K budoucnosti levice v ČR

ÚVOD

Následující text je reakcí na termíny „fašizace KSČM“ a „nevyrovnání se zločiny minulosti“. které se objevily v redakčním titulku tohoto rozhovoru. Jejím smyslem je upozornit na neodpovědné nakládání s naší minulosti. Pohled na období let 1948-89 se pochopitelně týká především KSČ, ale zajímat by měl celou současnou levici. Je zapotřebí vyhnout se metodě dvojího metru. Když dva dělají totéž je to totéž. Jako příklad lze uvést invazi do Československa (21. srpna 1968) a do Panamy (20.12. 1990).

Období 1948-56

Churchillovým projevem ve Fultonu začala 5. března 1946 studená válka. Západ se snažil oslabit nebo lépe zničit režimy, které nebezpečným způsobem obrátily tok peněz k lidem. Do hry vstoupila Stalinova teorie o zostřování třídního boje, založená na představě, že „chcípající kobyla (kapitalismu) bude nejvíc kopat“ a přinese zvýšenou aktivitu „třídních nepřátel“. Ti byli tehdy odhaleni a odsouzeni v Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku a do jisté míry i Polsku a nebylo možné, aby nebyli v Československu. Gottwald byl pod tlakem, aby našel nepřítele i mezi československými komunisty.

Otázka je, jakou roli hrál v procesech Jozef Swiatlo, který byl v Polské sjednocené dělnické straně (PSDS) odpovědný za bezpečnost. Kolik lidí ví, že tento plukovník byl agentem CIA? Nešlo o lidská práva, ta jsou pouhým konstruktem, který se stal politickou zbraní daleko později. Západ používal metody, které jsou dnes považovány za teroristické a pokud jde o ovlivňování vnitropolitické situace za nepřípustné.

Vsuvka 1   Když americká vláda odtajnila dokumenty z 50. let, CIA si okamžitě vynutila jejich opětovné utajení, protože vyjevovaly příliš mnoho z metod, které byly používány.

Hledání „třídního nepřítele“ má protějšek v USA. Období Mccarthyismu (1950-54 ZDE a ZDE) se stalo přezdívkou pro hanobení významných jednotlivců prostřednictvím široce publikovaných nevybíravých obvinění z příklonu ke komunistickým ideám. Udávání, špiclování i nasazování informátorů, známé jako „Hon na čarodějnice“, postihlo existenčně tisíce lidí.

Své o tom věděl Jiří Voskovec, který po udání katolického kněze Chudoby, strávil v období 1950-51 jedenáct měsíců v internaci na Ellis Islandu. Nasypal si hojně popela na hlavu, když přesvědčoval Peroutku, že je demokrat, který nemůže žít v komunistickém Československu. Přitom se snažil dostat do země, kde byla demokracie jen pro bílé.

Dnešní pohled zpět je kombinací dvojího metru s čobolismem. Ti kteří mluví o zavraždění Milady Horákové si netroufnou říct, že Američané o tři roky později zavraždili podle všeho nevinnou Ethel Rosenbergovou, přestože i za ni se přimlouvaly světové osobnosti.

Popravit nebo zabít lze kohokoli pokud správná nálepka obejde 5. přikázání Desatera. Není známo, že by Bůh kdy projevil nesouhlas s masovým zabíjením v Drážďanech, Hirošimě a Nagasaki. Není známo, že by se jeho zástupci na zemi zabývali osudem vězňů na Quantanamu a odsoudili jejich převážení k mučení do spolupracujících zemí.

V takovém světě není místo na omluvy, protože ty jsou zneužitelné. Stačí připomenout televizní rozhovor s Martou Semelovou: Jste kurvy, zavraždili jste Miladu Horákovou – omluvili jsme se – jenže málo – zavraždili jste – omluvili jsme – ale neupřímně. Na původní téma, program KSČM tehdy nezbyl čas.

V roce 1954 bylo období politických procesů ukončeno popravou šéfa StB Osvalda Závodského.

Pokud jde o politický systém je jisté, že nadšení lidí z konce války a proklamovaného záměru vytvořit nový sociálně-ekonomický systém vedlo k masovému souznění s programem KSČ.

