Adventní fejeton z Bamberka

(archív  autorky – prosinec 1999)

Proč Němci tak strašně milují Vánoce? Protože se konečně něco děje!

V Bamberku se Vánoce dějí od počátku adventu a to tak agresivně a okázale, že nám, cizincům, je z toho úzko.

Středověká romantika městečka zmizela pod blikajícími poutači, cingrlaty a mocným vpádem Santa Klausů (živých, nafukovacích, sádrových, molitanových, hadrových a vyřezávaných). I důstojné starší dámy se procházejí korzem dočasně znehodnoceny červenými špidlatými čepičkami, na jejichž hermelínovém lemu se nějakou technikou rozsvěcují maličké žárovičky, a všem to připadá roztomiloučké a dojemné, neboť Vánoce jsou přece návrat do dětství.

Skutečné děti v kočárcích, ta rukojmí s hrůzou vytřeštěnýma očima, jsou zaparkovány před vchody do obchodů, kde červenobílé figuríny s načepýřeným vousem hrobovým hlasem vyhrožují, že na Boží hod přijdou až k nim do domu. Rodiče si s pohárkem punče v ruce prohlížejí výlohy a je jim šumafuk, že jejich ztichlé mimino z posledních sil překonává záchvat psotníku a že jednou, až doroste, mu psychoterapeut bude draze vymotávat z houštiny paměti tu hororovou zadrhlinu.

Na tržišti, mezi vzorně sešikovanými stánky, kulhá holub s nalomeným křídlem, neboť podupávající dav nehledí pod nohy, ale na pulty zavalené cetkami. V zasklené vitrínce se obden střídá sošný seriál. Předvádí blonďatou Bavoračku, kterak nevědomky k naději přišla a pak s ní a se smížřeným tesařem doputovala až k té azylové chýši. Zatímco dojaté maminky vysvětlují svým dětem to nevysvětlitelné a pak je za pozorný poslech vedou do fronty na klobásku, perník a punč bez alkoholu, hubení černovlasí azylanti s očima vyprahlýma jako poušť aspoň vdechují ty mastné vůně. Jiní Lidé Cesty odhodlaně předvádějí před obchodním domem HERTIE své amatérské kejkle a drnčí dva akordy na kytaru. Sytí občané je v kruhu pozorují a smějí se, když barevné koule na pružině vypadnou z prokřehlých dlaní na mokrou dlažbu. Pro bělovlasého Maďara před klenotnictvím naproti nejsou kejklíři konkurencí, jeho čardáše by mu ve vinárně vynesly jmění. Ale na vinárnu nemá papíry a ty sporé mince v otevřeném pouzdře, vylepeném Mistrovými fotografiemi z mladších let a z lepších časů, slibují sotva večeři v mekáči.

Zatímco tržiště už pulzuje k poločasu, obchodní domy jsou ještě prázdné, ale je to klid před bouří, která vypokle kolem patnáctého prosince. Vánoce prý vynášejí německým obchoďákům 40 % z celkového ročního zisku! Tak skvělý kšeft ovšem vyžaduje dokonalou strategii, mravenčí přípravu a osobní nasazení každého zaměstnance. I odborné námezdní síly si tu o Vánocích našetří něco do punčošky. Herci se uplatní v živých výjevech a scénkách, hudebníci vystřídají obvyklou reprodukovanou hudbu, servírky, po směně v kavárnách, roznášejí zdarma zákusky…

Takový „lidský“ přístup samozřejmě láme ledy, bez něj by si zákazník v těch nablýskaných chromovaných prostorách svatyně připadal jako bosonožka Gerda v mrazivě třpytném zámku Zimní královny. Ani na vůně se tu nezapomíná, na ty z parfumerie, nabízené k okoštování v testovacích flakonech, ale i na ty uměl uzené, pečené a smažené, které se vhání větráky nad eskalátory a navozují domácí útulnost a huť odpočinout si a občerstvit se v restauraci pod střechou. Ale než se tam ein Kunde (zákazník) dobelhá, musí projít mnoha patry s mnoha fikanými nástrahami, takže ho to kafe se štrůdlem nebo s rozinkovou štolou přijde zatraceně draho. Ovšem Vánoce jsou jen jdnou do roka. Naštěstí…

A pozdě večer, když se znavení Kundové a Kundulinky s kořistí v lesklých, opentlených sáčcích vracejí přes starý most kolem opršeného Ješuy domů, ozve se z podloubí cikánská verze melodie z Doktora Živaga. Ale oni už nemají volné ruce, aby sáhli do kapsy, a tak si říkají, že ti chlapíci s blýskavýma očima stejně hrají jen pro radost, a protektorsky se na ně usmějí.

