O původu Boženy Němcové

Naše novodobé dějiny začínají vyproštěním pozůstatků češství ze zničujících bitevních trosek a z všeobecné pobělohorské zkázy. Začínají probuzením našeho národního vědomí. Téměř 2 staletí vládne tuhé nevolnické násilí, tvrdá rekatolizace a zneuznání národa. Ale pak se stane zázrak. Na přelomu 18. a 19. století se probouzejí buditelé a vedou zápas za český jazyk, české tradice, českou kulturu. Identita národa proti odnárodnění a odcizení se stává programem veškerého úsilí buditelů, vědců, literátů, umělců.

Mezi mužskými buditeli má své místo i „naše paní“, paní Božena Němcová. Mikuláš Aleš na příklad r. 1891 nakreslil pro osvětové potřeby „Tu naši lípu“. Krásný strom obstoupený početným výběrem buditelů. A mezi nimi – na pokraji k lípě sedí Božena Němcová, s kyticí lučních květin v ruce. A v koruně lípy na všech větvích jsou a vlají stuhy a fábory se jmény slavných děl shromážděných buditelů. Najdete tam i „Babičku“. Proto, že „Babička“ ukazuje krásu a bohatství bytosti své autorky, její víru ve vítězství dobra nad příkořím, její lásku k rodné zemi a jejímu lidu. A Max Švabinský pro výzdobu Obecního domu v Praze r. 1912 vytvořil obraz našich čtyř nejznámějších básníků spolu s pátou – Boženou Němcovou.

S verši vstoupila ve 40. letech do literatury, ale brzy rozvinula své vypravěčské umění. Psala báchorky, pohádky české i slovenské, příběhy ze současného života. Její oči se dívají po přírodě až ke hvězdám a jejich žár v srdcích čtenářů zažíhá chápavou citlivost, sen o kráse, lásku a štěstí. S úctou a láskou bylo uváděno její dílo v naší obrozené literatuře. V čítankách, ve výuce, v osvětové činnosti. Národ s první republikou získal samostatnost, identitu, konstitutivní řád, rozšíření spisovného jazyka.

Čas míru mezi národy však netrval dlouho. Nebezpečí pro náš stát si vyžádalo nástup ochránců vlasti. Dovolávali se našich bojovníků za svobodu, volali na pomoc i myšlenkový odkaz Boženy Němcové.

Upozorním aspoň na jednu krásně vypravenou monografii skrytě vlasteneckého zaměření, knihu o naší národní spisovatelce od F. Kubky a M. Novotného z r.1941. Vyšla na počátku protektorátního a válečného strádání. Kniha velkého formátu a s bohatým obrazovým materiálem, s portréty osob, kresbami a malbami krajin, fotografiemi literárních děl a časopisů. Stačilo se jen dívat a popisovat obrázky. Listujeme-li knihou, dějiště se rychle mění. Můžeme sledovat prarodiče Boženy Němcové, kteří jsou na (marném) útěku před vojenskými verbíři a před vojnou samou. Rodiče také nevstupují do společného života bez nesnází. Výjimkou je dětství budoucí spisovatelky v Ratibořicích. Dětství požehnané čtyřletou přítomností milované babičky. Celoživotní zdroj nezapomenutelně krásných vzpomínek. Pak sňatek. Nezdařené manželství. Literární a vlastenecká činnost. Služebně a finančně pronásledovaný manžel, přečasto pro své pokrokové přesvědčení za trest překládaný a nedostatečně placený. Potýkání se s nepřiměřenou vzdáleností manželových pracovních míst. Neuvěřitelně časté stěhování z místa na místo. Starosti s dětmi. Přesmutná smrt syna. Léčebné pobyty v lázních. Marné existenční naděje. Strastiplná životní cesta až k smutnému konci v nouzi a bídě.

