Boží tělo

(fejeton z archívu -leden 2012)

Když staré ideály mizí a nové jsou jen na úvěr, je těžké najít elixír pro okoralá srdce. Z tohoto hlediska lze krutě konstatovat, že smrt Václava Havla přišla jako balíček poslední záchrany. Než se však pablesky svíček na náměstích stihly propojit do požáru, bylo občanské truchlení odkloněno pod režii vrchnosti.

I velkolepé obřady v sobě nesou znamení doby, a pokud ta je nejistá, je jejich hlavním smyslem poskytnout davu emoce a uřídit je. Jednota místa a času, zátarasy a přítomnost policie jsou předpokladem zdárného průběhu. Dnes si díky médiím ty emoce, které nás pozvedají, můžeme ordinovat opakovaně. Kopyta šesti vraníků znovu cinkají o dlažbu, vojáci hrdě pochodují, diváci tleskají a pláčou. Rakev na lafetě překrytá státní vlajkou vyvolává až mrazení v zádech. A navíc ta hudba!

Ráno to bylo jiné. Zástup provázející pohřební vůz přecházel Karlův most jen za reálných zvuků. Kroky, změť hlasů, vyplašený křik racků, hučení vrtulníku. Vzhledem ke smutečním oděvům účastníků se záběry z ptačí perspektivy jevily černobílé, jako pohyblivá rytina. Udivující byla rychlost, s níž se zástup valil. A jeho ukázněnost. Ani ve strmé Nerudově ulici a na Úvoze nezmírnil rytmus. Časový limit pro předání nebožtíka pro účel státního obřadu, byl dodržen.

Praha je pro velkolepé pohřby jak stavěná. Její kulisy a scenerie, starý most rozkročený nad řekou účinkují už jako úvod nekrologu. A tentokrát navíc adventní mrholení a přelety ptactva nad spěchajícím průvodem. Vzpomínka, ke které se budeme vracet, i když projevy sekundantů dávno milosrdně vytěsníme. Proč znovu prožívat vztek z těch odeznělých slov, kterými si nad rakví preláti a hodnostáři porcovali „odkaz“ mrtvého pro své příští cíle? Mluvit o nebožtíkovi dobře je dobrý zvyk, ale mluvit o něm tak, aby to bylo dobré pro řečníka, je vydírání. Nic převratného. Připusťme, že mnohdy byl rukojmím už za živa, když jeho jméno působilo jako honosná etiketa na dávno vypité láhvi, která je vystavena na kredenci coby artefakt.

Korunovační katedrála už ale zažila horší chvíle než tu nastavovanou a zpěvy prokládanou ceremonii, která sdělovala národu i světu, že oplakávaný nebožtík patří církvi a že jeho celoživotní hledání bylo šťastně zakončeno v její rozepjaté náruči. A teď je na nás, zda ten prapor, vykuřovaný kadidlem, pietně uchopíme a poneseme dál ke kříži.
Z debat na internetu však soudím, že to nevyjde. Katolická církev bojuje o své přežití, ale dělá to křečovitě a bez vkusu. Ani o Vánocích, do kterých jsme vkročili rovnou od pohřbu, jako do útěšné oázy, nám církev nedala vydechnout a dál propojovala témata k účelu svému. Ta neúnavnost však nic nezachrání, když místo živé vody podbízí mrtvou. Rozhovor natočený na sklonku podzimu v mansardě Pražského arcibiskupství a naservírovaný veřejnosti k obědu na Nový rok, také nepůsobil iniciačně, spíš žalostně. Arcibiskup v přetékající blahosklonnosti pozoroval zkřehlého exprezidenta jako pavouk lapenou mušku. I v okamžicích, kdy obětina sbírala poslední síly a snažila se ještě naposledy ze sítě vyškubnout a něco lidem sdělit, například i o svých chybách a omylech, jí to velebníček nedopřál, držel ji ve smyčce kolážních historek a bezobsažných plků. Už během předkrmu, v kterém nám úřadující prezident novoročně sdělil, že bude hůř a varoval před nátlakovými skupinami, které čekají na svou příležitost, jsem si zkontrolovala letopočet na novém diáři. Jakými událostmi a poznámkami se prázdné listy v průběhu roku zaplní? Co nás čeká a nemine?

Vánoční bezčasí skončilo v dešti, urna je pietně uložena, loď s uvadlými květy proplula velebně jak po Nilu, svíčky pod sochou svatého jsou sesbírány a budou odlity do podoby srdce. Chléb je dražší, ale hry s emocemi ještě neskončily. Magické jméno s námi zůstane, rozdáme si ho jako logo do svých honosnějších ulic, možná se rozblikne i na neónu letiště. Jméno muže, který se kdysi zasloužil o návrat naděje.

Dnešní školáčci, papouškující cosi před kamerou, nemůžou chápat, jak velká to tenkrát byla věc, a proč v nás vzpomínka umírá tak pomalu. Školáčci ještě neví, že Čechy jsou krajinou, kde naděje, vždy znovu zmarněná, žije svůj záhrobní život. Že nám zůstává pod kůží a že i naše oplakávání má v sobě vzrušující nádech příslibu. Proto je Praha městem opojných pohřebních slavností a současně, ve své obojetnosti, i prahem.

Praha, tajemné město staré krásy
jak kněžna pod svým baldachýnem.
V rozbřesku rána tančí modrým stínem.
Za soumraku se probouzejí hlasy,
šeplavým dechem z rakví mluví
a nebe rudne čerstvou krví.