Jak proti vládě?

Od září jsme v Praze i dalších městech zažili řadu velkých demonstrací. Lidé jimi dali jasně najevo, že nesouhlasí s vládní politikou v řadě oblastí. Představitelé vlády zpočátku odpovídali urážkami a když viděli, že počty protestujících klesají, přestali je brát na vědomí. Měly demonstrace smysl? Kde byly slabiny? Jak si jinak vynutit nápravu? Účastníci se shodují v sympatiích k demonstrujícím i v kritice politické i jiné nedozrálosti organizátorů a řady vystupujících. Vládnoucí progresivistická oligarchie sice zabředla do krize, ale to neznamená, že ji lze jen tak nahradit. Kdo chce připravit reálnou alternativu, stojí před obrovským domácím úkolem.

Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!

Andrea Cerqueirová, novinářka

Každé veřejné vyjádření názoru, ať již protest, happening či demonstrace, má smysl. Vláda nemůže přehlédnout, co části společnosti vadí a shromáždění dodá lidem pocit sounáležitosti s dalšími. Možností vyjádřit postoj je víc – nejvyšší jsou volby. Ale mezitím je moře času projevit se i jinak. Demonstrací, vstupem do politické strany, peticí, uspořádáním semináře, psaním komentářů atd. Reakce vládních politiků jsou – eufemisticky řečeno – nemoudré. K nenásilnému hlasu jakékoli části veřejnosti je třeba přistupovat s pokorou a úctou. A do toho rozhodně nespadají nálepky a urážky snižující vyjádření občanského postoje. Příkladem budiž někdejší brazilská prezidentka Dilma Rousseff, která na demonstrace proti její politice reagovala slovy: „Za vojenské diktatury jsem byla zavřená proto, že jsem chtěla svobodu slova. Jsem ráda, že je a lidi mohou vyjádřit, co je trápí.“ To je státnické slovo.

Dominik Forman, výtvarník

V tradici levicové slovesnosti se opakují dva ironické bonmoty. Jeden je o rozpuštění lidu a volbě nového, druhý zase připomíná, že dějiny se opakují nejprve jako tragédie, poté jako fraška. Využijme oba. Kořen problému hledejme už v protivládních demonstracích z roku 2012 proti Nečasově vládě. Na náměstích měla tehdy aktivistická levice s odboráři pravidelně desítky tisíc obyčejných lidí. Tuto nahrávku na smeč nedokázala přetavit v politickou stranu. Proto nastala „tragédie“, hněv mas umožnil zrod ANO a SPD, které zlikvidovaly ČSSD a KSČM. Dnes už po aktivistické levici ani odborářích na náměstích pes neštěkne, jejich pokus o protivládní akci skončil fraškou. Ještě větší fraškou je ovšem propásnuté zakládání tzv. autentických levicových stran – ve volbách to projíždí i se stranami, jež byly založeny jako vtip. A „levicoví“ progresivisté, kteří tehdy stáli na jedné straně barikády s pracujícími, by si zřejmě přáli lid, jehož se už nepokrytě štítí, na dnešních protivládních demonstracích nejen „rozpustit“, ale možná i něco horšího…

Petr Hampl, sociolog

Ještě nikdy v dějinách se nestalo, že by vlna demonstrací vedla ke změně poměrů nebo dokonce ke změně politického režimu. Tam, kde to tak může na první pohled působit, šlo buď o to, že demonstrace poskytly prostor pro akci nějaké dobře organizované cílevědomé skupiny (viz barevné revoluce) nebo o to, že vládnoucí moc usoudila, že opozice má reálnou sílu a je schopna generální stávky, ozbrojeného povstání apod. Současná vlna demonstrací je možná dobře zamýšlena, ale reálný výsledek je čistě terapeutický. Počítají se pouze ty aktivity, které mění poměr sil v politické válce. Třeba získání podpory významného oligarchy pro financování opozičních aktivit. Nebo vznik média schopného zasáhnout úplně novou část veřejnosti. Nebo vytvoření sítě, která je reálně schopna zvýšit volební účast v okrscích podporujících opozici… takových věcí existují stovky. Každá z nich ovšem vyžaduje tisíce hodin jednotvárné a často frustrující práce.