V knize jsou i podobizny a ukázky korespondence mužů, s kterými naši spisovatelku spojovalo víc než jen přátelství a literatura. Spolu s F. X. Šaldou bych poukázala na informace o nejsoukromějším životě spisovatelky nikoli jen pro „ukájení zvědavosti širokého obecenstva“. Spolu s ním bych podtrhla význam spisovatelčina vnitřního života. Její sensibility, výběru podnětů, jejích citů, tužeb, snů, přání, doufání i vzpomínek. Zdůraznila bych její velký entusiasmus, velkou víru, velkou touhu, hoře i vášeň, a nade vše velikou, něhyplnou lásku. “Krásným sladkým paradoxem s rozkošnou tvrdošíjností opravdu básnickou a všemu navzdory soudilo její srdce jako Shelley: Když Zima přichází, což může být Jaro daleko za ní?“ Tak uzavírá F. X. Šalda svůj medailon první české spisovatelky.

Neznala jsem tehdy ještě Šaldovu studii z r.1911. Co mě však uchvátilo, byla niterná stránka, duše díla spisovatelky. Vyjadřovala ji věta: „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce“.  „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce. Babiččiny pohádky, které vlídnou hudbou unášely toto srdce do světa míru a lásky. Příroda, o které babička tolik milého a poučného vyprávěla. Svět vznešené kněžny, který mocnými dojmy zaléhal do romantických představ štolbovy dcery. Šílená Viktorka na jezu. Zpívání na kůru ve skalickém kostele. Zimní večery a něžné probuzení velikonočního jara, takový byl ráj jejího dětství, na jehož prahu, žehnajíc dychtivému dítěti, stála Babička, symbol lidskosti.“

Časem se však objevili i pisatelé, kteří zpochybnili správnost informací o Boženě Němcové a kritizovali setrvačnost autorů literárních učebnic a slovníků.

Odborná literatura je velmi bohatá. Podle četných pisatelů se dosavadní autoři stereotypně drželi dat, uvedených prvním životopiscem Boženy Němcové, kterým byl Václav Tille. (Tilleho monografie o BN r. 1911, 9.vyd. 1947. A to se zapomíná ještě na dřívější „Životopis Boženy Němcové“ z r. 1891 od Žofie Podlipské.)

Avšak buďme spravedliví. Kritizovaní historikové literatury si žádná data nevymysleli. Citovali samu uváděnou spisovatelku.

Marie Gebauerová napsala r. 1920:„V Zemském muzeu je uchováno mnoho dopisů Boženy Němcové. Mezi nimi je i lístek, psaný její rukou:

„Božena Němcová, rozená Panklová, narodila se ve Vídni dne 5ho února 1820. Roku 1821 přistěhovali se rodiče její do Ratibořic na panství Náchodské v Čechách, a tam byla vychována.

Roku 1837 provdala se za Josefa Němce, komisaře c.k. finanční stráže. Když se roku 1842 její manžel do Prahy dostal, seznámila se tam s několika horlivými vlastenci a vlastenkami a měla příležitost seznati českou literaturu. Od té doby přilnula celou duší ke straně národní.“

Jak zřejmo, je to sama autorka, která zavedla svá životopisná data do dějin české literatury. Data ovšem nejsou úplná. Někteří badatelé se je proto pokusili doplnit studiem archivních materiálů. Avšak ani jejich pátrání nebylo úplné. Dnes víme, že „Babička“, klasické dílo české literatury, je i pravda i báseň o autorčině životě. Nejstarší badatelé však zanedbali možnost přebásnění skutečnosti a předpokládali, že text je do detailu spolehlivě pravdivý. První omyl způsobila hned první věta naší milované knížky. Zní: „Babička měla syna a dvě dcery.“ A tak když se v matričním archivu v Kladsku, odkud babička (Magdalena Novotná) s dětmi před blížícím se vojskem r.1807 uprchla (samozřejmě bez dokladů), našlo jedno chlapecké a dvě dívčí jména, pátrání skončilo. Za matku Barunky byla následkem toho pokládána Johana Barbora Terezie, narozená jako pohrobek po smrti svého otce (Jiřího Novotného) r.1805. Ve skutečnosti to byla Barunčina teta. Jako údajná matka byla v době narození dcery (1820) nezletilá, teprve patnáctiletá. Odtud se odvinula řada mylných konstrukcí. Ona prý např. předstírala, že je o řadu let starší, byla to tedy „ klamárka“.

