Chybná válka s Ruskem

Plán to byl dobrý, dokonce krásný. Je pravdou, že v postsovětských zemích se rodily sebevražedné režimy jeden po druhém. Když se Saakašvili rozhodl jít do války s Ruskem, Ukrajina ještě nebyla zralá a Juščenko by nikdy nedokázal přimět své generály k útoku na ruskou flotilu na Krymu.

Západu nezbývalo nic jiného, než dodávat zbraně režimům bojujícím proti Rusku a čekat na výsledek.

Puče v Kazachstánu a Bělorusku byly potlačeny. Pašinjanovu režimu v Arménii se podařilo destabilizovat svou zemi zevnitř, ale nepodařilo se mu zatáhnout Rusko do konfliktu s Ázerbájdžánem, zatímco samotné Baku v novém geopolitickém prostředí, kdy jsou jeho hlavní zahraniční partneři (Turecko a USA) na různých stranách geopolitické barikády, dbá na maximální opatrnost a snaží se nedostat do problémů. Sandu s pomocí proamerické lobby v bezpečnostních službách rozkolísává Moldavsko, ale armáda, která by se musela bezprostředně zapojit, se do konfliktu příliš nehrne a zatím se ani nepodařilo nějak ji k tomu přinutit.

Nicméně i samotný konflikt Ruska s Ukrajinou se zdál washingtonským stratégům dostatečný. Ukrajina je velká země. V roce 1992 představovala třetinu Ruska co do počtu obyvatel, 80 % co do vojenské síly a 100 % co do průmyslové a vojensko-průmyslové kapacity. Američané si nevšimli změn, k nimž došlo za posledních 20 let, a nadále vycházeli ze srovnatelného ukrajinského a ruského potenciálu (nemluvě o absenci jaderných zbraní v Kyjevě, což bylo v dané situaci pro USA plusem) a věřili, že vojenská a finanční pomoc vržená na Ukrajinu bude stačit k porážce Ruska v konvenční válce.

Hypotetické použití jaderných zbraní proti jedné z bývalých republik SSSR se pro USA snadno proměnilo ve výhodu: jaderný úder proti vlastní bývalé provincii nebyl totéž jako bombardování Hirošimy a Nagasaki. V takovém případě mohly USA počítat s tím, že Rusko odsoudí, ne-li všechny, tak alespoň 90 procent zemí planety.

Řeknete si: Jak by se mohli Američané s tak mocnými zpravodajskými strukturami mýlit?  A přesto mohli. Jen si vzpomeňte, jak ještě nedávno doufalo Rusko v krátké “osvobozovací tažení” na Ukrajině, protože většina zdrojů spojených s Ukrajinou byla přesvědčena, že režim v Kyjevě nemá podporu obyvatelstva a že obyvatelstvo rádo využije Ruskem nabízenou příležitost zbavit se režimu a přijmout vládu přátelskou Moskvě.

A stejně získávali základní informace o stavu věcí v Rusku a na Ukrajině Američané. Údaje týkající se rovnováhy potenciálu obou zemí dostávali od ruské opozice (včetně lidí, kteří ještě včera byli u moci nebo blízko ní), od proamerické a Američany financované ukrajinské “občanské společnosti” sestávající z příjemců grantů zakotvených v různých nevládních organizacích a od vlastních amerických expertů, většinou spojených s poválečnou emigrací ze SSSR, v níž převažovaly kolaborační nacionalistické ukrajinské struktury.

Informace získané z těchto zdrojů nemohly být objektivní, ale plně odpovídaly americkému pohledu na svět. Masa formálně nesouvisejících zdrojů přesvědčila americké vedení, že jeho hodnocení poměru sil mezi Ukrajinou a Ruskem je naprosto správné.

Nakonec se USA domnívaly, že ukrajinsko-ruská válka by se neměla nijak lišit od války mezi jakýmikoliv dvěma hypotetickými “Papuánci”, až na to, že jeden z “Papuánců”je vlastníkem jaderné zbraně. USA se však domnívaly, že ruský jaderný potenciál neutralizují tím, že válku s Ruskem povede nejaderná mocnost.

V případě pokusu Moskvy vyhnout se porážce (a USA si byly jisté, že Rusko prohraje) použitím jaderných zbraní proti Ukrajině Američané ne bezdůvodně doufali, že sjednotí celou planetu k odsouzení země, která použila zbraně hromadného ničení proti nepříteli, který takové zbraně nevlastnil. A nebylo by nic lepšího, než právě jaderným úderem proti Ukrajině, která byla největším kusem toho ruského světa mimo Rusko, definitivně rozbít vzpomínku na “jeden národ” a zasadit nejsilnější úder myšlence ruského světa přesahujícího daleko za hranice Ruska.

Spojené vojenské kapacity Západu, a dokonce i samotné americké kapacity, by stačily k tomu, aby zajistily, že zvítězí ten ze dvou zhruba stejných “Papuánců”, kterého Západ podpoří. Proto byla jak před zahájením, tak v prvních měsících po zahájení SVO ukrajinská sociální média plná triumfálních očekávání, motivovaných jedinou tezí: “Amerika je s námi!”. V Kyjevě, ve Washingtonu a dokonce i v Evropě věřili, že americký faktor bude rozhodující.

