Jak Wolfowitzova doktrína formovala Putinův výhled

Na snímku Paul Wolfowitz

Nemohu jinak, než vydat ještě teď v neděli večer doslova senzační článek z velkého amerického přísně konzervativního webu The National Interest!!! A to přesto, že jde už asi o dnes ŠESTÝ a že sotva před půlhodinkou jsem vypustil na sklo ten pátý z New York Times. Jenže to jsme ještě plně nechápal, co mi nick blackswn, kterému tímto děkuji, odpoledne poslal za dynamit!!!!

Je samozřejmě, jak jinak – k Ukrajině! Nelze jej nevydat. K čemuž jsem se, s těžkým srdcem odhodlal v případě jiného skvělého materiálu, tentokráte od IM, jenž jej našel ve WSJ. Ale vydávat snad už 10 kousků denně? To nezvládnu a ani zvládnout nechci. takže IM – velká omluva!

Tenhle National Interest je ovšem doslova, jak už řečeno – dynamit! Nesrovnatelně větší než ten z Newsweeku, o před chvilkou vydaném textu z NYT ani nemluvě! Navíc – oba skvěle dokresluje a pro české mainstreamové vymývače mozků typu Česká televize, Český rozhlas, Aktuálně, Seznam, Respekt, Reflex, iDNes, lidovky, Hospodářky,Deník N, Deník a podobné představuje nevyvratitelný zdroj tvrdých faktů, které prostě nelze zpochybnit!!! Jak říkám – naprostý dynamit!

Ale podívejme se na ten National Interest, konkrétně na

How the Wolfowitz Doctrine Shaped Putin’s Outlook

podle překladače

Jak Wolfowitzova doktrína formovala Putinův výhled

Zavádějící snaha usilovat o americkou nadvládu za každou cenu měla své důsledky.

Od doby, kdy Rusko překročilo hranici s Ukrajinou, uplynul rok a studená válka, omezená na literaturu dvacátého století, se znovu vrátila pro Západ krvácející Rusko přes nárazníkový stát. Válka nebyla a není o zabránění kanibalizace Ukrajiny Ruskem. Válka je spíše o udržení americké dominance v prostoru amerického evropského velitelství (EUCOM).

Wolfowitzova doktrína, pojmenovaná po tehdejším americkém náměstkovi ministra obrany Paulu Wolfowitzovi, byla prozrazena The New York Times už roku 1992. Jádro této politiky definovalo americkou nadvládu za každou cenu v postsovětském světě a „potlačení soupeřů, ať jsou kdekoli, kde se mohou objevit.“ Vedení USA navíc považovalo obranné dohody za základní kámen své politiky a ve vedlejším scénáři by prostřednictvím smluv monopolizovalo globální obchod se zbraněmi. Kromě toho by to spojencům zabránilo ve vývoji jejich obranných systémů a zvýšilo by závislost na hardwaru vyrobeném v Americe. Konečně interoperabilita vytvořila základ pro sloučení konkurenčních frakcí v rámci NATO.

Pokud to všechno zní povědomě, jak by také mělo, pak je nezbytné pochopit, kdy se tato doktrína zformovala, jak vznikla a proč stále formuje názory mnoha jednotlivců na Západě – včetně ruského prezidenta Vladimira Putina.

Pád SSSR a nedodržený slib

Vítězství Spojených států proti Sovětům položilo základy Wolfowitzovy doktríny. Za prvé, vyhnání Sovětů z Afghánistánu, kvůli pákistánskému taktickému použití partyzánské války, pomohlo vysát sovětskou ekonomiku a SSSR až k jeho kolapsu v roce 1991. Za druhé, vlastní vítězství Spojených států nad Saddámem Husajnem prostřednictvím „vyladění “ války ve stejném roce, umožnila Washingtonu předvést svou nejvyšší vojenskou sílu, získat zpět ztracenou hrdost po porážce ve Vietnamu a znovu vybudovat důvěru svých spojenců.

V souvislosti s tím Wolfowitzova doktrína stanovila, že Spojené státy mohou umlčet a integrovat dvě bývalé velké mocnosti, Německo a Japonsko, „do systému kolektivní bezpečnosti pod vedením USA a vytvoření demokratické zóny míru“. Na druhou stranu s Ruskem se zacházelo jinak – země vypadla z radaru. Jako geopolitický konkurent se v očích Západu stala bezvýznamnou, protože její gesta mírových nabídek byla odmítnuta a záruky, které jí byly dány ohledně rozšiřování NATO, propadly.

Záznam zápisu , odtajněný a zveřejněný Národním bezpečnostním archivem, líčí setkání Michaila Gorbačova a ministra zahraničí Jamese A. Bakera III v Moskvě. Baker slíbil, že NATO se za žádných okolností nerozšíří. Dále pokračoval a prohlásil, že „NATO je mechanismus pro zajištění americké přítomnosti v Evropě… Chápeme, že pouze pro Sovětský svaz, ale pro ostatní evropské země…. je důležité mít záruky, že pokud si Spojené státy udrží svou přítomnost v Německu v rámci NATO, nerozšíří se ani píď současné vojenské jurisdikce NATO; východním směrem… sjednocení Německa nepovede k rozšíření armády NATO na východ.“

Na stejné schůzce Gorbačov Bakerovi navrhl, že po rozpadu Sovětského svazu již není potřeba NATO a nově vytvořenému Rusku je dovoleno vstoupit do NATO. Baker to odmítl jako „sen“. Když se však Boris Jelcin dostal k moci, také navrhl vstup do NATO a udělal krok dále tím, že členství v NATO označil za „politický cíl Ruska“. V roce 1994 Rusko podepsalo program NATO Partnerství pro mír , jehož cílem bylo překlenout propast mezi těmito dvěma subjekty a vést k cestě k členství v NATO.

