Hlavně neslepičit!

Ideologie se nadechnou už tím, že se vůči něčemu – někomu silně vymezí. Já, ideologie, jsem jiná, a vidíte, určila jsem si nepřítele, plochu působení i boje, a vy mě nepřehlédnete, a jestli ano, budu si to na vás pamatovat!

Nejnovější období našich dějin je čas s písmenem X. My je v abecedě máme, ale skoro nepoužíváme. X jsou dvě zkřížené hole, podobně se na mapách značí místa s bitvou. Stejné písmeno symbolizuje takzvané kontra čili střet (hledisek, kultur i kultury s nekulturou, střet zájmů, idejí, očekávání…). X je tak trochu symbolem sváru a snad i krajního (přepjatého) východiska ve slovu EXTRÉM.

Ideologie v nás mohou vzbudit pocit frenetického nadšení, ale ne trvalého štěstí. Proč? Je v nich něco podmaněného, zjednodušeného do ploché plakátové podoby. Něco je tam pozpřevracené a na ten způsob nepřirozené. Také proto se v ideologii rozvíjí vzorce samožerného chování, a ty ji dříve či později usvědčí z nějakého nesmyslu, kdy odporuje sama sobě. Spadne prostě do pasti vlastních předsevzetí.

Touha po společnosti spřátelených tříd bez příživnictví, kdy pracujeme podle svých skutečných schopností a dostáváme podle svých skutečných potřeb, je opodstatněnou odpovědí na marast ziskuchtivého koloběhu se zrychlenou lačností. A vidíte, nakonec se i v zemích vedených komunistickými stranami vyskytla ekonomická dvojkolejnost, kterou někteří levicoví myslitelé nazvali státním kapitalismem.

Dnes požadujeme rozmanitost. Jenže černé kávě v kavárně, provozované černošským kavárníkem, se učíme říkat pouze káva bez mléka. Proč nemůže být černá? Usvědčuje snad černá káva z něčeho černocha? Dobře cítíte, že zabředáme do světa nesmyslů. A proč by černoch neměl mít rád černou barvu? A má se stydět za barvu své pleti? Ale proč? Já jsem, Bůh ví proč, běloch. A poněvadž sám Bůh ví, proč jsem ve vesmíru na Zemi v živočišné říši, a to jako člen jistého druhu, jedné jeho rasy i národa, necítím se a neprožívám sám sebe špatně. Mohu se snad cítit špatně s Pánem Bohem? Tak, proč bych si, hrome, neměl chtít dát bílou kávu!? Vyhlásili jste rozmanitost. Teď o ní někteří nechcete slyšet? Že vy na rozmanitost líčíte past?

Každou socializovanou skupinu zdobí dělba práce. (Mezi muži a ženami, mezi staršími a mladšími včetně dětí a dospělých, mezi lidmi s takovými a onakými schopnostmi – dovednostmi, a tak dále, však si rozumíme). Zhroucení dělby práce je průvodní jev rozpadu socializované skupiny. Nepřekvapí, že jsou činnosti spíš mužů, nebo spíš žen, mohou se v závislosti na technologiích a poznatcích proměňovat, posouvat. Pokud ale v pracích zanikne mužnost a ženskost, zase jsme zakroutili jedné rozmanitosti krkem…

V pojmu feminismus slyšíme latinské femina – žena. Přesto některé feministky ženu vlastně škrtají. Dřív jsem se domníval, že by rády napodobily svět mužů s oživenými obrazy budovatelek jeřábnic. Dnes si myslím, že ve své militantní krajnosti škrtají výše řečené ideoložky muže společně se ženami. (A ano, spolu jsme rostli, spolu hyneme.) Gender studies by podle názvu mělo být jakési poznávání rodů (mužského společně s ženským) a jejich povahopisů. Doktrína o vymýcení stereotypů, o jejich oprávněnosti se mnoho neuvažuje, ve výsledku ženské a mužské vlastnosti i pojetí života demoluje. Feministky proti ženám? I to by mohl být program v pasti.

Pokud mám rád sebe a na ten způsob i své bližní, není mi boxerská rukavice ideologie k ničemu dobrá. S příjemným kanským černochem mi bude chutnat jeho káva z Ghany, mimochodem z kávové velmoci. A aťsi je černá! A s milovanou ženou bude nám oběma jedno, kdo je při splynutí těl právě nahoře a kdo dole.  Dnes žádám o jediné, abychom neslepičili. Slepičení je v tomto pojetí směs marnivosti, malorysosti a nafrfňanosti. Slepičení se v prostředí ideologizované společnosti zákonitě mění v nosič utrpení skrz mnohočetné a nesmyslné postmoderní urážky ze cti.

Máme letos jedinou kandidátku na úřad státního prezidenta. Kdo chce zvolit ženu, nemá na výběr. A pak došlo na televizní kandidátskou rozmluvu: Vzal by si Petr Pavel v případě svého zvolení do úřadu reprezentativní hlavy státu Danuši Nerudovou za poradkyni? Jelikož ji považuje za odbornici v účetnictví (působila jako vedoucí Ústavu účetnictví a daní na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity v brně), využil by účetní expertizu své soupeřky. Jediná kandidátka do funkce prezidenta se na virtuální nabídku zatvářila následovně: „Pan Pavel by si mě na Hrad vzal jako účetní. Na podobné ponižování od mužů jsou u nás ženy bohužel zvyklé.“ Nemám zkušenosti této ženy s muži. Mám zkušenost s ideovým osočováním mužů.

Rovnou povím, že je dobré už v dětství sledovat dvojdílný film Císařův pekař a pekařův císař a poslechnout si z něj píseň o práci, jelikož: „ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc“. A pokračujme Pyšnou princeznou. Jde přirozeně o to, aby princezna pyšná nezůstala, a tak se právě tady zpívá, že: „každá práce je nám platná, pracuješ-li poctivě“. Maminka léta pracovala jako mzdová účetní. Vykonávala nesmírně zodpovědnou práci bez průšvihu. Práci, která je tolik na ráně, poněvadž je, jak se s jazykovou nečistotou říká, o penězích. Mě osobně nikdy nepřišlo na mysl, že by snad mohlo jít o ponižující zaměstnání. Jsem o fous starší než paní prezidentská kandidátka Nerudová, vychodil jsem reálně socialistické školy, a nebylo v té době zvykem nad jakoukoli prací ohrnovat nos. Nos lidé ohrnovali leda tak nad lenochy, a to v kterémkoli zaměstnání.

Věnujme ještě další síly mezilidským vztahům. Neslepičme: nesmýšlejme marnivě, domýšlivě, nafrfňaně a nestyďme se za práci. A prosím, nevylévejme další utrpení třeba z ideologických kanystrů, nebo z jinačí Pandořiny skříňky. Neměním nic na názoru, že mě osobně nesejde na doplňku, bude-li prezident člověk s kačenkou nebo s pimpulou. Ovšem velmi mi sejde na jiných jeho vlastnostech, totiž aby měl rozum v hrsti, cit v těle a statečné srdce. Také proto držím palce panu Baštovi.