však neznamená, že mě nemohou překvapit lidé, s nimiž jsem sice v mnoha věcech nesouhlasil, ale přesto jsem věřil, že na základních rysech humanismu se shodneme. Jsou to rovněž lidé, kteří se hlásí k levici, tedy k ideologickému proudu, jehož zdrojem byly kdysi právě humanismus a právo všech lidí na život a důstojnost.

Výzva k míru

Názory radikální pravice a fašistů mě nechávají chladným, protože od nich předem očekávám jen to nejhorší. Nemohu se ale ubránit zděšení, když se na jejich stranu přidávají lidé, kteří se hlásí k levici.

Naposledy se mi to stalo, když jsem četl jejich výzvu Mír a spravedlnost, kterou v České republice podepsaly desítky lidí, včetně mého někdejšího přítele Ivana Hoffmana (Slovensko nepřekvapivě zastupuje Eduard Chmelár).

Obsah výzvy lze zredukovat do několika stručných vět: Zastavte vojenskou pomoc Ukrajině, protože tím prodlužujete válku. Zastavte sankce proti Rusku, protože nefungují a my (Češi, příp. Evropané) tím trpíme. Jednejte o míru.

Je snadné usvědčit autory a signatáře výzvy z nelidskosti. Pokud Ukrajinci nedostanou vojenskou pomoc, budou je Rusové zabíjet v mnohem větším počtu. Efekt sankcí je dlouhodobý, tudíž tvrdit, že nefungují, je prostě projevem arogantní hlouposti. A Rusko dává všemožně najevo, že o míru jednat nechce, dokud si Ukrajinu – nebo alespoň její část – nepodrobí.

Samotná výzva není ničím novým. V Evropě o vyzbrojování Ukrajiny jako o „šílenství“ mluví řecký levicový politik Yanis Varoufakis; v Německu mluví o míru, jehož součástí je nevyřčená, ale nevyhnutelná kapitulace napadené Ukrajiny, filozof Jürgen Habermas a právník Reinhard Merkel.

Vzdělání ale není zárukou morálky. A není to ani poprvé, co část evropské levice slouží zlu a zaklíná se přitom mírem.

V letech 1947 a 1948 se francouzští a italští komunisté (kteří tehdy ve volbách získávali kolem 20 %) rozhodli zaútočit na sociální demokraty, které obviňovali z válečného štvaní proti Sovětskému svazu, a sami se rozhodli „bojovat za mír“.

To nelze omluvit, ale do jisté míry to lze pochopit. Levice, včetně komunistů, měla od 30. let za svého úhlavního nepřítele fašismus a Sovětský svaz byl v jejích očích centrem antifašistického hnutí. Jak píše historik Tony Judt ve své knize Poválečná Evropa, oficiální levice měla jednoduché rozlišení: my jsme to, co oni nejsou (oni myšleno fašisté, frankisté, nacisté, nacionalisté). „Oni jsou pravice, my jsme levice. Oni jsou pro válku, my pro mír. Oni jsou síly zla, my jsme na straně dobra.“

Konec historické logiky

Mnozí západní levicoví intelektuálové odmítali kritizovat Sovětský svaz a tamní krvavou diktaturu, protože by tím mohli nahrávat svým nepřátelům, tj. pravici.

Dnes je to podobné. Část západní levice (příkladem je americký filozof Noam Chomsky) odmítá uznat zvrhlost ruské diktatury, protože by tím nahrávala nepříteli, kterého nenávidí mnohem více: Americe. Proto se snaží ruskou agresi zlehčit poukazem na hříchy Američanů – ať už minulé, nebo nedávné.

Je to odporné, ale přesto do jisté míry pochopitelné. Co se však změnilo a je v rozporu s historickou logikou, je názorová blízkost této části levice k fašistům a radikální pravici. O potřebě míru totiž mluví stejným jazykem, stejně vyzývají k ukončení sankcí proti Rusku a k zastavení vyzbrojování Ukrajiny. Levičák, který se dnes podobá fašistovi jako vejce vejci, by si měl položit otázku: Kdo vlastně jsem?

Mé zděšení nad amorálností těchto levičáků je však doprovázeno i radostí, že existuje mnoho lidí, kteří mají v morální otázce původu zla zcela jasno. A že většinou patří k mladší generaci.

V levicovém deníku Alarm publikoval levicový politolog Ondřej Slačálek odpověď signatářům výzvy a jeho argumenty jsou přesně takové, jaké by čtenář od moderní levice očekával. Slačálek přesně odlišuje útočníka od oběti, hájí nejen bojující Ukrajince, ale i Rusy, kteří jsou doma posíláni do vězení za kritiku války, a navíc autorům výzvy vyčítá, že „hodili ukrajinskou levici přes palubu“.