K Barunce neměla dost mateřské lásky. Pro mateřství nebyla prý totiž svým věkem dost zralá. ( Kritiky byl ušetřen kupodivu poctivec Pankl. Nikdo mu nevytkl, že si „začal“ s nedospělou dívčinou.) Omyl o nezletilé matce BN přežíval od r.1912 (uveřejněn ve sborníku o genealogických výzkumech) celá desítiletí. Ještě Václav Černý v „Knížce o Babičce“ z r.1963 zná sice mnohé o prarodičích BN, její pravou matku však nezná. Až nové výzkumy v 70. letech minulého století na farách v Kladsku a ve Vídni vedly dík A.Irmannovi a R.Rejchrtovi k nápravě. Matka Boženy Němcové byla konečně určena jinak a správně. Postupně byly v matrice v Kladsku nalezeny ne tři, ale sedm dětí manželů Novotných: Karel Kašpar (1794), Marie Magdalena Terezie (1797) – pravá matka Barunčina, Jan Josef Emanuel (1799), Josef Antonín Ignác (1801), Johana Magdalena Františka (1803), Emanuel Kristián Josef (1804) a Johana Barbora Terezie (1805), Barunčina teta.

Identita čtyř dětí, které se dožily dospělého věku, je potvrzena i tzv. „superprotokolem“ o smrti Marie Magdaleny Novotné ( Barunčiny milované babičky) ve Vídni 27.3.1841. Její děti: Kašpar Novotný (1794) nádeník v Ratibořicích, Josef Novotný (1801) kočí ve Vídni, Terezie Panklová (1797) služebná v Ratibořicích (+1863 v Zaháni), Johana Fraentlová (1805) slanečkářka ve Vídni (+1855). I ten „superprotokol“ ukazuje, jak velice se může básnický obraz konce babiččiny životní pouti lišit od skutečnosti.

Kromě seriózních výzkumů o původu Boženy Němcové objevilo se nedávno také mnoho staronových výmyslů, dohadů a senzacechtivých zpráv, vedených snahou učinit z naší národní a lidové spisovatelky „odložené hraběcí dítě“, zcela podle vkusu autorek „červené knihovny“. Jejich motivem je dlouhodobě tradovaná idea, že „původ spisovatelky tak skvělého nadání není daleko od kněžny dobrodějky.“ První dohad, že je Barunka dcerou samotné „paní kněžny“ z ratibořického zámku a jednoho z jejích důvěrných přátel, knížete Metternicha, padl. Ukázalo se, že po nelegitimním mateřství v dívčím věku paní kněžna už děti mít nemohla. Pak tedy padala v úvahu její mladší sestra, Dorothea Talleyrandová. Vědělo se o jejích mimomanželských vztazích a potvrdilo se, že její románek s hrabětem Clam Martinicem skutečně nezůstal bez následků. Jejich holčička přišla na svět tajně, ve Francii, dostalo se jí šlechtické „charity“ a blahobytný život opustila v požehnaném věku 89 let. Zřejmě to tedy nebyla Božena Němcová .(M.Ivanov, Zahrada života paní Betty. Praha 1992).

Ale stoupenci kryptogenetických spekulací se s paní Dorotheou nechtějí rozloučit. Rádi opakuji pozoruhodný argument, který jim nevědomky svého času poskytl Václav Čeněk Bendl. O 13 let mladší student (později teolog a literát), obdivoval BN a občas jí pomáhal při korekturách. Tento „Vašek“ nebo „Bendlík“, jak ho jmenuje v dopisech synovi, sepsal jednoho dne pro Němcovou nějaké informace od nakladatele a pro tiskárnu a vložil je do obálky, kterou opatřil adresou „Velevážená Dorothea Němcová“. Podle kryptogenetiků je to jasná zpráva o utajovaném poutu adresátky s urozenou vrchností, křestním jménem tady prozrazeném. Krkolomné vysvětlení. Nabízí se prostší a smysluplnější. V adrese se nepřipomínala aristokratka Dorothea Talleyrandová, údajná tajená matka BN, ale prostá hrdinka Goethova básnického dílka „Hermann und Dorothea“. Vždyť Goethe tehdy přirozeně patřil k lektuře zájemců o literaturu. Lze se domnívat, že v tom jméně je předně poklona adresátce, že je také taková pozitivní, rozhodná a činorodá bytost jako hrdinka Goethova příběhu. A je to zároveň připomínka hrdinčina ctitele, který si netroufá vyznat se jí ze svých citů. Neznamená ta adresa tedy tichou prosbu, „nepřekonatelná Dorotko, nemůžeš shlédnout vlídně na svého Heřmánka“?

