Zahraniční toky! První měla být Nerudová, Pavel jako aktivní záloha.

Parlamentní listy – rozhovor

Milan Kundera napsal, že Gustav Husák nastoupil jako „prezident zapomnění“ na obrodný proces Pražského jara. Bude-li zvolen Petr Pavel, stane se „prezidentem zapomnění“ na vzletné ambice a očekávání v listopadu 1989. „Má mimořádné nadání být zcela neoriginální a nic než naučené fráze od něho nelze očekávat. Domnívám se, že větší naděje zahraničních sponzorů byly původně vkládány do Danuše Nerudové. Její smůla spočívala v tom, že intelektuální nedostatečnost se hůře zakrývá u univerzitní profesorky než u profesionálního vojáka,“ říká pro ParlamentníListy.cz profesor Ivo Budil s tím, že Petr Pavel pak posloužil jako „aktivní záloha“.

Čím je dáno rozdělení společnosti při probíhající přímé volbě prezidenta? Místem, kde člověk žije viz „Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí“, nebo existují důležitější kritéria?

Zmíněný slogan je pochopitelně snobský, nenávistný, arogantní a hluboce nedemokratický. Odráží se v něm povýšenost části obyvatelstva, která se ztotožnila s životním stylem, hodnotami a světovým názorem, jenž jim dává pocit příslušnosti ke globální elitě. Je to v zásadě velká iluze, protože Česká republika svým umístěním na periférii světového hospodářského systému žádné příslušníky globální elity nevytváří. Na to nemáme nárok. Z hlediska účastníků setkání v Davosu se nacházíme někde mezi civilizovanými lidmi a domorodci. O to intenzivněji a hysteričtěji se snaží česká konfederace kaváren vyjádřit svůj odstup od „prostých lidí práce“ z menších měst a venkova, protože tento prožitek opovržení a nenávisti je udržuje v jejich pseudoaristokratické nadřazenosti. Sparťané potřebovali heilóty, aby se cítili jako Sparťané. Čeští maloměšťáci potřebují „dezoláty“, aby si připadali jako globální vítězové. Je to velký a v zásadě smutný a tragický sebeklam společenské vrstvy, která se neustále obelhává a která si nechce připustit skutečný stav věcí.

Michael Kocáb pro Český rozhlas řekl, že nestačí, že se oba uchazeči o Pražský hrad distancují od své minulosti, ale že neměli vůbec kandidovat, protože to je plivnutí do tváře všem obětem komunistického režimu, když někdo, kdo byl členem té organizace, se dnes chce stát prezidentem. Rozdělí společnost prý tak, jak ji ani Miloš Zeman, ani Václav Klaus nerozdělili. O tom, že Andrej Babiš společnost rozděluje, se přesvědčujeme od jeho vstupu do politiky. Může to platit i pro Petra Pavla? A kdo jsou ti, co ho za „svého“ prezidenta nikdy nepřijmou?

Nemyslím si, že zásadním problémem by byla minulost Petra Pavla, protože v hloubi duše lidé vědí, že zákrutami dvacátého století se proplouvalo rozličným způsobem. Jeho kandidatura nicméně představuje výrazný mezník v řetězci zklamání a rozčarování, které českou společnost v posledních letech provázejí. Sny o velkolepém vzedmutí národních sil ve všech oblastech života se po roce 1989 nenaplnily. Růst životní úrovně byl spíše dílem obecného civilizačního pokroku než zásluhou polistopadového režimu. V roce 1963 lidé žili bezpochyby lépe než roku 1930 tak, jako se v roce 2023 těší z relativně vyššího materiálního standardu než roku 1990. Hospodářství stagnuje a vyhlídky nejsou růžové. Nadále z velké části využíváme bytový fond a klíčovou infrastrukturu vytvořenou před rokem 1989. Zelená a progresivistická ideologie dovezená ze zahraničí paralyzuje naši vzdělanost, svobodu projevu a ekonomický rozvoj. V důsledku omezení národní svrchovanosti jsme zatahováni do nebezpečného válečného konfliktu.

