Svým varováním Putina Merkelová riskovala víc než Stierlitz, když volal Bormannovi (video 19:05)

Benediktov uvádí paralely mezi zdánlivě nesouvisejícími událostmi, jako je setkání Putina a Merkel v Brazílii v roce 2014, pád malajsijského Boeingu 777 nad Donbasem v témže roce, návrat Alexeje Navalného do Ruska po léčbě v Německu a nedávný článek Henryho Kissingera “Jak se vyhnout další světové válce” v britském časopise The Spectator…

O jaká přímá nebo nepřímá fakta se opíráte, jaký důvod měla Merkel k takovému vyjádření, měli bychom se obávat o její život?

Hovoříme-li o všech těch věcech a zmíněném interview jako o možném jejím varování adresovanému Putinovi, se Nalézáme na poměrně nejisté půdě, protože to sice není tak úplně konspirologie, ale ani ne betonové potvrzení faktů. Existují jen nepřímé důkazy, zasluhující si, nicméně, pozornost.

1. Faktor – Vrátíme-li se do historie, tak červen roku 2014, několik měsíců poté, co si RF vrátila Krym, a už po začátků občanské války na Donbasu, v níž se Rusko postavilo na stranu republik Donbasu proti Kyjevu. Konflikt mezi Ruskem a Západem byl už v podstatě definován, načrtnut, a nějaké těsné kontakty s Putinem, byly přinejmenším nežádoucí. Už tehdy byl názory na nutnost Putina ignorovat, izolovat ho, Obama už vyhlásil nějaké sankce. Na tomto pozadí, kdy se Rusko stávalo jakýmsi vyvrhelem, se na MS v kopané v Riu setkávají Putin s Merkel, přičemž ještě před finálovým zápasem, který Německo vyhrálo. Takže Putinova gratulace Merkel k vítězství byla až po onom osobním jednání, o němž bylo prohlášeno, že se tam projednávala především situace na Ukrajině. Neoficiálně, z kanálů, jež nemohu publikovat, přišla tehdy  informace, že bylo dosaženo ústní dohody o vyslání mírotvorných sil složených z vojáků Ruska, Běloruska a Německa. Pokud by k tomuto skutečně došlo, tak by se konflikt na Ukrajině ubíral zcela jinou cestou a nejspíš by se podařilo vyhnout té krvavé válce, jež probíhala od roku 2014 až do letoška a v podstatně intenzivnější míře probíhá dále. Pravdivosti oné zprávy o ústní dohodě jsem nevěřil tehdy jen dva dny – do 17.června 2014, kdy byl na Donbasem sestřelen malajský Boeing, a za viníky katastrofy bylo okamžitě určeno Rusko a jím podporované jednotky donbasského opolčení. Takže poté o žádných mírotvorných operacích s účastí Ruska a Německa nemohlo být řeči. V tom momentě jsem pochopil, že taková dohoda nejspíš byla a kterousi třetí, na pokračování konfliktu vysoce zainteresovanou silou, bylo rozhodnuto ji znemožnit, a to i za cenu tak příšerného atentátu. Nebudu se pouštět do konkretizace viníka, nicméně jsem přesvědčen, že nešlo ani o Německo, ani o Rusko, ani o Donbas.
2. Faktor – angažmá Merkel, odlišné od pozice zemí anglosaského bloku, je epizoda s návratem Alexeje Navalného z léčení záhadných následků otravy na klinice Charité do Moskvy. Po jeho vyléčení nám ho Němci posílají do Moskvy, přičemž přijímající strana (RF) mění příjimající letiště, aby se vyhnula sroceným Navalného stoupencům, před letištěm Vnukovo, letadlo posadí v Šeremetěvu, odkud je bezprostředně deportován do vazby, z níž už vlastně nevyšel, a po odsouzení je dosud ve vězení.

Co je na této situaci divného:

• Proč Německo potřebovalo tak narychlo Navalného vrátit, a proč to bylo nutné udělat v lednu 2021, kdy bylo mimořádné chladno? Pokud se na to díváme z pozice západních kurátorů ruské opozice, bylo vhodné a jistě i možné, ho vrátit někdy na jaře, třeba v květnu, kdy je už teplo a podmínky pro protest jsou podstatně příznivější.
• Leden byl obdobím mimořádné politické turbulence po prezidentských volbách v USA, zejména po tzv. útoku na Kapitol 6. ledna a Biden dosud nebyl inaugurován, takže nebyla nálada na podporu „Projektu Navalnyj“.

Tyto dva momenty vcelku jasně svědčí o tom, že se Angela Merkel, obecně vzato,  snažila provádět nějaké kroky, směřující spíš ve prospěch Moskvy, ale současně ne ke škodě Německa. Takže Putinovi někde přihrávala. Je jasné, že v samém názvu mého článku „Agentka Angela a strejda Henry“ jsou jisté nepřesnosti, protože například Merkel jako agentka Stasi nebo ruské rozvědky je silně za vlasy přitaženo. V přeneseném slova smyslu ale „agent“ jako člověk, provádějící něco v zájmu jiné země, aniž s ní je smluvně vázán, je právě tento případ.

V onom interview se přiznala, že cílem Minských dohod z let 2014-15 bylo jen získání času pro Ukrajinu a Západ k posílení a dozbrojení její armády, aby byla připravena na ozbrojený střet s Ruskem. Na druhé straně ji ale nikdo do takového výroku netlačil a ona se bez toho mohla klidně obejít. Proč to tedy bylo řečeno?

Například bývalý rakouský vicekancléř v první vládě kancléře Kurze, Hans Christian Strache, na to hned reagoval tak, že ho taková otevřenost děsí, protože zbavuje možnosti věřit Západu. Možná to skutečně cílem bylo – varovat Putina a spol., aby nebyli ve vztahu k Západu příliš důvěřiví, až zazní nějaké nové návrhy na mírových jednáních. Byl to od ní riskantní krok a já nikoli náhodou proto dávám paralelu s epizodou z seriálu „17.zastavení jara“, kdy Stierlitz obdobně riskantně využívá leteckého poplachu a odchodu všech do bunkru, aby vládní linkou zavolal Bormannovi. A je jasné, že nejen Strache „přečetl“ tuto zprávu, kterou Merkel skutečně pohřbila všecky důvody k důvěře Ruska v solidnost Západu. Zůstává otázka, proč to udělala …

Autor: Kirill Benediktov, zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=3iqe9ToJEEQ ,              

Překlad:  St. Hroch  (20221226)