Kronika strachu i všednosti

První zprávy

V čase studenoválečnických hysterických prasáren opěvujících americko – ruskou válku na Ukrajině jako křížovou válku proti Rusku a svým způsobem i vůči Číně, není od věci si připomenout, že jde o projev politického šílenství, který se v civilizované Evropě objevuje několikrát za století.

To nám může připomenout i kniha „Nežádoucí“, kterou napsal Čechoněmec Oskar Georg Siebert.

Polo tlustou knihu s téměř 450 stranami potištěných písmenky o životě autora vřele doporučuji, uvádí publicista František Roček.

Kniha vyšla v Německu pod názvem „Unerwünscht“, u nás ve vydavatelství AOS publishing pod názvem Nežádoucí.

Autor se v knize vrací k tématům, která jako leitmotiv procházejí nejenom celou jeho literární tvorbou, ale i jeho životem jako Čechoněmce. Hrůzy 2. světové války, rozbouřený poválečný vztah Čechů a Němců a socialisticko – komunistický režim. To vše zasáhlo do osudu filmaře a spisovatele Oskara Georga Sieberta.

Jak nelistovat knihou

Knihu doporučuji. Kdo má chuť přemýšlet o strašlivém binci, kterému se říká dějiny, by měl písmenka napsaná panem Siebertem číst. Pohled na plynutí jeho osobního času v polévce lidského společenství je osobitý a místy až nelehký.

Kdo si vezme knihu ze zvědavosti do ruky a prolistuje si ji v regálu knihkupectví s otázkou v mozku, zda se vyplatí investovat peníze, za kterých by bylo 10 až 12 piv (podle hospody), nic nenalistuje. Pro každého čtenáře budou v knize místa, která ho příliš (nebo vůbec) nezajímají. Nalistovat taková místa knihu ponižuje do nudnosti. Ale čtenář, pokud má dar trpělivosti (až pokory), při pozorné četbě objeví v knize velmi mnoho cenných postřehů.

Co je to za knihu?

Pro čtenáře to není jenom životopisný román s výraznými autobiografickými prvky. Je to autobiografie, závany osobních vzpomínek, proplétající se s faktografickými bloky, popisy dobové situace, to vše dohromady vytváří zajímavý literární guláš.

Autobiografická historická koláž začíná popisem prvních dnů jeho života od okamžiku, kdy se narodil v porodnici. Bylo to uprostřed druhé světové války.

Pro mne osobně je velmi zajímavé vše co popisuje od doby narození, tedy od válečného roku 1942 až zhruba do poloviny padesátých let. O tom je první třetina knihy. Velmi cenná je tato část pro toho, kdo se zabývá obdobím války a přechodu z války do krutého socialistického míru.

Pro mládež, která již nezažila období reálného socialismu, je pohled autora velmi zajímavý jeho osobními detaily – co viděl, nechápal a prožíval. Především je mimořádně cenný autorův pohled na 40. a 50.léta očima chlapce. Chlapecký pohled ve vyprávění podtrhuje absurditu a krutost té doby.

Pro některé je cenný pohled na jeho odchod z Československa a život v západním Německu, protože tento pohled na tehdejší dobu je pro čtenáře více méně neznámý.

Kniha odmění čtenáře trpělivého a pokorně naslouchajícího souvislostem.

Ukázka z knihy, z období roku 1942:

… V té době nebylo snadné, aby si německý občan vzal za ženu cizinku. Marie musela prokázat, že nikdo z rodiny nemá a neměl předky židovského původu. Proto napsala dopis matce i otci, aby jí kvůli připravovanému sňatku s Georgem sehnali a zaslali potvrzení o rasovém původu jich samotných, jejich rodičů a prarodičů. Každý doklad musel být ověřen a potvrzen německými úřady. Po několika týdnech Marie konečně obdržela od rodičů písemnosti o tom, že ona i její předkové do třetí generace jsou českého původu. V březnu 1942 tyto dokumenty odevzdal Georg společně se žádostí o sňatek na radnici v Schönebergu.

Nikdo si nedovedl představit, jaké procedury a ponižování jsou před nimi. Přišlo opakované vyslýchání na policii i na gestapu ohledně jejich seznámení. Georgova matka se mu stále snažila svatbu s Marií rozmluvit. Rovněž tak jeho spolupracovníci ve filmových ateliérech, neboť i oni byli několikrát kvůli tomu policií a gestapem vyslýcháni.

 
Ale největší psychická zátěž a ponížení na Marii teprve čekaly. Byla předvolána před komisi, která měla zjistit, zda je takzvaně „rasově čistá“, a zda nemá žádné znaky židovské rasy. Musela se před osmičlennou komisí, složenou z lékařů, antropologů i členů gestapa zcela vysvléci, a přestože byla v pokročilém stupni těhotenství, byla její hlava, končetiny a další části těla změřeny, fotografovány a zaneseny do protokolu. Po této proceduře byla na konci sil, dokonce pomýšlela i na sebevraždu. Tehdy opravdu litovala, že se rozhodla pro sňatek s Georgem. Marie celé noci proplakala…  Vzhledem k termínu porodu bylo další prošetřování v polovině června 1942 přerušeno.“