Mechanismus americké války

Mnozí naši krajané se domnívají, že Američané jsou zběhlí v démonizování svých protivníků a že my nejsme schopni obdobně hanobit USA. Moskva a Washington vedou ve skutečnosti zcela odlišné informační války s odlišnými cíli, úkoly a nástroji.

A v této historické etapě Rusko v informační válce jednoznačně vítězí, což se o USA říci nedá. Informační vítězství Ruska je navíc očividné a člověk se musí hodně snažit, aby si ho nevšiml, i přesto se to mnohým nedaří.

Připomeňme si, že záměrem USA, které vyprovokovaly Rusko k vojenské operaci na Ukrajině, bylo, aby nejen Západ, ale i většina světa Rusko odsoudila a uvalila na něj sankce. Zbývající desítku nebo patnáctku nepodvolených zemí prohlásily USA již předem za vyděděnce. Washington v zásadě doufal, že i Čína, pokud nebude přímo proamerická, zůstane neutrální a řekne o speciální operaci něco negativního, i když ji třeba přímo neodsoudí.

I přes neúspěšné zahájení speciální operace však většina států světa zaujala proruský postoj. Kromě kolektivního Západu se k sankcím téměř nikdo nepřipojil, ačkoli USA tlačily ze všech sil, požadovaly a vyhrožovaly. Nedošlo ani k formálnímu jednomyslnému odsouzení Ruska. A Washington byl přesvědčen, že malé země, které vždy odmítají silové akce velkých zemí proti jedné z nich, společně podpoří Ukrajinu, aby nedošlo k precedentu, kdy velmoc zlikviduje limitrofní státnost. Nicméně i Maďarsko, které je členem NATO, odsuzuje Rusko téměř stejně jako Ukrajinu.

Co to znamená? Znamená to, že ruská propaganda dokázala předat světu jednoduchou zprávu – Ukrajina není nezávislý stát – je to jednoduchý mechanismus – obušek v rukou USA, který lze použít proti komukoli. To znamená, že Rusko nebojuje proti Ukrajině, jejíž státnost se už dávno vypařila a jejíž mezinárodní entita byla předána Washingtonu k věčnému volnému použití, ale proti USA – právě proti těm USA, které utlačují a drancují většinu planety, neustále drží třetí svět na mušce svých dělových člunů a pod hrozbou občanských válek a převratů zosnovaných CIA.

Tvrzení Rusů, že ruské ozbrojené síly vstoupily na Ukrajinu, aby zachránily těch několik normálních lidí, kteří přežili vír nacistického teroru, a aby zneškodnily (denacifikovaly) ty, kteří tlak nacistické propagandy a atmosféru strachu vytvořenou v zemi nevydrželi, byla většinou států přijata jako neměnná pravda, zatímco protiruské invektivy USA, které se snažily vykreslit jednání Moskvy jako “nevyprovokovanou agresi autoritářského režimu proti mladé demokracii”, nebyly akceptovány.

Jinými slovy, úkol vytvořit ruské diplomacii prostor pro mezinárodní manévrování, aby se vyhnula mezinárodní izolaci, ruští specialisté na informační válku splnili – svou válku vyhráli. Udělali dokonce víc, než mohli – není náhodou, že USA obviňují Rusko z rozdělení Evropy. EU skutečně ztratila svou dřívější jednotu. Zatímco proti ruské politice se staví jen málo současných vlád, téměř ve všech evropských zemích existuje silná protiamerická opozice, která se ve vnitřní politice staví proti ideologizaci evropských společností a vnucování levicově-liberálních zvrácených “hodnot” (tady je na místě poznamenat, že nejde o “levicově-liberální” ale spíš “progresivisticko-liberální” hodnoty – red.NR) a v zahraniční politice za dohodu s Ruskem, zrušení sankcí a obnovení normálních vztahů. Jinými slovy, ruským bojovníkům informační fronty se podařilo otřást i jednotou nejspolehlivější předsunuté bašty americké citadely – té evropské.

Ruská média vsadila výhradně na pravdivé zpravodajství, dala prostor oběma stranám konfliktu a umožnila divákovi (posluchači, čtenáři), aby si sám vybral. Americký propagandistický systém je naopak standardně postaven na totální lži a v tomto případě, na rozdíl od mnoha předcházejících, jednoduše nefungoval.