Film natočený podle Kunderova románu Žert ukazuje původní nadšení, s nímž studenti odjíždějí na jakousi brigádu. Pozoruhodné je závěrečné poučení: „Nelze žít v trvalé nenávisti.“

V té době bylo snadné říct: „Imperialisti chtějí narušit naše plány (to byla pravda), musíme se bránit a musíme se vypořádat s těmi, kteří jim zevnitř pomáhají. Proto se objevovaly žádosti o tvrdé potrestání a tresty smrti.

Je nepochybné, že vládnoucí KSČ tehdy vyžadovala důkazy, že lidé její politice skutečně věří. Šlo o kombinaci oslavování činů podporujících politiku KSČ a trestů, které postihovaly odpůrce cesty k lepšímu životu. Jakmile bylo dokončeno znárodňování a ve velké míře i kolektivizace zemědělství, situace se dostala do bodu nula. Cesty vládnoucí strany a veřejného mínění se začaly rozcházet a přestalo záležet na tom, co si občan opravdu myslí.

Vsuvka 2   Převzetí moci symbolizuje krátká scéna filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci: Varhaník a dva další odcházejí z radnice po ulici, jejíž prázdnota symbolizuje nezájem veřejnosti. Nemají kvalifikaci, aby společnost změnili a podporu mají jen v revolučním pochodu z amplionu. Mocenská pyramida je postupně budována a potrvá, než ji vyplní kvalifikovaní lidé. Jasný filmem naznačuje, že se lidé mezi sebou dokáží dohodnout. Varhaníkův povzdech „odpusťme si co jsme si“ končí nadčasovou otázkou „co jsme ale vlastně mohli?“ bohužel vyznívá do prázdna. Neříká to v Bystrém, ale kdesi nad ním, kde není, kdo by mu naslouchal.

Období 1957-68

Další období začíná v listopadu 1957 zvolením Prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného československým prezidentem. V té době dochází k uvolnění vztahů mezi SSSR a USA, Chruščov navštěvuje Spojené státy a na rok 1960 je dohodnuta jeho schůzka s prezidentem Eisenhowerem. K té nedojde, protože Američané, jisti si technickou převahou, pokračují se špionážními lety přes sovětské území. Rusové 1. května 1960 U-2, pilotované Gary Powersem sestřelili, pařížská schůzka byla odvolána a vztahy mocností opět ochably. Powers byl v Rusku odsouzen na 10 let. Po dvou letech se stal účastníkem historické výměny za sovětského špiona Abela. Po návratu domů byl obviňován ze zbabělosti, protože neaktivoval zařízení, které mělo letoun i s ním zničit. Vymlouval se, že nedosáhl na tlačítko a prošlo mu to.

Šedesátá léta rozvlnila Evropu a do jisté míry i Spojené Státy. Dospěla totiž generace, která se narodila po 45 roce. S válkou rodičů neměla nic společného, chtěla žít po svém. Vznikla hnutí studentů v Německu a Francii, protesty proti válce ve Vietnamu. Pokračoval Elvis Presley, přišli Beatles, absurdní divadlo a filmové vlny všech proveniencí a mezi nimi i ta naše česká.

Měnila se i politická situace v Československu. Úpěli jsme, volali po listopadu 1989 mnozí, když s červenými knížkami, diplomy a medailemi zahazovali vlastní minulost. V Cimrmanově hře „Dobytí severního pólu“ cituje Čechoameričan, poručík biologie Beran, profesora McDonalda:

„Až rozmrzneme, a budeme zase teplí, jako jsme vždy byli, my uvidíme úplně jiný svět, tvá vlast již nebude úpět pod Rakouskem a ty se vrátíš domů.“ Lékárník Vojtěch Šofr k tomu dodal: „Pravda, ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.“

Vsuvka 3  Demokracii lze definovat jako schopnost mas prosadit nebo spíš vynutit na vládnoucí moci určitá řešení. V druhé polovině minulého století se to podařillo jen dvakrát. Masové protesty v šedesátých letech vynutily přijetí Civil Rights Act, který Lyndon B, Johnson podepsal v červenci 1964. O deset let později vedly protesty k ukončení války ve Vietnamu. Od té doby již ani ťuk. Historie šedesátých let se nebude opakovat. Doba pokročila a vládci se naučili upravovat a ignorovat veřejné mínění. Příkladem mohou být protesty proti chystané válce v Iráku. Podle českého rozhlasu se jich 15. února 2003 účastnilo 500 000 lidí v Berlíně, až 3 miliony v Římě a 1 milion v Londýně. Přitroublá americká veřejnost, která nemá ponětí, kde ta země vůbec je, podpořila Bushe jr. ze 75%. Válka založená na lžích tedy začala 20. března.