Jan Keller, sociolog

Každá z demonstrací byla v něčem specifická. Ta zatím největší z 3. září byla masová, dominovala jí vystoupení odborníků. Každá z dalších byla ze strany organizátorů hůře a hůře pojata. Na tribunu byly zvány nejednou obskurní figury (generál, který podrazil své stranické kolegy, výstřední bitkař z parlamentu, kandidát na prezidenta, který raději kandidovat neměl). Jeden z organizátorů zakázal účast odborníků, pohádal se s druhým organizátorem, masová neúčast vyvrcholila ostudou na Letné. Do toho přišla další ostuda v podobě demonstrace odborů, která skončila fiaskem a uzavřela předsedovi odborů definitivně cestu na Hrad. Paradoxně tak mohl být smysl demonstrací v něčem, co žádný z pořadatelů, doufejme, nesledoval. Vláda získala dojem, že proti ní stojí houf neschopných chaotů. Ta drastická opatření, která chtěla původně rozložit v čase, na nás vychrlí co nejdříve a v kondenzované podobě. Tím se vývoj urychlí a vyústí buď v pád vlády, anebo v rozklad zbytků solidarity ve společnosti.

Kateřina Lomičová, studentka

Demonstrace jistě vládní představitele vyděsily. Před demonstracemi totiž nebyli hrozivě rostoucími cenami energií nijak zneklidněni. Přistupovali k nim s přezíravostí této vládě vlastní. Až hrozící konec sociálního smíru a s ním spojená zhoršující se nálada ve společnosti politiky přiměla jednat. Naprosto nedostatečně a nevhodně, ale přece. Podzimním demonstracím lze tedy připsat tuto zásluhu. Na větší společenské změny však stále nepřišel správný čas. Většina lidí se má stále dost dobře na to, aby vyšli do ulic. Následky zpackané energetické politiky, ruské agrese na Ukrajině a ožebračujícího Green Dealu uvidíme až v (blízké) budoucnosti. Češi, kteří jsou proslulí tím, že nedokáží dělat revoluce, začnou tuplem demonstrovat až v momentě, kdy jim bude nejhůře. Velké společenské změny také vyžadují zrod velkých osobností. Nemyslím si, že vůdce podzimních demonstrací, tedy člověk s několika exekucemi, který z čistého oportunismu a ziskuchtivosti lapal do pasti zoufalé a nespokojené jedince, může být jedním z nich.

Michal Semín, publicista

Podzimní pražské demonstrace ukázaly (s výjimkou slabě navštívené akce na opozici si hrajícího odborářského bosse Středuly), že by se rostoucí hněv ve společnosti, za splnění několika předpokladů, mohl přetavit v sociální rozbušku dosud nevídaných rozměrů. Snaha vládních politiků delegitimizovat spontánně se formující protestní hnutí, nereprezentované žádnou z dnes existujících politických stran v zemi, nálepkami dezinformátorů a proruských živlů, pak jen přilévá olej pod kotel. Přesto není příliš pravděpodobné, že by tyto demonstrace přiměly současnou vládu ke změně politického kursu či dokonce demisi a vyhlášení předčasných parlamentních voleb – a to nejen z důvodu stále ještě malého počtu zaktivizovaných občanů, ale i kvůli oprávněným pochybnostem o politických schopnostech či mravní integritě některých svolavatelů protestů, vedoucích k postupné ztrátě vitality v řadách demonstrantů i růstu vzájemné nedůvěry, řevnivosti a tedy i možnému vnitřnímu rozkladu v řadách organizátorů.

Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu

Smysl měly. Jednak daly najevo, že ne všichni souhlasí s politikou současné vlády. Jednak demonstrace i protesty jsou součást demokracie jako určité nátlakové způsoby vyjádření požadavků. Minimálně jsme viděli krystalizaci určitých požadavků, které budou s krizí narůstat. Viděli jsme také chování a reakce mocných, kteří se ani netvářili, že je nějaká demokracie zajímá, ale spíš přiznali, že jim jde o moc. Urážky byly napřed projev strachu ze ztráty moci a následné ignorování pak projev arogance moci. Slabiny na straně demonstrací byly přirozené a personální: nevzniklo hnutí, požadavky ještě nevykrystalizovaly do nové koalice a ti, kteří se ocitli včele nedovedli/nemohli začátek mobilizační vlny využít. Nevylučuje (ale ani nezaručuje) to vznik nové protestní vlny, kterou vyvolá skutečný nástup ekonomické a sociální krize. Politika má vždy zpoždění za ekonomikou, v českém prostředí nespokojenost roste pozvolna, bodu kumulace se dosahuje se zpožděním. Dost lidí si ale už myslí, že volbami nic nezmění, takže podzimní demonstrace mohly být jen malý deštík před bouří.

Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel

Zemi nebezpečná vláda, nešťastně složená Poslanecká sněmovna i Senát a k tomu všemu mainstreamová média drze a urputně vnucují voličům, koho mají posadit na Pražský hrad. Proti tomuto čtyřnásobnému národnímu neštěstí, připomínajícímu deset ran egyptských, stojí prozatím jenom ony demonstrace. Jsou důležité coby stálá připomínka nespokojenosti té části populace, která si uvědomuje nebezpečný směr vývoje, nebo je už tímto vývojem sama přednostně ohrožena. Samotné demonstrace ale nestačí vzhledem k tomu, jak obrovitý úkol stojí před všemi lidmi na Západě, tedy i v ČR. Jde o to, jak konečně odebrat moc z rukou bezohledných nikým nevolených cizích majetných elit a s nimi kolaborujících služebných struktur a vrátit ji zpět občanům. Bez přehánění je to otázka bytí a nebytí západní civilizace, jejích svobod a demokracie. Týká se všech zemí Západu, ale v každé musí vzniknout silná sjednocená autentická opozice, která bude schopná čelit ne už pouze konkrétním stranám, ale degenerovanému systému jako takovému.

Michal Ševčík, publicista

Objektivně platí, že současná vláda spojených menšin je zatím jedna z nejvíce problematických vlád od roku 1989. Jestliže si odmyslíme sakrálnost roku 1989, tak bychom klidně mohli říct od měnové reformy v roce 1953. Tudíž občané mají oprávněné důvody stávající vládu z hospodářských, mezinárodně politických, ale i etických hledisek odmítat (odpornosti ministrů Rakušana a Černochové za posledních 32 let vybočují dostatečně). Ptáme se však, co je cílem demonstrací, jakou úlohu v nich hrají zpravodajské služby USA a Ruska a proč se na nich podílí lidé, jimž hrozí totální kompromitace? Části společnosti se zatím zdražování a existenční problémy týkají jen málo, to platí i pro horní a ještě chvíli i pro spodní okraj střední třídy. V ideologické uvědomělosti, exaltované a draze dotované rusofobii, je společensky více kredibilní schvalování údajné patologie demonstrantů newspeakem, který obsahuje výrazy jako dezolát, ruský šváb, ruSSák, putlerofil apod. Přijdou však časy, kdy loajalita a oportunismus na uhrazení složenek a jídla nebudou stačit a smát se opět budou opravdu jen ti velice bohatí.

Adam Votruba, historik a etnolog

Smysl demonstrací nelze jistě redukovat na bezprostřední politické dopady. Význam měly v tom, že ukázaly nespokojenost podstatné části občanů s politikou současné vlády. Zároveň se však nedá hovořit o tom, že by zde vznikla nějaká důvěryhodná alternativa, která by dokázala oslovit i šedou zónu nevyhraněných voličů. Je dobře, že se organizátoři obrátili na řečníky různé názorové orientace. Na hraně byl podle mě jejich postoj ke konfliktu na Ukrajině. Akce se tak staly snadným terčem dehonestace. Většina českých občanů oprávněně vnímá Rusko jako agresora a vznést v takové situaci např. požadavek na vystoupení z NATO je věc, která Rusku skutečně nahrává. (Koalici lze pochopitelně oprávněně kritizovat za její přehnaný přístup a nedůstojná gesta na úrovni studentského aktivismu.) Drobné pozitivum by mohlo být v tom, že v reakci na demonstrace začali i někteří vládní politici mluvit o vlastenectví. Snad by se z toho mohl stát zárodek nového konsenzu a uvědomění si, že naléhavě potřebujeme vést diskuzi o našich národních zájmech.

Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové

Nejsem zastánce demonstrací, přestože jsou jednou z možností, jak vyjádřit nespokojenost. Dříve demonstrace proti Babišově, nyní proti Fialově vládě. V prezidentských volbách asi občané zvolí Babiše. Tak o jakém smyslu demonstrací pak hovoříme. Naposledy demonstrovalo asi 1 % občanů. Chybí masová účast, aby vláda byla nucena reagovat. Počty protestujících klesají. Což vláda může vyhodnocovat, že lidé jsou vcelku spokojeni. Vynucování nápravy na demonstracích může vést ke krveprolití, „majdanu“, prohlubování nenávistí mezi občany. To zatím většina nechce. Nápravu lze „vynutit“ účastí ve všech volbách (komunálních, parlamentních, senátních, prezidentských). Okamžitě lze napravit prostřednictvím našich poslanců, kteří mohou vyslovit nedůvěru vládě. Nebo za pomoci prezidenta, který může poslance požádat, aby hlasování o ne-důvěře vládě vyvolali. To považuji za nejlepší cestu. Vše ostatní je „revoluce“ a ta obvykle vynáší revolucionáře, málokdy politické strany, které by uměly zemi z této krize vyvést.

Zdroj