Vládne nám zjevně nekompetentní, arogantní a asociální kabinet. A v tuto chvíli přichází kandidát na prezidenta, jehož vystupování, rétorika a myšlenky nijak nenasvědčují tomu, že by byl schopen a ochoten aktivně se proti uvedenému marasmu vymezit. Milan Kundera napsal, že Gustav Husák nastoupil jako „prezident zapomnění“ na obrodný proces Pražského jara. Bude-li Petr Pavel zvolen, stane se „prezidentem zapomnění“ na vzletné ambice a očekávání v listopadu 1989. Proč by se měli lidé, kteří dosud nerezignovali, s něčím takovým smířit?

Nejspíš se s jeho zvolením ani nesmíří. Ale proč hraje ve prospěch Petra Pavla až tolik roli generační faktor a proč se na něj mladí tolik upínají? Je to i tím, že jim chybí prožitek vojny, kdy se nadávalo na lampasáky, kdy byla společnost negativně nastavena vůči armádě, do níž už tehdy Petr Pavel patřil? Vzpomínám, jaké až nenávisti byli vystaveni fotbalisté Dukly – třeba ještě i v 80. letech Vízek a spol. – jen proto, že hráli v armádním klubu, a slovo žoldák bylo z těch snesitelnějších. Imponuje tedy teď mladým voják, nota bene z minulého režimu?

Nenacházíme se v historickém údobí a kulturním prostředí, kdy by vojáci imponovali širokým vrstvám nebo mladé generaci. Doba, kdy všichni plnohodnotní občané tvořili milice či kdy všeobecná vojenská služba byla neodmyslitelnou součástí patriotismu, pominula. Nemyslím si, že se na Petra Pavla upíná všeobecné očekávání mladých lidí. Žili jsme několik let v atmosféře studené občanské války a neustálých mediálních a veřejných útoků na hlavu státu a bývalého předsedu vlády a jejich stoupence. Dlouhodobý marketink, vymývání mozků, stigmatizace a verbální perzekuce měly za cíl zajistit, aby pravda a láska nezažily opět ponížení z let 2013 a 2018. Nepodceňoval bych míru kapitálu a energie, které byly do projektu „prezident roku 2023“ investovány. Musely se projevit. O osobu Petra Pavla vlastně ani nejde. Má mimořádné nadání být zcela neoriginální a nic než naučené fráze od něho nelze očekávat. Dokonce se domnívám, že větší naděje zahraničních sponzorů byly původně vkládány do Danuše Nerudové. Její smůla spočívala v tom, že intelektuální nedostatečnost se hůře zakrývá u univerzitní profesorky než u profesionálního vojáka. Petr Pavel pak posloužil jako „aktivní záloha“.

Do jaké míry se stalo jakýmsi kulturním pop symbolem a je přijímáno v rámci neformálního společenského konsenzu to, že Andrej Babiš je zlo, že představuje všechno špatné, a ti snadno ovlivnitelní se přidávají k jádru, které Andreje Babiše takto označuje?

Ztotožnění Andreje Babiše se zlem je povinným článkem víry příslušníků vrstvy, která ovládá veřejný prostor, mainstreamová média a akademické instituce. Je to názorná ukázka toho, jak tradiční náboženské kategorie přešly do moderního politického života. Většina lidí je konformní a v zásadě dodržuje vnější náboženské rituály a postoje, aniž je vnitřně skutečně přijme. Víme, kolik žilo v Čechách kolem roku 1500 autentických křesťanů a v roce 1950 přesvědčených komunistů? Nicméně identifikace politického protivníka se zlem, jak se to stalo v případě Andreje Babiše, je neomluvitelným zločinem pravdy a lásky, protože u lidí vnitřně zraněných, emocionálně nestabilních či frustrovaných může vyvolat skutečné násilné chování a touhu po krvi. Společnost může podobná vyhrocená démonizace běžného politického střetávání hluboce psychicky poškodit.

Jak si máme vysvětlit, že ti méně majetní volí Andreje Babiše a lidé od střední třídy výše jdou většinově proti němu?