Božena Němcová věděla o svém „nelegitimním“ původu a o dodatečné svatbě svých rodičů, která byla „neveselá“. Věděla, že není za daných společenských mravů těžšího provinění, než přivede-li svobodné děvče na svět nemanželské dítě. Odsuzuje to dívku i dítě k životu v hanbě a opovržení. Odtud se odvinula nejedna tragédie. Dívky umíraly na následky neodborných zákroků, páchaly sebevraždy, odkládaly nebo usmrcovaly novorozence. Historická paměť i dobová literatura je podobných příběhů plná. Sama Němcová se k tomu tématu vrací, např. v povídkách „Sestry“, „Baruška“ a v „Babičce“ osudem Viktorčiným.

Nedovedu si představit, že by Terezka svolila dobrovolně a (prý?) za úplatu vzít si cizí dítě za vlastní jako svobodná matka, a ne až po svatbě, jak předpokládají kryptogenetikové. Proč by přijímala odium „padlé ženy“, když by tomu přece vrchnost svými manipulacemi mohla předejít, kdyby jí na převzetí dítěte do péče služebnice skutečně záleželo? A proč by urozené dítě bylo svěřeno štolbovi a nestalo se další schovankou paní kněžny jako komtesa Hortensie a tři další dívky nelegitimního původu?

Barunčina matka se nikdy netěšila přízni literárních historiků. Nikdy neuvažovali o možných povahových rysech, o dobovém pojetí role rodičů, o tom, že se u Panklů rodičovské role rozdělily na roli každodenní matky, s ustavičnými starostmi a prací doma i na zámku, a na roli svátečního otce, který přijížděl jen občas a přinášel vůni dálek, neobvyklé zážitky a dojmy, a třeba i dárečky z cest. Barunčiny vzpomínky na přísnost matky a laskavost otce připsali jednoznačně na vrub nežádoucího mateřství. Zpočátku to byla nezletilost, citová nezralost, pak připomínka poklesku. Pro kryptogenetiky je to důkaz o tom, že pravá matka Barunky je knížecího rodu a že Terezka je ve skutečnosti – macecha. Terezka prý nejevila o svou dceru zájem. Poslední kontakt měly prý spolu v Červeném Kostelci (nebo v Josefově?), když matka přijela z Ratibořic nahonem urovnat nějaké neshody mezi dcerou a zetěm v nedávno uzavřeném manželství. Není to pravda. Skutečnost je taková, že se vzájemné návštěvy matky s dcerou krátce na to daly uskutečnit jen s obtížemi. Když totiž paní kněžna v Ratibořicích zemřela, přenesla její dědička, mladší sestra Dorothea, své sídlo do Zaháně ve Slezsku. Část služebnictva, včetně manželů Panklových a jejich dětí, se tam přestěhovala rovněž. Cesta tam byla dlouhá, namáhavá a drahá. Je doloženo, že BN byla v Zaháni dvakrát, když byl její otec nemocen, a že jí matka poskytla příspěvek na cestu.

S důvěrou k matce posílá později syna Karla, aby se v Zaháni učil zahradníkem. Mohl by jít i jinam, ale kde jinde by měl takový dohled, jako u babičky? píše BN a klade synovi na srdce, jak se má k babičce chovat. Synovi do Zaháně píše česky, matce německy. Plánuje také rodinné setkání, až pojede vrchnost (se služebnictvem) ze Zaháně do Čech.

Dochovaná korespondence ukazuje, že rodinné vztahy jsou udržovány s úctou a láskou. Jediný důvod, proč nebyla vzájemná náklonnost matky a dcery silnější, byla odlišnost názorová.

Ukažme si tu odlišnost a zároveň způsob, jak s korespondencí pracují zastánci levobočkovské teorie.