Když si Spojené státy uvědomily své privilegované postavení nesporné velmoci, vrátily se k Bakerovu slovu. Koneckonců, tyto „záruky“ byly dány Sovětskému svazu – nikoli Rusku. Spojené státy využily této techniky a na Washingtonském summitu v roce 1999 prosadily, aby země bývalé Varšavské smlouvy – jako Polsko, Československo a Maďarsko – vstoupily do NATO. Rusko bylo proti začlenění, ale kromě symbolického reptání nemohla Moskva nic udělat. aby takovému snažení zabránila. Nástupnický stát mocného Sovětského svazu s ním nebyl rovnocenný, a proto nebyl považován za dostatečně důležitý, aby se zapojil do globálního rozhodování. Navzdory své zmenšené velikosti a sféře vlivu bylo Rusko ale stále považováno za klíčového hráče v mezinárodních záležitostech.

Putinův výstup a konec trpělivosti

V roce 2000, tři týdny před svým nástupem do prezidentského úřadu, poskytl mladý a odvážný Vladimir Putin rozhovor BBC redaktoru Davidu Frostovi . Svůj záměr upřesnil: „Rusko je součástí evropské kultury a svou zemi nepovažuji za izolovanou od Evropy. Rusko je součástí evropské kultury. A neumím si představit svou vlastní zemi izolovanou od Evropy a toho, co často nazýváme civilizovaným světem. Takže je pro mě těžké představit si NATO jako nepřítele.

Když došlo k útokům z 11. září, poskytlo to Putinovi příležitost dokázat, že Rusko je ochotno zapojit se se Západem do jeho boje proti terorismu, protože podobné problémy související s bezpečností vidělo v Čečensku. Ruská rozvědka spolupracovala s americkou v počáteční fázi invaze do Afghánistánu poskytováním klíčových logistických, topografických a městských vstupních bodů a dat do země, zejména v oblastí Kábulu a okolí. Putin také ovlivnil bývalé středoasijské státy, aby otevřely zásobovací cesty do Afghánistánu pro válku proti terorismu George W. Bushe. Spojené státy toto gesto nikdy nerecipročně ani ocenily, protože založily základny v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Amerika se etablovala na ruském dvorku a učinila tak jako „laskavost“, aby pomohla svým bezpečnostním problémům a zabránila jakékoli formě galvanizace skupin, které se pouštěly z Afghánistánu.

Navzdory těmto přátelským snahám a Putinovu nestandardnímu uvažování nemohlo NATO a Spojené státy překročit svou mentalitu studené války – aliance svou expanzi prosazovala ještě agresivněji. V roce 2004 získalo členství v NATO sedm zemí – Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Aliance se nejen vzdálila více než „palec“ od Německa proti tomu, co slíbil Baker, ale nyní stála pevně na prahu Ruska. George Kennan, bývalý americký velvyslanec v Sovětském svazu a architekt zadržování, sám odmítl myšlenku rozšíření NATO a varoval před jeho možnými důsledky. Tvrdil , že tato „fatální chyba“ by mohla „podnítit nacionalistické, protizápadní a militaristické tendence v ruském mínění“.

Bod zlomu nastal v roce 2007, kdy Putin ztratil trpělivost s arogancí, kterou projevovali jeho západní protějšky. Na mnichovské bezpečnostní konferenci Putin prohlásil, že si myslí, že „je zřejmé, že rozšiřování NATO nemá žádnou souvislost s modernizací Aliance samotné nebo se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak, představuje vážnou provokaci, která snižuje míru vzájemné důvěry. A máme právo se ptát: proti komu je toto rozšíření určeno? A co se stalo s ujištěními našich západních partnerů po rozpuštění Varšavské smlouvy? Kde jsou ta prohlášení dnes? Nikdo si je ani nepamatuje.“

Důsledky

Postoj Ameriky nepřiznávající Rusku důstojný paritní status Putina jen dále rozhořčil. Spolu s velkou částí ruské politické elity mohl dospět pouze k závěru, že Spojené státy nemají v úmyslu spolupracovat s Ruskem odpovědným a uctivým způsobem. Kreml si uvědomil, že Washington nedělá nic víc, než že provádí plán určený v roce 1992 vnutit světu svou vůli a „dusit soupeře, ať se objeví kdekoli“.

To by v Putinově mysli dále potvrdily americké akce na Ukrajině, vměšování se do politických záležitostí země a vytyčování cesty pro zemi k případnému vstupu do NATO a Evropské unie. Tam a zpět mezi oběma stranami vedly k Euromajdanské revoluci, která v podstatě vytvořila věčné rozdělení v ukrajinské politice, které se rok od roku jen prohlubovalo.

Z Putinovy ​​perspektivy byla invaze na Ukrajinu v roce 2022 jedinou možností, jak dát transatlantické alianci signál, že Rusko je nyní v ekonomické a geostrategické pozici čelit jakékoli další expanzi – že Moskva si pamatuje, jak nedodržené sliby Baker dal Gorbačovovi, že linie má byla zatažena do písku a Wolfowitzova doktrína se nebude dále rozvíjet.

Autor: Sameed Basha je obranný a politický analytik s magisterským titulem v mezinárodních vztazích z Deakin University v Austrálii. Specializuje se na asijsko-pacifickou regionální dynamiku a konfliktní a bezpečnostní studia.

Autor: Sameed Basha, zdroj: The National Interest, předmluva a dodatek Petr Vlk, Kosa zostra