Skutečná situace se stala pro Západ obrovským šokem. Ukázalo se, že západní a prozápadní “experti” se marně ušklíbali, když jim bylo ještě v roce 2014 sděleno, že Rusko již opět získalo status supervelmoci, která je schopna vojensky i ekonomicky čelit celému kolektivnímu Západu ne hůře než SSSR v minulém století. První pochybnosti se sice na Západě objevily během syrského tažení, ale washingtonští stratégové se utěšovali tím, že syrský úspěch Ruska byl vítězstvím na omezeném lokálním dějišti bojových akcí, zatímco globálně podle nich Západ naprosto dominuje a určitě se mu podaří dobýt Ukrajinu. Obavy, které se začaly objevovat, byly zavrženy.

A hle! Hned na začátku skutečného vojenského tažení se totiž ukázalo, že Západ s pomocí ukrajinského “Papuánce” nestojí proti stejnému “Papuánci”, ale proti velmoci, která se mu vyrovná svou silou. Za těchto okolností už pomoc Západu není rozhodujícím faktorem, protože není schopna vést ke kritickému posílení Ukrajiny. Rusku samozřejmě způsobuje problémy, ale ty jsou řešitelné.

V důsledku toho se Západ sám ocitl v podmínkách, do nichž chtěl zahnat Rusko. USA nyní stojí před dilematem, zda se v dohledné době smířit s porážkou na Ukrajině, nebo přejít na nekonvenční způsoby vedení války. Porážka bude znamenat kritický pokles prestiže USA. Ne od Ruska, ale od Ameriky se odvrací stále více zemí planety, a pokud bude geopolitická porážka USA na Ukrajině zafixována, může jejich počet snadno přesáhnout 90 %. A v takovém případě mohou být pokusy o oživení americké hegemonie na dlouhou dobu (ne-li navždy) zapomenuty.

Přímé zapojení Západu do války by zaprvé znamenalo porážku jeho ukrajinské “Papuánie” a faktické uznání Ruska jako supervelmoci, s níž může i konvenční válku vést (ale ne vyhrát) pouze Západ jako kolektiv, a to ještě s maximálním úsilím.

Za druhé, vzhledem k západní vojenské teorii a praxi by to rychle vedlo ke strategické jaderné zápletce. Použití taktických jaderných zbraní (stejně jako chemických a biologických zbraní hromadného ničení) považují USA za ospravedlnitelné, zatímco Rusko, aby zasáhlo území USA, by muselo použít strategické zbraně. Kromě toho tím, že USA zinscenovaly teroristické útoky, včetně útoků na Severní proudy, již stejně překročily rámec konvenční války, takže je – kromě strachu z toho, že uvidí jaderné hřiby nad zhruba stovkou svých měst – jen máloco odradí.

Počáteční chybný odhad potenciálu stran konfliktu tak přivedl USA do slepé uličky, kterou připravovaly pro Rusko. Při zjevném nedostatku vlastních zdrojů nemůže Ukrajina obstát, a to ani s přihlédnutím k pomoci, kterou jí Západ může potenciálně poskytnout (dokonce i kdyby šlo o letadla). Kyjev to již dávno pochopil a trvá na přímém zapojení Západu do války. Takový krok je však v přímém rozporu s americkými válečnými plány.

Jako o paliativním opatření, které problém odkládá, ale neřeší, uvažují USA o zapojení Polska do války proti Rusku. Varšava, která má počáteční potenciál ještě nižší než Ukrajina a neměla čas razantně vybudovat a přezbrojit svou armádu, se však obává opakování osudu Kyjeva. Vzhledem k tomu, že Polsko nemůže dlouho bojovat ani s podporou NATO, protože jeho vlastní zdroje se rychle vyčerpají a pomoc nepokryje potřeby, je pro Poláky otázka zapojení USA a NATO do přímého vojenského konfliktu s Ruskem otázkou zásadní.

Pokud se USA podaří zatáhnout do konfliktu Polsko, bude planeta zase mnohem blíže jadernému Armagedonu. Přiznání porážky na Ukrajině a snaha o kompromisní mír je sice pro USA nepříjemná, ale jaksi únosná – Ukrajina není zemí NATO, a kolektivní Západ, který deklaroval svůj záměr bránit Ukrajinu až do konce a byl si jistý vítězstvím, prohraje spolu s Amerikou. Ale vojenská porážka státu patřícího do NATO a EU, a Polsko takovou zemí je, by byla pro USA mnohonásobně horší, neboť právě Washington na sebe vzal odpovědnost za vojenskou obranu Evropy obecně a východní Evropy zvláště.

Chybná válka s Ruskem, do níž se USA zapletly v důsledku chyb ve strategickém plánování, se stává pro USA čím dál zoufalejší a zoufalství roste tím víc, čím víc se Spojené státy do konfliktu přímo zapojují. Horší je, že americké zoufalství ohrožuje celé lidstvo, neboť v Bidenově okolí je dost lidí, kteří jsou –  vzhledem k pocitu ztráty kontroly nad planetou – schopni jednat podle zásady “když ne my, tak ani oni”. A senilní stařec si ani neuvědomí, co dělá, ba ani si nevzpomene, kdo je.

Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

UKRAJINA.ru