Podivní Američané. Kam chtějí nasměrovat USA Condoleezza Riceová a Robert Gates

Na snímku Condoleezza Riceová (první zprava) a Robert Gates (uprostřed)

Američané mě vždycky udivovali. Jsou mezi nimi inteligentní lidé. Celkově je v populaci stejně chytrých lidí jako v té naší. Ve vládě je jich v poměru k počtu obyvatel méně než v Rusku, ale i tak je jich poměrně dost.

Tito chytří lidé vcelku správně vyhodnocují okolnosti a říkají naprosto správné věci (většina z nich až tehdy, když si k názvu své bývalé funkce přisvojí předponu ex-, ale někteří si to dovolí i před odchodem z aktivní politiky). Teprve poté, co naprosto správně posoudí situaci ve vývojovém procesu, což je mnohem obtížnější než její posouzení ve statické rovině, vyvozují z nějakého důvodu závěry, které jsou v naprostém rozporu s jejich vlastním posouzením.

Nedávno napsali dva bývalí vysocí představitelé USA: Condoleezza Riceová, bývalá asistentka prezidenta pro národní bezpečnost a bývalá ministryně zahraničí za George W. Bushe, a Robert Gates, bývalý šéf Pentagonu za Bushe mladšího a ředitel Ústřední zpravodajské služby (od roku 2005 ředitel CIA) za Bushe staršího, článek pro Washington Post. Uváděli, že podle jejich názoru Putin nemůže navrátit Ukrajině čtyři jihovýchodní regiony, které se staly součástí RF, protože by to pro něj znamenalo porážku.

Hned na první pohled je zarážející, že se vůbec nezmiňují o Krymu a Sevastopolu. A zjevně to není proto, že by očekávali jejich návrat k Ukrajině. Naopak situace s Krymem a Sevastopolem je pro americký establishment natolik zřejmá, že ani nepovažuje za nutné uvádět je mezi regiony, které Putin Ukrajině nevrátí. Tito dva vysoce postavení a vlivní republikáni již fakticky uznali Krym a Sevastopol za součást Ruska a nechtějí o tom dále diskutovat.

Přitom Riceová a Gates zdaleka nejsou trumpovci. Patří k té plejádě neokonzervativních republikánů, kteří se v rozporu s názorem Bushe staršího nezajímali o integraci Ruska do západních struktur jako “mladšího partnera”, ale pokračovali v politice “zadržování Ruska”, která dovedla USA do současného žalostného stavu, za nějž nesou stejnou vinu jak demokraté, tak republikáni, protože ve Washingtonu již desítky let panuje dvoustranná shoda na potřebě “zadržet Rusko”, oddělit ho od západní Evropy “sanitárním kordonem” východoevropských limitrofů*), marginalizovat ho a učinit z něj bezmocného služebníka USA.

Dva velmi inteligentní a vlivní američtí politici tedy standardně konstatují, že Krym a Sevastopol se navždy oddělily od Ukrajiny, a nahlas uvádějí, že neexistuje žádný reálný scénář návratu dalších čtyř regionů (Cherson, Záporoží, Doněck a Luhansk) na Ukrajinu. Výslovně píší “Putin nemůže vrátit”, čímž odsuzují veřejně deklarované cíle ukrajinské kampaně ze strany USA.

Koneckonců je každému jasné, že “Putin je nemůže vrátit”, ale že ani USA “je nemohou odebrat”. Vzhledem k tomu, že tato území byla prohlášena za nedílnou součást Ruska, musí být Moskvě způsobena vojenská porážka, aby je kdokoli mohl získat zpět. Protože však sami Američané uznávají, že vojenská porážka je možná pouze v případě, že se zhroutí ruský stát, a protože ruská vojenská doktrína předpokládá možnost preventivního jaderného úderu v případě ohrožení ruské státnosti, nemůže Rusko porazit nikdo. Nejsilnější nepřítel může počítat maximálně s “jadernou remízou”, což by znamenalo zánik současné civilizace.

Pokud nějaká část lidstva přežije, udrží se a bude schopna přejít k udržitelnému rozvoji, bude trvat velmi dlouho, než lidé budou schopni z divošství opět vytvořit civilizaci, a to i podle historických měřítek. Desítky či dokonce několik desítek generací se bude moci z vlastní zkušenosti dozvědět, jak žili naši pravěcí předkové. A to jen v nejlepším případě. Výjimku nebudou mít ani ti, kteří budou v bunkru, ani ti, kteří jsou urození či bohatí. Tváří v tvář civilizační katastrofě si budou všichni velmi rychle rovni.

Riceová a Gates to chápou. Ve svém článku uvádějí, že Rusko se nemusí omezit na již navrácená území, ale může je využít jako odrazový můstek pro další postup do hloubi Ukrajiny.

Oba vysoce postavení republikáni jsou obezřetní a neříkají, jak daleko na Ukrajinu se Rusko může posunout – průběh každé války je nepředvídatelný a Rusko má možnost samo určit, která území a kdy se mají Rusku vrátit. Ruské vedení opakovaně zdůraznilo, že cílem speciální operace není mechanické obsazení území, ale zajištění bezpečnosti Ruska.

Můžeme konstatovat, že pokud Ukrajina skončí a nebude zaručena bezpečnost, bude muset SVO pokračovat. V souladu s tím nemusí nutně dojít k tomu, že všechna území obsazená ruskou armádou budou v budoucnu připojena k Rusku, ale budou nutně přetvořena tak, aby již nemohla představovat hrozbu pro ruskou státnost.

