Čeho se Západ obává a co očekává. Stoltenberg o Rusku a jeho vojenské síle

Na první pohled jde o standardní západní tezi, která ospravedlňuje zapojení jednotlivých zemí nebo celého bloku NATO do jakékoli války. Na začátku je země prohlášena za vyvrhele a její vedení za “krvavé diktátory”. Poté je proti ní zahájena vojenská akce, přičemž Západ vysvětluje svou neústupnost a neochotu uzavřít kompromisní mír tím, že nechce ” oceňovat diktaturu” a hodlá světu ukázat, že “vojenskými prostředky nelze dosáhnout vytyčených cílů”.

To znamená, že  naopak Západ samozřejmě může a měl by dosáhnout svých cílů právě vojensky, protože jeho cíle jsou a priori “ušlechtilé”. Ale ten, kdo se snaží vzdorovat vojenské diktatuře Západu, je “krvavý tyran”, “diktátor” a jeho země je “vyvrhel”.  Ale i Západ uzavírá někdy kompromisní mír s “diktátory” a “darebáckými zeměmi”. Ale pouze tehdy, pokud jsou vojenské náklady příliš vysoké, pravděpodobnost vítězství příliš chabá a hrozba porážky více než reálná.

Proto podle amerických médií, která se odvolávají na zdroje z Bílého domu, vedl nedávno americký ministr zahraničí Anthony Blinken za zavřenými dveřmi konzultace s Moskvou a Kyjevem, aby vyjednal kompromisní mír. “Strašně agresivní” Rusko mělo být Západem odměněno tím, že mu bude předáno 20 procent území Ukrajiny (pokud vím, jedná se o území, jež už Rusku patří a stala se součástí jeho teritoria/. Jako přídavek by Ukrajina vyhlásila neutralitu. Což by znamenalo, že Rusko vlastně nedostalo nic jiného než kus bývalého ukrajinského území zničeného v průběhu vojenských operací (z užitečných věcí – přístav Cherson, Kachovskou a Záporožskou vodní elektrárnu, Záporožskou JE a pozemní koridor na Krym), zatímco na Ukrajině by byl zachován nacistický režim, jehož “čestnému slovu”, že už nebude Rusku škodit, by měl Kreml jednoduše uvěřit (“pochopit a odpustit”).

Moskva takový “kompromis” pochopitelně odmítla.  A Blinken uvedl, že Kyjev také odmítl, ale my dobře víme, že kdyby Rusko přijalo americké podmínky, nikdo by se už Ukrajiny na nic neptal a ani by ji neoslovil. Stačí, aby Západ uzavřel hranice, přestal financovat ukrajinský režim a dodávat mu zbraně, čímž by se stal kolaps Ukrajiny naprosto zřejmým, jakož i její neschopnost se bránit. Kyjev již několik let přežívá na Západem organizované “umělé plicní ventilaci” (začalo to už dávno před SVO).

Pokud se přístroj finanční podpory odpojí, “pacient” okamžitě zemře. Ukrajinské úřady by tedy neměly možnost postavit se proti rozhodnutí Západu a už vůbec ne odmítnout  naprostou podřízenost.  Blinken, neochotný přiznat, že to byly USA, kdo požádal Rusko o mír – a byly odmítnuty – předstíral, že Washington vystupoval jako prostředník, snažící  se usmířit válčící strany, který však neuspěl, protože obě strany (pro USA je důležité, že obě, nikoliv pouze Rusko) se odmítly usmířit.

Právě po této neúspěšné blinkenovské misi přišel Stoltenberg se svými “únorovými tezemi”. Zdá se, že neřekl nic nového, ale vzhledem k tomu, že prohlášení přišlo po neúspěchu americké žádosti o mír, lze snadno usoudit, co Rusku naznačuje.  Porážkou Ukrajiny válka neskončí. Protože Moskva nesouhlasila s navrženou “odměnou”, znamená to, že bude opět použita mantra o “krvavé diktatuře”, které nelze ustoupit, protože by to byl špatný příklad pro ” další padouchy” a obrovská katastrofa pro celé “pokrokové” (polygenderové) lidstvo.

Jak tedy zatočí Západ s Ruskem, když i s pompézním příslibem Ukrajině z Ramsteinu dorazí obrněná vozidla po lžičkách? Většina dodávek tanků má proběhnout od začátku léta do konce roku a Američané mlží, že s Abramsy nežertovali, že je dodají  v roce 2024. Slibovaných sto španělských tanků se mění na čtyři až šest. O počtu strojů připravených k dodání a době jejich dodání na Ukrajinu záhadně mlčí i Německo. Letadla nebudou poskytnuta na základě kolektivního rozhodnutí NATO a Polsko posměšně prohlásilo, že je připraveno poskytnout Ukrajině své stíhačky, ale až poté, co NATO, které kolektivně rozhodlo o neposkytnutí letadel, rozhodne znovu o jejich poskytnutí.

Samozřejmě, je možné, že se NATO v relativně blízké budoucnosti dohodne na dodávkách západních bojových letadel na Ukrajinu (sovětská letadla už Kyjevu dodána byla, proč tedy ne i americká). Letadlo je však mnohem komplikovanější než tank. Pokud se tedy nyní mluví o tom, že západní tanky se objeví na Ukrajině v nějakém znatelném počtu až tehdy, když už vlastně nebudou třeba (protože režim nepředpokládá, že by vydržel do jejich příjezdu), neboť zvládnutí jejich oprav, jakož i následného odborného ovládání této techniky ukrajinskými posádkami chce výcvik, kdy potom mohou dorazit letadla, pokud se o jejich dodávce nepodaří rozhodnout dříve než v březnu?