Británie má oficiálního básníka jmenovaného královnou. Andrew Motion složil 9. ledna 2003 báseň CAUSA BELLI

They read good books, and quote, but never learn
a language other than the scream of rocket-burn.
Our straighter talk is drowned but ironclad:
elections, money, empire, oil and Dad.

Čtou a citují dobré knihy, ale neznají

jinou řeč než řvaní raket.

Náš jazyk je upřímnější a neprůstřelný:

volby, peníze, imperium, nafta a tatínek.

V Československu došlo v šedesátých letech k následujícím významným událostem:

1. V roce 1960 se Československo stalo první zemí na světě, kde byl podle Antonína Novotného dokončen přechod k socialismu. Do názvu republiky se vloudilo dodatečné „S“ a na oslavu byla vyhlášena amnestie. Jan Werich později vyprávěl, že se Novotný uklidnil, přestal šťourat do různých věcí a dokonce si pořídil svého Čapka, spisovatele Jana Procházku.
2. Tím byly otevřeny dveře k omilostnění řady komunistů, provedené v roce 1963 Kolderovou a Barnabitskou komisí.
3. Rehabilitovaným komunistům bylo něco přes padesát a protože tehdy neexistovaly „trafiky“, snažili se o návrat do politiky. Novotného skupina náhle dostala protivníka.
4. IV. sjezd československých spisovatelů vedl v roce 1967 ke střetu dvou komunistických frakcí.
5. V lednu začalo Pražské jaro zvolením Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ.
6. V březnu nahradil prezidenta Novotného Ludvík Svoboda.
7. V dubnu KSČ zveřejnila „Akční program“.
8. V červnu byla oficiálně zrušena cenzura.
9. V červenci proběhla ve Varšavě schůzka pěti členských států, která varovala KSČ před
   ztrátou kontroly nad společností.
10. V Čierné nad Tisou proběhla schůzka se sovětským vedením.
11. 21. srpna došlo k obsazení ČSSR armádami pěti států Varšavské smlouvy.
12. Došlo k podepsání Moskevského protokolu.
13. V březnu 1969 vyměnil Dubčeka Gustáv Husák.

Vsuvka 4   Pražské jaro navázalo na evropské rozvolnění šedesátých let. Ukázalo se, že pouhá výměna vedení a ochota lidí schůzovat nic neřeší, pokud neexistuje politický program, který by bral v úvahu realitu geopolitických zájmů mocností. Nebylo jasné, co bylo možné podniknout v ekonomické a politické struktuře té doby. Akční programem byl snůškou plků, velmi podobnou programovému prohlášení vlády z roku 2022: „Povedeme si jinak, ale správně.“

21. srpen 1968

Svým způsobem to byla operetní záležitost. Na jevišti je také zákaz střílet ostrými. Dubčekův nářek „co mi to udělali!“ byl důkazem, že světovou politiku nepochopil. O dvacet let později se Američanům zprotivil jejich bývalý agent a zkurvysyn, panamský prezident Manuel Noriega. Bral příliš vážně dohodu, podle které Američané měli na konci tisíciletí předat Panamě kontrolu nad Průplavem. Chybělo ještě deset let, ale čas kvapil a tak došlo na akci „Just Cause“. Bombardování bylo z hlediska USA správnou věcí, trvalo několik týdnů a zabilo, podle odhadu americké vlády, 2000-6000 lidí. Noriegův náhradník odpřísáhl věrnost svému lidu na americké vojenské základně a bylo po ptákách. Havel měl v té době napilno s vlastní prezidentskou volbou, takže mu nějaká Panama byla ukradená. Žádný hrdina, který by byl ochoten protestovat proti zvůli mocných se u nás neobjevil.

Období Husákovy vlády 1969-1989

Po srpnu 1968 se k moci postupně vrátilo křídlo KSČ, které se obávalo restaurace kapitalismu. Změny politického i státního vedení odsunuly její počátek o dvacet let. Obavy staré generace politiků byly upřímné. Pocházela z nuzného prostředí a nechtěla, aby se vrátila nezaměstnanost a chudoba. Bilakovy obavy byly čestnější než Havlovy lži, že bude pomlouván, že je proti socialismu.