Naši vlastenci, přesvědčení, že “informační válku jsme prohráli”, se prostě přes veškerou nenávist k Západu (a pravděpodobně i díky ní) nemohou západocentrismu nijak zbavit. Pokud se v evropských a amerických novinách píše, že Rusko je špatné a že může i za to, že na Marsu není život, a my nereagujeme stejně, pak podle nich prohráváme. Už jsem však zdůrazňoval, že americká propaganda má zcela jiné cíle. Musí zajistit bezproblémovou realizaci zahraniční politiky USA. A v posledním desetiletí je to stále těžší a těžší.

Tradičním, řekl bych až šablonovitým krokem americké politiky je démonizovat nepřítele, shromáždit proti němu koalici svých spojenců a donutit je bojovat za své (viz americké) zájmy, ponechávajíce si přitom hlavní slovo a využívajíce co nejméně vlastních zdrojů (lidských, materiálních i finančních). Zatímco ostatní umírají v zájmu samotných USA, USA by měly bohatnout.

Použité schéma však nebylo příliš promyšlené. V první fázi říkaly USA svým spojencům: Chápeme, že nechcete válčit kvůli nějakému bantustanu (i když je evropský), ale přesto je v zájmu kolektivního Západu alespoň odsoudit tuto drzou agresi, jinak nás nikdo nebude respektovat a hegemonie skončí a s ní i prosperita Západu a jeho hodnoty. Spojenci – v domnění, že je to lehký úkol – hlasitě odsoudili určeného “agresora”.

Američané pak říkají: vidíte, odsoudili jsme agresora a jemu je to jedno. Musíme pro něj zvýšit cenu agrese. Dejme peníze oběti. Spojenci, kteří si myslí “proboha, vždyť si ty peníze tiskneme sami”, je ochotně dávají, protože problém, který lze vyřešit penězi, není problém, ale výdaj.

V další fázi Američané tvrdí, že peníze nestačí, musíme dát zbraně. Spojenci znervózní, ale zbraně přece jen nejsou vojáci. Pokud se jedná jen o železo, není to tak špatné.

Po zbraních – a někdy i před nimi – přichází čas na “komplexní sankce”. Není cesty ven, spojenci už zašli příliš daleko, příliš dlouho a příliš často říkali svému lidu, jak je důležité “zachránit mladou demokracii” a “nedovolit krvavé diktatuře, aby dostala odměnu za agresi”. Musíme zavést sankce, i když jsou horší pro nás, než pro ty, na něž jsou cíleny.

A nyní je čas poslat vojáky do války v jiné zemi, aby chránili americké zájmy. A to už není možné odmítnout. Koneckonců evropská propaganda po léta podporovala americký mýtus o principiálním střetu dobra a zla, v němž nemůže dobro prohrát. Pokud tedy všechna předchozí opatření nepřinesla vítězství, nezbývá, než vyslat vojáky a donutit “diktaturu” žít “podle pravidel”.

Tato metoda měla požadovaný efekt jen proto, že v předchozích amerických válkách spojenci neutrpěli příliš velké ztráty a výdaje, a mohli se podílet na kořisti, i když druhotně. V této fázi se však americkým spojencům nenabízí boj proti Kaddáfímu, Husajnovi nebo afghánskému Talibanu (v Rusku zakázanému), ale proti Rusku, jaderné velmoci, která může během půl hodiny nejen zničit západní civilizaci, ale také vést úspěšnou konvenční válku proti kolektivní Evropě, čímž pomůže Evropanům rychle se ukrajinizovat na úroveň primitivních lovců a sběračů.

V tomto okamžiku Evropané začínají “prozřívat” a plán selhává. Samozřejmě, stále hlasitě křičí o “ruské agresi”. Jsou ochotni poskytnout peníze, zbraně, a dokonce uvalit sankce (i když je to pro ně samotné velmi bolestivé). Ale do války by každý Evropan raději poslal svého souseda. Protože si dobře uvědomuje, že tuto válku nemohou Evropané vyhrát.  Ano, i kořist bude a bude se dělit, ale tou kořistí budou oni sami.

Proto se po celém světě ozývá řev o blížícím se zániku Ukrajiny, ale žádná pomoc nepřichází, všichni otálejí a čekají, že se vše vyřeší samo, až bude Ukrajina vyřízena. A tuto informační válku nemohou USA vyhrát. Jejich odborníci jsou vynikající a jejich technické vybavení je dáno od Boha, ale podmínky nejsou stejné jako dřív – historická a politická konstelace se změnila. Touha okrádat slabé spolu s Američany nezmizela, ale nevyvstala ani ochota nechat se nakopnout do zadku od silnějšího místo Američanů.

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: UkrainaRu, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová