Ti, co píšou o dezolátech… Pamětník komunistických kriminálů Bašta srovnává Rakušana s Josefem Urválkem

Parlamentní listy – rozhovor

Celý podzim sledujeme demonstrace proti Fialově vládě, které jsou z druhé strany interpretovány tak, že se jedná o „dezoláty“ sloužící zájmům Moskvy a Vladimíra Putina. A k tomu naopak zaznívá, že takto se o protivládních demonstrantech vyjadřovali naposledy komunisté před rokem 1989. Vy to jako signatář Charty 77 pamatujete, je to podle vás adekvátní srovnání?

Komické na celé záležitosti je, že ta paralela s obdobím před rokem 1989 je v principu naprosto přesná. Liší se jen slovník na straně režimu. Tenkrát jsem byl nejen ztroskotanec a samozvanec, ale také agent inperialismu a spolupracovník ideodiverzních centrál. Tak mimo jiné označovali rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a časopisy, které vycházely v exilu – třeba Listy vydávané v Římě nebo Svědectví Pavla Tigrida v Paříži.

V devadesátých letech jsem se dozvěděl, že vůči mé osobě plánovali někdy kolem roku 1980 trestní stíhání kvůli spolupráci s těmi ideodiverzními centrálami (v obou časopisech mi vyšel článek). Ti, co mluví a píšou o dezolátech a agentech ruského imperialismu, jsou nejspíše obětí stěhování duší komunistických propagandistů a cenzorů. Jinak si to vysvětlit neumím.

Když si srovnáte aktivity komunistického režimu proti opozici s tím, co dnes avizuje za plány třeba ministr Rakušan. Snese to srovnání?

Snese. Když pan ministr o těchto věcech mluví, vzpomínám si nejen na léta normalizace, ale i na prokurátora Urválka.

Slýcháme slova o „nepřátelích demokratického systému“. Má podle vás systém, který má potřebu vyhledávat, nálepkovat a perzekvovat své nepřátele, ještě parametry demokracie?

Dávno již ne. V něčem má blíže k italskému fašismu, který nebyl tak brutální jako nacismus, ale o to více používal nálepkování, zesměšňování a podlou perzekuci opozice. Fasáda údajně demokratického režimu se docela rychle drolí. Poprvé jsem si toho všiml, když tehdejší vůdce akcí Milionu chvilek pro demokracii na pódiu trhal Ústavu ČR v módní kreaci napodobující uniformu Hitlerjugend.

V neděli jsme mohli sledovat v pořadu 168 hodin, kterak redaktor s kamerou naháněl kolem Sněmovny poslance SPD a žádal je, aby řekli, že Rusko je teroristický stát. Co na tuto scénku říkáte? A neohrožuje toto chování veřejnoprávní televize svobodnou diskusi?

S podobným aktivistickým přístupem a popřením poslání televizního zpravodajství jsem se po roce 1989 setkal pouze v Turkmenistánu za prezidenta Turkmenbašiho. Paní redaktorka tam možná byla na školení. Některé redakce veřejnoprávní televize termín svobodná diskuse vůbec nechápou. Pravda je přece jen jedna – ta jejich. Co jí odporuje, musí být kremelská propaganda. Mají stejně omezený pohled na realitu jako fanatičtí svazáci v roce 1952.

Co vás, pane Bašto, vůbec přivedlo po roce 1968 do opozice proti normalizačnímu režimu?

Právě omezování svobody slova a odpor proti sovětské okupaci. Ještě v dubnu 1969 jsme na Filozofické fakultě okupační stávkou protestovali proti nástupu Gustáva Husáka do Dubčekovy funkce prvního tajemníka. Poslední velký protest se odehrál 21. srpna 1969. V Praze ho musely potlačit tanky. Už nikoliv sovětské, ale naše, československé. To pro mne byl poslední zlom, od té doby jsem byl vůči tehdejšímu režimu v opozici až do jeho konce.

Jak jste se z tohoto pohledu díval na události „Pražského jara“ 1968?

Jako mladému člověku mi byla idea demokratického socialismu velmi blízká, právě kvůli tomu, že umožnila svobodnou diskusi, svobodu projevu a svobodu slova. Návrat k totalitě jsem tenkrát těžce nesl, a jeho první příznaky mě zneklidňují také dnes.

Mnohé možná překvapí, že na počátku 70. let byly skupiny, které tehdejší vládnoucí komunistickou stranu kritizovaly „zleva“ a vyčítaly jí příliš málo socialismu. Co byly vaše hlavní výtky vůči „normalizaci“?

Nikoliv na počátku 70. let, ale v roce 1968/9. V lednu 1970 jsem už seděl ve vyšetřovací vazbě. Hlavní výtky, které jsme měli, bylo omezování svobody slova a projevu, státní dirigismus v ekonomice. Byl jsem zastáncem samosprávného socialismu, například řízení podniků pomocí rad pracujících, jako tomu bylo v Jugoslávii.

Vidíte v dnešním režimu nějaké paralely s tehdejší husákovskou „konsolidací“?

Paralely vidím ve dvou věcech – v nastupující cenzuře spojené s dehonestací a marginalizací názorové opozice, a hlavně v tom, že současná vládní koalice nehájí zájmy českých občanů, nepracuje ve prospěch české ekonomiky, ale spíše dbá pokynů z Bruselu či z Berlína. Husák to měl jednodušší – ten musel poslouchat jen Moskvu. Nejlépe je to vidět na důsledcích dvou krizí – energetické a potravinové. Dopadají na nás nejhůře z celé EU.

Mě napadá třeba paralela v roli parlamentu. Je podle vás současný válec koaliční sto osmičky srovnatelný s tehdejší parlamentní praxí pod taktovkou předsedy Aloise Indry, nebo je důležitější, že opozice může alespoň od pultíku prezentovat svůj nesouhlas se schválenými návrhy?

V tomto ohledu zatím zůstávají poměry v Poslanecké sněmovně demokratické. Opozice může mluvit a kritizovat.

Vzhledem k prezidentské kandidatuře Andreje Babiše a Petra Pavla se v posledních dnech docela rozproudila debata o komunistické minulosti země. Jak se na toto rozebírání tehdejších postojů po 35 či 40 letech dnes díváte vy, který s tím režimem máte vlastní negativní zkušenost?

Beru to jako důkaz toho, že se česká společnost se svou minulostí nevyrovnala. Hlavně ta její provládní část, která se drží hesla, že nejlépe se bojuje s dávno mrtvým nepřítelem. Když na toto téma slyším mluvit pány ministry Jurečku či Rakušana, vždy si vzpomenu na Orwellovu Farmu zvířat.