Normalizace

Celé dvacetiletí Husákovy vlády je mylně označována za normalizaci. „Pravdivá historie“ se toho období štítí. Dozvíte se o něm jen to, že si moc koupila občany za něco zboží a byty.

Jinak se prý všude hemžili estébáci a lidé před nimi odjížděli do bezpečí svých chat a chalup.

Vsuvka 5   Normalizace měla vrátit politickou scénu do doby před rokem 1968. Husákovu vedení se to podařilo během dvou let, V roce 1970 byli KSČ vyloučeni (často s neblahými existenčními důsledky) ti, kteří se politicky angažovali v Dubčekově éře. Méně dramatické bylo vyškrtnutí a nebo vzdání se členství ve straně.

Prověrky nestraníků proběhly do konce roku 1971. Během výročního pracovního hodnocení byl zaměstnanec tázán na postoj k „přátelské srpnové pomoci“. Prověrkovou komisi nezajímalo, co si opravdu myslí, potřebovala podepsaný výrok coby podklad pro hlášení posílané nahoru:

„U nás dole je, soudruzi, vše v pořádku.“

Denormalizace

Formálnost prověrek nestraníků předznamenala úpadek vlivu KSČ. Významnou roli hrálo to, že členská základna KSČ byla po roce 1969 „posílena“ mladými, ale u moci zůstala prořídlá stará garda, která ty mladé nahoru nepustila. Obětovali jsme se za vás říkali noví straníci nám pozůstalým nestraníkům.

V polovině sedmdesátých let došlo ke změně vztahu k emigrantům. Strana a vláda usoudily, že naše hodnoty nebudou narušeny, když si emigranti „upraví svůj vztah s ČSSR“ a při návštěvě domoviny utratí nějaký ten groš. Upravené emigranty bylo možné na pozvání navštěvovat.

Vsuvka 6   Existuje teorie podle které Husákův režim uzavřel s občany „společenskou smlouvu“. Takové něco za něco: Vy nám dáte klid na práci, abychom mohli pokračovat v budování socialistické společnosti (hnusu a devastace podle jistého hňupa). Oplátkou dostanete plnou zaměstnanost, vyřešení bytového problému, komplexní vzdělávací systém, bezplatné zdravotnictví, vyhovující důchodový systém a rozvolnění v kultuře. Teprve po roce 1989 se občané dozvěděli, že ve své nevědomosti dokonce rodili pověstné Husákovy děti. Ty jsou neblahým dědictvím minulosti, které prý jednou zruinuje náš důchodový systém.

Do „denormalizace“ vlétly vidle zvané Charta 77. Je to pozoruhodný dokument plný frází o lidských právech a o tom, že nejde o opozici, ale jen o možnost diskutovat s režimem. Strana, spíš než vláda, na ni reagovala v roce 1977 shromážděním v ND. Nelze pochybovat o tom, že fráze tlumočené Jiřinou Švorcovou přítomné umělce valně nezajímaly. Revoluční nadšení z nich dávno vyprchalo, ale byli ochotni projev „odsedět“.

O Chartě se tenkrát v ND nemluvilo, jen o „samozvancich“ a „zaprodancích, jimiž byla míněna skupina 200 signatářů Charty 77. Existuje důvodné podezření, že se její činnost jevila umělcům jako hrst písku vhozená do rozbíhajícího se soukolí. I původně odstrčený Rudolf Hrušínský již zase natáčel a směřoval k titulu Národní umělec.

Z hlediska vyššího principu mravního se neprovinili ti, kteří podepsali, ale všichni, kteří se dostavili, přestože prý režim hluboce nenáviděli. Hrátky kolem podpisů, později využité jedněmi proti druhým, lze označit za absolutní prasárnu.

„Badatelé“ přepisující naši historii do „konečné a pravdivé podoby“ se i po 46 letech probírají podpisy, aby odlišili zbabělost od havlovské statečnosti a mohli je otloukat o již umrlé hlavy.

Dobrým příkladem zkreslování historie je měnová reforma z roku 1953. Dozvíte se o ní jen to, že „Komunisti okradli občany a lid se v Plzni a Ostravě bouřil“. Co na tom, že podobné reformy proběhly po válce ve většině evropských zemích, že u nás byl současně odstraněn přídělový systém (na potraviny dřív než v Británii) a bylo zavedeno universální zdravotní a důchodové pojištění.