Ruský útok na Ukrajinu usnadnil odpověď na otázku o původu zla a vedlejších účinků na morální postoje bude určitě ještě mnoho. Doufám, že jedním z nich bude definitivní konec náklonnosti levice k Rusku a jeho imperialismu. A že ti levicoví obhájci míru, kteří ve skutečnosti jen podporují ruské nároky na cizí území, odejdou do tábora, kam skutečně patří – k radikální pravici.

Ze slovenského originálu přeložila Zuzana Uhlárová. 

Několik poznámek ke komentáři Martina M. Šimečky (bývalého přítele)

Reakce Ivana Hoffmana 17.2.2023

Občas z militantní liberální bubliny, družící se kdesi v placeném obsahu, prosákne do otevřeného prostoru nějaká toxická slátanina či jedovatá slina. Nejlepší je na to nereagovat, raději to překročit, než do toho šlápnout. Jsou ale výjimky z pravidla, kdy reakce dává smysl. To je případ komentáře publicisty Martina Šimečky, mého někdejšího přítele, k výzvě Mír a spravedlnost.

Potíž s podobnými moralisty, kteří se považují za arbitry v otázkách dobra a zla je, že coby osvětáři místo věcné analýzy sesmolí lehkým perem propagandistický kýč. Šimečkův problém je jakési těkavé, selektivní čtení, kdy mu v textu unikají celé dlouhé pasáže, takže nakonec nepochopí pointu. Stává se to autorům, kteří mají hlavu tak plnou sebe, že už se jim tam nevejdou cizí myšlenky. Ti, co umí psát (Šimečka je dobrý spisovatel) často neumějí číst. Jsou jaksi pologramotní a provalí se to, když si troufnou na recenzi.

Výzva Mír a spravedlnost je text realisticky reflektující tragédii, kdy na Ukrajině umírají statisíce lidí ve válce a vedlejším efektem tohoto konfliktu je militarizace a ekonomický úpadek Evropy. Na tento konflikt je samozřejmě třeba pohlížet z mnoha úhlů. Jde o geopolitiku, o mezinárodní právo, o obrovský byznys. Také se ale jedná o věčný konflikt pacifistů, kteří s odkazem na zmařené lidské životy žádají zastavení palby a válečníků, kteří s odkazem na hodnoty a principy poptávají další munici.

Šimečka je typický válečník, který pohrdá pacifisty. Dobře je to patrné z toho, jak je obsedantně posedlý zlem, aniž by někde zmínil dobro. Tihle intelektuálové, kteří si oškliví nenásilí jsou neštěstím, které prolíná dějinami, a teologicky vzato nám je dlužil čert. V dnešní postmoderní verzi se jedná o servisní elitu (řečeno s Kellerem), kdy se intelektuál zříká svobodného myšlení a do vzletných frází balí cizí vadné zboží. Jakkoli Šimečka vehementně šermuje politologickými termíny, a pro každého najde nějakou hanlivou nálepku, tím, co obhajuje, definuje sebe sama jako užitečného (amerického) idiota.

V geopolitice nikdy nepřestalo platit právo silnějšího. Šimečka s tím byl smířen, pokud byli těmi silnějšími jeho Američané. Když podle stejného práva silnějšího Rusové decimují Ukrajince, protože nechtějí mít NATO za humny, Šimečka je zděšen amorálností levičáků, kteří voláním po míru komplikují sen kolektivního Západu sprovodit ze světa nenáviděnou říši zla. Brečí ale na špatném hrobě. Nejsme to my, pacifisté, kdo vyhnal z brlohu medvěda, což lze jak známo učinit mnoha způsoby, přičemž nikdo neví, jak ho zahnat zpátky.

Pokud jde o Šimečkovo kádrování levice, a její „paktování“, správně eviduje, že se militantní salónní levičáci paktují s militantními liberály a militantními konzervativci. Je to jedna parta extrémistických liberálních centristů. Opakem pak je paktovaní se odpůrců války, mezi kterými najdeme pacifisty, humanisty, pragmatiky i realisty. Pokud má publicista Šimečka problém s výzvou Mír a spravedlnost, nic mu jako zdatnému stylistovi nebrání kontrovat výzvou Válka a nespravedlnost. Třeba mu ji někdo podepíše.

Ivan Hoffman

(použitá karikatura Viktor Kubal čas-opis 1989)