Nejsem Simmel ani T. A. Hoffmann, natož Těsnohlídek, ale vánoční pointu umím vymyslet taky. Tady ji máte: Těsně předtím, než pak opravdu přišla ta dlouho očekávaná a dobře propachtovaná Heilige Nacht, jejíž zázračná světýlka v dětských očích atd…., sbalili si Cikáni fidlátka a vydali se přes most k hostelu na jižním předměstí, kde měli pronajatou mansardu. Jenže špatně zacvakli ten futrál, a tak jim malé mince (feniky, dvoufeniky, pětifeniky a několik hudbymilovných českých desetníků) postupně vypadávaly škvírou na dlažbu. Protože však Cikáni neumějí chodit mlčky a pořád si mají o čem vyprávět, neslyšeli to slabé cinkání a kutálení penízků pod nohama. Ale Ješua z kříže to viděl. A bylo mu těch lidí líto. A tak si uvolnil zpola vydrolený hřeb z levé dlaně a potom začal odhodlaně vyviklávat ten napravo. Teprve v poslední chvíli si uvědomil, že až si osvobodí i druhou ruku, přepadne bez opory tváří k zemi a hřeb v chodidlech mu roztrhne nárty. Naštěstí zrovna v tom okamžiku šel kolem mladý Indián, jeden z těch pištců, co hráli Kundům před obchodním domem HONER. A všiml si a zastavil se. Nebyl úplně střízlivý, a tak mu situace připadala normální, lidská. „Ich helfen dich, amigo mio!“ slíbil lámavou bavorštinou, míchaje v to slova španělská, a vytáhl ze záhybu červeného poncha nožík na porcování ryb. Přikročil ke kříži, podepřel levicí Ješuu v pase a tupou stranou střenky opatrně podrýpl hřeb v chodidlech. Železo bylo zrezavělé a šlo to ztuha, ale Indián měl prsty citlivého hudebníka a na třetí pokus hřeb povolil.

Když Ješua, celý zdřevěnělý, seskočil na dlažbu, sklouzla mu z vlasů trnová korunka a dopadem na kočičí hlavy se rozlomila jak slaný preclík. „Como va?“ zeptal se starostlivě Indián, když pak pozoroval první vratké kroky lehce oblečeného muže. „Gut, ganz gut,“ usmál se statečně Ješua, který už za léta v bezdomoví pozapomněl svou mateřštinu. Pak mu Peruánec možná navlékl své teplé poncho, to ještě nemám úplně rozhodnuté. Jist však je, že když se rozloučili, odešel Indián klátivě, avšak s čistě hvízdanou melodií na

rtech, směrem k hostelu na severním předměstí, zatímco Ješua, s očima upřenýma na dlažbu, spěchal po značkách Cikánů a sbíral pro ně měďáčky. Jenže jak známo, měl v dlaních dírky, a tak ty penízky zase vypadávaly o on si toho, ve své radosti ze svobody, nevšiml.

Ale přestože došel k hostelu s prázdnýma rukama, Cikáni ho přivítali jako bratra, neboť i oni jsou Lidé Cesty. A měsíc, ta věčná baterka, svítil do úzkého okna mansardy, kde spoli pili a hodovali a do dvaadvaceti hodin třiceti minut i zpívali, ale pak disciplinovaně dodrželi noční klid, aby neměli trable s personálem.

Ješua se samozřejmě po dlouhé abstinenci opil hned prvním tuplákem Pilsu a ráno měl echt kocovinu, a tak ho milosrdně nechali v peřinách až do oběda, zatímco mu v okolních domech vyžebrávali šaty a zánovní filcové papuče, o číslo větší, aby se do nich pohodlně vešly lyžařské ponožky. Předtím se ovšem dlouho slastně sprchoval a Jolanka, dcera primáše, mu umyla vlasy a vousy heřmánkovým šamponem a pak mu natřela dlaně a nohy teplým husím sádlem, aby se mu rány rychle zajizvily a mohl pro začátek aspoň brnkat na basu, než se vycvičí na housličky.

No dobře, vím, co si myslíte, ale mně to prostě nedalo! Jsem přece královna kýče, jak kdysi něžně řekl amigo Magor…