Při pohledu zpět je nutné oddělit mocenskou a ekonomickou stránku procesu. V Československu vznikla zemědělská velkovýroba, byla odstraněna nezaměstnanost, průmysl byl v řadě odvětví schopen proniknout na zahraniční trhy. Byl vyřešen bytový problém, existovalo kvalitní školství, zejména učňovské. Koncem padesátých let se začala měnit i kultura. Rozvoj české kultury byl obdivuhodný. Samostatnou kapitolu představuje znárodnění průmyslu a kolektivizace zemědělství.

Situace v Československu byla samozřejmě ovlivněna geopolitickými faktory, nesměnitelností koruny i kooperací v rámci RVHP. Současná propaganda se zaměřuje jen na to, že komunisté někomu něco vzali.

Vsuvka 7   V době zlých imperiálistů a válečných štváčů varoval komunistický režim před západní propagandou, která mohla: „Ohrozit svrchovanost, územní celistvost, lidově demokratické základy země nebo značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost Československa.“

O 47 let později jsme tam, kde jsme byli. Změnil se slovník a střílí na jiný terč, takže současná vláda hrozí: „Dezinformace mohou „ohrozit svrchovanost, územní celistvost, liberálně demokratické základy země nebo značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost ČR.“

Menšíkovy silvestry byly svým způsobem potvrzením přístupu kulturní fronty k Chartě 77. Přechod ze zachmuřenosti sezení v ND do rozjásanosti Kavčích hor zatím nebyl vysvětlen. Umělci přece měli mít v kapsách nenávistně zaťaté pěsti. Jenže v nich mohl být honorář za účast, takže se muselo opatrně. Do konce vlády jedné strany chybělo přes deset let a jíst se musí. Až po sametu, kdy již nehrozilo žádné nebezpečí, dali mnozí průchod novotřídní nenávisti a házeli vyznamenání, řády a legitimace do Vltavy.

Zbývající část denormalizace lze označit za postupné vítězství katalogu firmy Neckermann nad Rudým právem. Jakkoli se to může zdát absurdní, společnost se zdála být unavena existenční jistotou. Někteří dokonce záviděli západoněmeckým nezaměstnaným, že si za podporu užívají v Praze. Ani nevíte, co tady máte, říkal do prázdna Husák. Říct měl něco jiného: Ani nevíte, co jste tady dokázali.

Závěrečná vsuvka: Slouhům Západu, kteří se dostali k moci po roce 1989, se podařilo potlačit hrdost nad existencí českého národa. Slouhové těchto slouhů šíří v rámci studia totalitních režimů nenávist k minulosti. Nepřipomínají příběhy pronásledování a trestání, aby se takové věci nemohly opakovat. Očerňují minulost, aby současnost vypadala skvěle. Co na tom, že polistopadová moc obrátila tok peněz k bohatým, přinesla ztrátu kontroly nad naší ekonomikou, zadlužení státu, chudobu nějakých 10% obyvatel, vyloučené oblasti, nezaměstnanost, útoky na bezplatné zdravotnictví, úpadek vzdělávacího systému, lichvu a exekuce, zadluženost podstatné části populace a zdevastování bytového hospodářství.

ZÁVĚR

Levice přežije jen tehdy, pokud se nebude bát obhajovat to positivní, co bylo dosaženo v období 1948-89 a bude ochotna postavit se proti fašizujícím snahám současné „Národní fronty“.
Co jiného jsou výzvy k udávání či ohlašování „nevládních“ názorů? Co jiného je naprosté pohrdání opozicí ve Sněmovně a zesměšňování demonstrujících a jejich obviňování, že dostali “notičky z Ruska“. Připraveny k mašírování jsou Milióny chvilkařů. Nepotřebují program, postačí bubny v první řadě a něco pochodní, stejně jako bezmozkům kdysi v Norimberku. Levice neodsoudila existenční postih politologa a bývalého náměstka ministra zahraničí Petra Druláka. Patrně nevěří, že se budou koulet další hlavy.

Levice by musela najít ekonomy, politology i filosofy, aby zmapovali období 1946-89. Bude to vyžadovat odvahu, protože hloupost spojená s propagandou a zákonem o protiprávnosti minulého režimu posunula naši minulost nejen mimo zákon, ale, a to hlavně, mimo kontext dějin minulého století.