Z toho lze velmi snadno usoudit, že čím déle bude trvat SVO, tím více území bude Rusko nuceno obsadit a přetvořit, a tím více území v Evropě (ne nutně jen na Ukrajině) se dostane mimo kontrolu USA. Závěr je jednoduchý – čím dříve USA přistoupí na kompromisní mír za ruských podmínek, tím větší vliv si na evropském kontinentu udrží.

Riceová a Gates ve svém článku věcně správně ukazují podmínky možného kompromisního míru (aniž by je výslovně pojmenovali).

Za prvé, to, co je prohlášeno za ruské, nemůže být nikomu “vráceno”, zůstane to ruské.

Za druhé, Západ musí akceptovat, že země (bývalé sovětské republiky, ale i ty, které jimi nikdy nebyly) podél západní hranice Ruska se musí stát de facto ruskými protektoráty, a to bez ohledu na to, zda jsou členy NATO nebo EU. Pokud se jim líbí platit odvody, zavádět duhové hodnoty, usídlit Afriku ve svých zemích a jezdit si poklábosit do Bruselu, mohou to dělat i nadále, ale jejich zahraniční, domácí, finanční a hospodářskou politiku by mělo mít Rusko pod kontrolou. Jedině Rusko samo totiž ví, co může a nemůže poškodit jeho vlastní bezpečnost a jak se s těmito potenciálními škodami vypořádat.

Všimněte si, že za takových podmínek může Ukrajina nejen přežít, ale dokonce si udržet většinu svého území, Pobaltí může zůstat formálně v NATO i v EU, stejně jako Finové, i když třeba nevstoupí do NATO jen proto, že se neshodnou s Turky v názorech na Kurdy. Bude to vlastně finlandizace, “sanitární kordon”, který již USA vybudovaly.

Aby tento jednoduchý plán fungoval, musely by se USA jednoduše přestat vměšovat do záležitostí EU a začít se ve východní Evropě chovat stejně jako Rusko v Mexiku a Kanadě. S těmito zeměmi máme normální vztahy, ale uznáváme prioritu vojensko-politických a obchodně-ekonomických zájmů USA v těchto zemích, protože Mexiko i Kanada přímo hraničí s USA.

Vyústění článku Riceové a Gatese je jednoduché, je na povrchu. Oba však docházejí k diametrálně odlišnému řešení. Tvrdí, že je třeba dále vyzbrojovat Ukrajinu a posilovat vojenské kapacity evropských členů NATO. To znamená, že tito dva zkušení bývalí státní úředníci nikoli mdlého rozumu radí Bidenově administrativě, aby prodloužila vojenský konflikt, do něhož je zataženo Rusko, protože dobře vědí, že čím déle bude pokračovat, tím více evropských území se dostane pod přímou nebo nepřímou ruskou kontrolu (stačí se podívat na období 1814-15 nebo 1945, aby bylo jasno, jak se to provádí v praxi).

Vědí, že Rusko se dobrovolně ničeho nevzdá a že ho nelze vojensky porazit. Na co tedy spoléhají?

Ačkoli to zní hloupě, spoléhají na to, že USA budou mít určitou volnost jinde, v jiných oblastech světa, a zatímco Rusko bude likvidovat jejich evropské spojence, Spojené státy – díky úspěšnější politice mimo evropské válčiště – mohou získat zpět to, co v Evropě ztratily.

Je to gesto zoufalství. Rozumný politik nemůže spoléhat na náhodu. Rozumný politik, který si chce zachovat co nejvíce příležitostí k pomstě v budoucnu, se snaží zachovat co největší sféru kontroly, co největší zdrojovou základnu, aby mohl při změně situace navázat na to, co se podařilo zachránit, a pokusit se získat zpět to, co bylo ztraceno.

Putin, který se dostal k moci ve zdevastované zemi , v zemi, která se nacházela v kritické situaci, bez spojenců a perspektiv, strávil dvacet let nejen obnovou ekonomiky, ale i zahraničních vztahů, a vybudoval si surovinovou základnu, jež mu umožnila ve dvacátých letech jednadvacátého století zpochybnit americkou hegemonii.

Američané, bohužel, kráčejí v Bonapartových stopách. Na rozdíl od Hitlera nemusel Bonaparte v roce 1813, a dokonce ani v roce 1814, bezpodmínečně kapitulovat. Mírové podmínky se s porážkami zhoršovaly, ale stále to byly podmínky, za kterých si udržel moc i územní celistvost vlastní Francie. Rozhodl se přemoci osud, vyhrát prohranou válku a logicky přišel o všechno, ztratil nejen moc a Francii, ale dokonce i svou rodinu a svobodu.

Chápu Ukrajince, obyčejné Evropany a Američany, kteří věří v porážku Ruska, protože jsou zombifikováni propagandou. Ale když si dva naprosto rozumní politici poskládají celou mozaiku současných mezinárodních vztahů, včetně naprosto správně vyvozených prozatímních závěrů, a pak prohlásí, že politika, kterou prováděly USA tři desetiletí státu jen škodila, ale je třeba v ní pokračovat ještě s větším zápalem, začnu si myslet: možná měli Američané pravdu, když si zvolili za prezidenta Bidena. Přinejmenším pořádně neví, kdo je, kde je a neví, co dělá. Když už nic jiného, je zábavnější kráčet vstříc propasti s veselým, dětinským starcem než se zachmuřenými fatalisty.

Autor: Rostislav Iščenko, vyšlo 12:40 09.01.2023 na Ukraina.Ru, z ruštiny pro Novou republiku přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

*) limitrof – hraniční, pomezní