Sociálně jsme se vrátili před průmyslovou revoluci, která vytvořila nové vrstvy, jež potřebovaly politickou záštitu. Tehdy se zrodila tradiční pravice a levice. Již neexistuje. Pravicový program proměnily globální korporace ve směs chamtivosti, asociálnosti a pokrytectví a levicové strany opustily dělnickou klientelu a zabředly do bažiny progresivistické agendy. Současná česká vláda spojující údajné liberály, konzervativce a radikály, aniž je lze podle jejich projevů rozlišit, je typickou ukázkou ideové vyprázdněnosti současné politiky. Politická scéna tak připomíná spíše republikánský Řím či renesanční Florencii, kde se bojovalo o čistou moc bez ideologické zástěrky. Záleželo pouze na oligarchovi, zda se opře o lid nebo o patricie. Andrej Babiš si zvolil lid. Tím si ovšem odcizil tu část obyvatelstva, která se vzhlíží v patriciích.

A čím si to Andrej Babiš tak pokazil, že i když je Fialova vláda mimořádně nepopulární a on se vymezuje jako její velký kritik a odpůrce, tak v preferencích před druhým kolem na Petra Pavla výrazně ztrácí?

Andrej Babiš svým vstupem do politického života narušil moc politického kartelu jdoucího napříč politickým spektrem, který se postupně vytvářel přinejmenším od vzniku Topolánkovy vlády. Vnější oporou kartelu je bezvýhradná loajalita vůči Evropské unii a její ideologické agendě, NATO a Spojeným státům americkým (s výjimkou Trumpova funkčního období), vnitřně se projevuje liberální a progresivistickou ideologií spjatou s kultem Václava Havla. Andrej Babiš se navíc dopustil v očích establishmentu dalšího smrtelného hříchu, a to, že se na rozdíl od řady jiných představitelů opozice stal opravdu relevantním, a dokonce získal politickou moc. Andrej Babiš pochopitelně není ani rebel, ani revolucionář a jedná ve vlastním zájmu a v mezích možného, což se jeho mnohým kritikům jeví částečně oprávněně jako projev oportunismu. Nicméně na rozdíl od kartelu mu zřejmě záleží na pozitivním vývoji v České republice a na její mezinárodní pověsti. Jeho volání po míru na Ukrajině a snaha vytvořit mezinárodní koalici v čele s Francií usilující o mírové řešení je třeba v atmosféře šovinismu a militarismu ocenit. Kartel zahájil proti Andreji Babišovi křížové tažení a všechny brány mediálního pekla byly otevřeny. Tato dlouhodobá štvanice nezastavující se před ničím má na postoj části veřejnosti pochopitelně dopad.

Bývalý předseda KSČM Vojtěch Filip uvedl, že se ukazuje, jak prozíravá byla kádrová politika bývalé KSČ, když jsou ve druhém kole prezidentské volby oba její někdejší členové. V případě Petra Pavla je to ještě pikantnější o to, že bychom měli prezidentský pár složený z absolventů komunistických vojenských škol. Petr Pavel je absolventem Vojenské vysoké školy Antonína Zápotockého, jeho manželka, plukovnice Pavlová, Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda, kde se připravovali „politruci“. Čím si vysvětlujete to, že ani po tak dlouhé době od roku 1989 se neobjevil nikdo bez komunistické minulosti, kdo by mohl reálně usilovat o to stát se prezidentem?

Jaká výrazná osobnost veřejného, intelektuálního a uměleckého života vyrostla v České republice čistě z institucionálních a morálních zdrojů polistopadové éry? Není nápadné, jak se s každou odcházející generací intelektuální obzor české společnosti zužuje? Netvrdím, že zde nejsou vynikající mladší myslitelé či kompetentní politici, kteří by byli důstojnou hlavou státu. Tvrdím ale, že v podmínkách ekonomické kolonie a politického protektorátu, jímž je Česká republika, nemohou získat odpovídající prostor. Zahraniční patroni nedovolí, aby se zde vytvořilo silné osobnostní ohnisko vzdoru a vzpoury. Výše uvedenému paradoxu se proto nedivme.