Budování státu

První zprávy

Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová odvádí skvělou práci na úmorném budování státu demokratickým směrem, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Její poslední stať ohledně nerovnosti před zákonem při volbě prezidenta je toho důkazem.

Zaujalo mě tam zejména její hodnocení, že přímá volba prezidenta je správným prvkem v demokracii. Zpětně vzato, je docela pozoruhodné a dnes už těžko představitelné, jak došlo k tomu, že si sami členové parlamentu odepřeli pravomoc s pomocí nejrůznějších zákulisních čachrů a kejklí volit prezidenta, jak téměř masochisticky se vzdali této hračky. Nyní mnozí z nich úpí a zatím vskrytu, leč usilovně touží po návratu starých časů.

Doufejme, že jim to nebude dopřáno. Přímá volba prezidenta totiž velmi zajímavě doplňuje poměrnou volbu do Sněmovny a většinovou do Senátu. Přestože ty volební systémy mají mnoho slabých až diskutabilních míst, lze celé toto uspořádání vidět tak, že dává kombinací několika způsobů možnost lépe vyjádřit vůli voličů, než by se tak dělo způsobem jediným.

Co se prezidentské volby týče, Zwyrtek Hamplová argumentuje proti současné úpravě možnosti kandidovat na tuto funkci tím, že podle Listiny základních práv a svobod jsou si lidé rovní v právech a zákonná úprava to musí garantovat. Současná úprava je ale s tímto principem v zásadním rozporu, protože kandidáturu určité osoby může právoplatně podpořit buď nejméně deset senátorů nebo nejméně dvacet poslanců, případně nejméně 50 tisíc občanů, oprávněných volit prezidenta republiky.

Z toho vychází, že právo jednoho senátora se rovná právům dvěma poslanců či právům 5 tisíců občanů, přičemž právo jednoho méně privilegovaného poslance se rovná právům pouhých 2,5 tisíců občanů. (A to nemluvíme o nízké volební účasti zejména do senátních voleb, z nichž by se dalo odvodit, kolik – respektive jak málo – voličů senátoři zastupují, aniž by to však vůbec mohlo být ztotožňováno s vůlí jejich voličů, protože o svých prezidentských preferencích kandidáti do Senátu v předvolební kampani nehovoří a voliči se tudíž podle toho nemohou při svém rozhodování orientovat.)

Tvůrci tohoto paskřivého zákona ho však zapomněli extrapolovat opačným směrem! Tak by jim ta nerovnost snad došla. Ze současného znění zákona – a ze síly mandátu přímo voleného prezidenta – by se totiž dalo logicky odvodit, že kandidovat na prezidenta by měl mít umožněno i člověk, kterého by podpořil samojediný úřadující prezident, jehož právo by se tak rovnalo právům deseti senátorů, dvaceti poslanců nebo 50 tisíců občanů. A to nemluvíme o teoretické možnosti kandidatury dané „božským úradkem“, což by nám bezprostředně sdělili ti, kteří jsou s touto stvořitelskou institucí v přímém kontaktu, nebo to alespoň tvrdí.

Finanční důsledky kampaně současné úpravy jsou pak pro „člověka z lidu“ téměř zdrcující, protože málokdo má k dispozici senátorský či poslanecký plat plus státem placené profesionální (případně ještě stranické) zázemí.

Co se pak týče většinové volby do Senátu, zdá se, že na tom – kromě podivně určených volebních obvodů – není celkem co pospravovat.

To ale neplatí u většinové volby do Sněmovny, kde bohužel stranické sekretariáty uplatňují korupci a protekci na úkor vůle voličů. Jisté řešení lze nalézt v systému „panašování“, jehož rozšíření z komunálních voleb, kde se již praktikuje (a podle mého soudu se osvědčil) na volby sněmovní podpořil kdysi jasnozřivě prezident Zeman. Vybírání určitého počtu jednotlivých kandidátů napříč kandidátkami by dalo mnohem přesnější výraz vůle lidu, a ukázalo by reálné výsledky jak volebních stran, tak jednotlivých kandidátů – nota bene, kdyby byly ještě odstraněny všelijaké překážky ve formě nějakých nutně dosažených procent pro posun v pořadí: výsledné pořadí by mělo být dáno absolutním počtem získaných hlasů, bez jakéhokoliv korektivu.

Současně je třeba zachovat alespoň současnou důvěryhodnost voleb, což znamená zásadně odmítnout jakékoliv pokusy o korespondenční hlasování, které by tento ústavní akt postavily na roveň objednání pizzy po internetu.

Důstojnost voleb je pak dána osobní účastí oprávněných voličů, kteří musí alespoň na chvíli zvednout zadek a opustit virtuální bublinu a udělat pár kroků do volební místnosti, přičemž nastane šance, že je ofoukne zdravý svěží luft, mozky se jim prokysličí a oni si alespoň na chvíli uvědomí realitu. Kéž by to alespoň u některých zafungovalo!

Tato společnost musí ještě učinit a správně reflektovat mnoho zkušeností, aby se nomenklatura neuzavřela ve slonové věži se snahou k sobě už nikoho nepustit, ale naopak, aby zvýšila celospolečenskou odolnost proti manipulacím a nadcházejícím potížím a zkouškám!