Jediná bašta odporu

Žijeme na přelomu epochy, mění se geopolitika světa a není možné předvídat, kam vývoj, který může být velmi rychlý, naši republiku „zařadí“ a zda vůbec ten chaos přežije (coby státní útvar). Mnozí z občanů cítí úzkost ze znalosti dějin, obecné sečtělosti a schopnosti kritického myšlení. Ale ani těm, kterým tato průprava schází, nebo ji z pohodlnosti nechali zakrnět, se úzkost nevyhýbá. Všeobecná krize se prohlubuje, podniky propouštějí a některé krachují, válka na Ukrajině hrozí zachvátit další země, přerůst ve velkou válku a generální štáb nám hrozí mobilizací.

V této neklidné atmosféře vrcholí prezidentská kampaň. I když na výběr je osm kandidátů, ve skutečnosti je volba zúžena jen na dvě možnosti. Buď zvítězí jediný představitel „českých kacířů“ nebo některý ze sedmi panských slouhů (byť v různobarevných livrejích). Nadcházející volby tedy budou plebiscitem o tom, zda jsou občané většinově ochotni hájit svůj stát proti diktátu cizí moci, nebo zda převáží hlasy pro kapitulaci.

Ale ani když mandát získá Jaroslav Bašta, bez naší podpory se neobejde. Jinak v následném souboji proti všem (protinárodní vládě, její převaze v obou komorách Parlamentu, proti globalistům a jejich rozšířené páté koloně zahrnující i média a neziskovky) nezvítězíme, nevytáhneme naši republiku z bažin. Když budeme už teď malověrní a nedostaneme tohoto odhodlaného muže do nejvyšší státní funkce, prohrajeme už nyní všichni, protože právo na odpor, je-li osudově promeškáno, se změní v cestu do otroctví institucionálního bezpráví.

Zvolení Jaroslava Bašty, který přestavuje poslední baštu odporu, poskytne českému národu prodloužený čas na procitnutí do reality, kterou si ne všichni uvědomují. Podléhají přemíře klamavých informací o stavu světa a možných variantách budoucího vývoje. To není jen soudobé české specifikum.

Hledejme nejlepší východisko pro celou komunitu (národ). Prosazování takových východisek vždy vyžadovalo odvahu a mnohdy i mnohé oběti. I když dnešní české učebnice dějepisu urovnávají vrcholy a propady naší historie do neinspirativní rovinky směřující k „mateřské“ náruči EU, faktem je, že naši předkové nebyli zbabělci a ani zahaleči. Díky jejich tvrdohlavosti, talentu a pracovitosti máme dodnes na co navazovat, o co se opírat a z čeho čerpat odhodlání. Pokračování toho koloběhu dál, až k dosud nenarozeným, však není setrvačné.

A nyní jsme na řadě my (všechny současné generace voličů), abychom odsunuli nepodstatnosti, které nás záměrně rozdělují a přehodnotili (podsouvané) výhrady vůči jedinému z kandidátů, který je připraven dát naší republice čas nutný k vnitřnímu obrození a z něj vyplývající sebejistotě i navenek. Pokud se cítíme být součástí dějinného koloběhu, nesmíme dopustit, aby se z našeho národa stala populace otroků podléhající cizí vůli a zvůli.

Máme ještě několik desítek hodin na rozhodnutí, zda východiska, které Jaroslav Bašta v případě svého zvolení chce (s osobním rizikem) prosadit, přijmeme a většinově podpoříme. Jsou to osudové volby, zda být a žít vzpřímeně na vlastní půdě, podle vlastních pravidel, zvyků a kultury a pod vlastní vlajkou, nebo přežívat v nevolnictví a zpívat ódy na zcizenou radost.

Máme ještě několik desítek hodin na přemýšlení. Pak pojďme volit! Říká se, že volby jsou svátkem demokracie. Tentokrát už výsledky prvního kola ukážou, zda to nebude spíš její pohřeb.

Máme ještě několik desítek hodin na přemýšlení. A protože se můj naléhavý text do médií hlavního proudu nedostane, prosím všechny podobně smýšlející čtenáře, aby jej šířili po sociálních sítích a v mailech.

Nic ještě není ztraceno, pokud to nevzdáme my sami!

(fotografie zachycuje rachejtli, kterou jsme na Silvestra 2022 vypálili v Lipanech u mohyly připomínající bratrovražednou bitvu 1434)