Jinými slovy, Západ moc nepočítá s ukrajinským potenciálem, proto také nijak nespěchá s jeho vylepšováním, přestože Kyjev neustále pláče a odvolává se na hrozící katastrofu. Kdo tedy půjde do války s Ruskem místo Ukrajiny nebo společně s jejími zbytky?

První obětí pokračování války mezi Západem a Ruskem musí být Polsko. Má zkušenosti: v letech 1919-1920 táhly zbytky poražených petljurovských vojenských jednotek na Kyjev společně s polskou armádou Józefa Piłsudského, diktátora Druhé Rzeczpospolité, hlavy státu a budoucího velkého Hitlerova přítele. A Polsko k tomu má opět důvod – nezlomnou touhu po “hranicích z roku 1772″ a přání získat – alespoň pro začátek – Halič.

Polská bezpečnostní koncepce Třetí Rzeczpospolité, vycházející z neúspěšných praktik z dob Piłsudského, také předpokládá, že Polsko nesmí mít společnou hranici s Ruskem na východě (i existence kaliningradské exklávy je pro Polsko zdrojem napětí). Z východu by měly Polsko pokrývat nárazníkové země, které by byly de facto polskými protektoráty. Zatímco v Bělorusku se tyto plány v důsledku neúspěchu prozápadního povstání v roce 2020 zhroutily, na Ukrajině Varšava stále doufá v dosažení příznivého formátu poválečného uspořádání.

Právě na tyto polské bolístky budou USA a kolektivní Západ tlačit, aby donutily Polsko k válce s Ruskem. Poláci se bojí a nechtějí bojovat sami, ale aby něco získali (a oni to opravdu chtějí), musí plnit pánovy příkazy. Otázka účasti Polska v bojových akcích je tedy stále otevřená, a nelze ji zcela vyloučit, neboť pravděpodobnost, že se varšavské úřady pod tlakem zlomí a přistoupí na americkou koncepci „bojuje Polsko, ne NATO”, je poměrně vysoká.

Po Varšavě se pokusí vyslat do boje Berlín. Němci se dozvědí, že vojenská porážka Polska přivede ruské tanky k Odře (60 km od Berlína), kde stály v dubnu 1945. Ještě důležitější však je, že Polsko se etablovalo jako regionální konkurent Německa, a to nejen ve východní Evropě, ale i v Evropě střední a v celé EU. Požadavek Polska na reparace za druhou světovou válku je jen špičkou tohoto ledovce tvrdého soupeření. Souhlas Německa se zaplacením čehokoli by znamenal politickou kapitulaci a faktické uznání polského dominátu ze strany Berlína.

Poměr sil v tomto polsko-německém soupeření však závisí v neposlední řadě na tom, koho budou podporovat USA. Zatímco dříve měl Berlín na Washington páku v podobě zvláštních hospodářských vazeb s Ruskem, po plné podpoře sankční politiky USA je nyní plně závislý na dobré vůli Washingtonu,  a to i v otázce dodávek energie. Proto bude i pro Berlín velmi obtížné tomuto tlaku odolat. V Německu totiž nejsou ani na obzoru, ani za obzorem žádní vytrvalí politici, kteří by byli ochotni podstoupit riziko ostré změny zahraniční politiky a konfrontace s USA.

To je vlastně Stoltenbergův hlavní argument. Rusko je zastrašováno vyhlídkou na válku s jedním nebo více nejadernými členy NATO, kteří budou bojovat sami za sebe, nikoli jako členové NATO. Z pohledu Washingtonu by takový postup neposkytl Rusku záminku k použití jaderných zbraní a spojená síla armád, které by se pustily do války, by měla donutit Kreml k nové vlně mobilizace, jež by zase zasadila ránu sociální a ekonomické stabilitě Ruska a podle západních stratégů by ho měla učinit povolnějším při vyjednávání o kompromisním míru, který USA potřebují.

Nebezpečí uskutečnění tohoto negativního scénáře by se nemělo podceňovat, ale jsou zde určité nuance. Za prvé, Varšava, Berlín a případní další kandidáti na ukrajinizaci budou o svém osudu rozhodovat sami a jejich konečné rozhodnutí nelze předvídat. Za druhé, Moskva sama rozhoduje o tom, co je dostatečným ospravedlněním pro použití jaderných zbraní a co ne. Politici ve Washingtonu si tedy nemohou být zcela jisti, že proces zvyšování sázek mají pod kontrolou. Nikdo neví, co, kdy, kam, proč a zda vůbec přiletí. Jak k tomu může dojít, lze zjistit pouze empiricky. Tento experiment však bude pro USA zároveň dobrodružstvím posledním.

Stoltenbergovy teze jsou tedy nebezpečné, ale nedokonalé: plán, který popisují, se může zdařit pouze při výhodné konstelaci mnoha ideálních náhod, aniž by nakonec dosáhl svého cíle – kompromisního míru za podmínek USA. Moskva dala jasně najevo, že pokud jí bude hrozit konfrontace na jakékoli úrovni s kýmkoli, bude stále hájit své pozice, a jak správně poznamenal Dmitrij Medveděv, “jadernou mocnost nelze porazit”.

Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

UKRAJINA.RU