Budeme citovat z dopisu BN synovi Karlovi do Zaháně s datem 24.7.1856. Dopis prý svědčí o „hlubším“ (vlastně „rodičovském“) zájmu vrchnosti o osud domněle odložené dcery a o tom, že ona od vrchnosti něco očekává (snad náhradu za věno, které nedostala). Dopis však svědčí o něčem docela jiném. Zaháňská vrchnost, u které Panklova rodina slouží, se skutečně o Němcovy zajímá. Josef Němec je již od r.1848 veden jako „vládě vysoce nebezpečný“, ve službě je různým způsobem šikanován. Jeho manželka je policejně sledována, jejich korespondence zadržována. V Zaháni to Panklovi s ostatními sloužícími přetřásají, mrzí je to, nesouhlasí s dcerou a jejím mužem, mají jim jejich postoje za nevděk. Karel to matce svěřuje a ona mu odpovídá takto:

„Co se těch řečí a klepů týče, těch si nevšímej, to mezi takovými vždy bývá, kteří mají dlouhou chvíli, jako jsou někteří na zámku…takoví každého klepu se chytnou, aby měli o čem mluvit. …A konečně, jestli to hrabě a kněžna vědí, co z toho? Dali a dají mi kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali….Pokud otci, …on si to musel trpce vysloužit…chudák, a obětoval ve své povinnosti život, a nám nezanechal ani krejcaru, na kterém by lpěla nepoctivost…a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčna, proto jestli snad mým bratrům někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání. Matka, co má, musí si vysloužit…Líto je mi to, že babička všemu věří, co jí kdo nakrákoře, měla by nám více věřit než jiným, a konečně, jestli jsme i my na tom vinni, musíme to sami trpět a žádný z nich nám nepomůže, aniž toho žádáme. Babičce (a to je vlastně podle kryptogenetiků ta

„macecha,“ pozn. SK) se to ale musí odpustit, protože nezná všechny ty okolnosti u nás v Čechách a ty poměry, z čeho celá ta věc povstala, a pak, že nemají naši to národní sebeuvědomění – nejsou ani Němci ani Češi – všude dobře, kde je dobře. Ovšem člověk je všude člověk – a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země a pak teprve přijde do všeobecného světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ani ctít jinou. To ale naši neznají, a proto se jim zdá zbytečné, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci dokonce snad trpěl – to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, kdyby ale byla spravedlnost, nebyl by za to trestán, a kdyby byl opravdu Němec, jak se jen jmenuje, byl by na vyšším místě. To všechno naši nevědí. A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smýšlím, jak víš…“

Dopis usvědčuje falešné interprety z naprostého nepochopení kontextu. BN si nestěžuje, že nic od vrchnosti nedostala, a ani nedává najevo, že by si na něco činila nárok. Naopak, jako demokratka a Češka vypočítává, že není nic, co by ji nutilo zachovávat zaháňské vrchnosti loyalitu, pokud jde o její vlastní politické postoje.

O stejné slepotě a nekritické zaujatosti svědčí i snaha přikládat příležitostným slovním obratům jako „za věrné služby“ nebo oslovení „mé dítě“, „milé dítě“ hlubší význam než je projev blahovůle vůči mladší osobě, který byl v zdvořilé němčině běžný. Nemá to nic společného s údajným prozrazením pravého, knížecího původu štolbovy dcery.

Přes všechny snahy nebylo nalezeno jiné datum narození ani jiná matka Boženy Němcové: 4.2.1820, zápis v matrice (křest) 5. 2. 1820. Narodila se Terezii Novotné, tehdy ještě neprovdané a Johanu Panklovi, štolbovi hraběte Schulenberga, tehdy ještě vojenskému rekrutovi. Možnému odvodu (tehdy na 14 let) přestal podléhat až po dovršení 26 let, a to se stalo za půl roku. Pak se teprve mohl ženit. Krátce před ním se oženil jeho pán, hrabě Schulenberg a vzal si vévodkyni Kateřinu Zaháňskou (paní kněžnu z „Babičky“) a oba se společně přestěhovali na její panství do Ratibořic. Mladý Pankl se stal kněžniným štolbou a jeho žena Terezie nastoupila do panské služby jako pradlena. Faktografii těchto událostí věcně vyložil Josef Polák ve spisku „Tři kapitolky o Barunce Panklové“ (Praha 1992, 42 s.) Vyvrací kryptogenetické domněnky a uvádí i poslední objev A. Irmanna, který našel v evidenci obyvatel vídeňského Alserského předměstí byt, v kterém bydlely v dané době tři služky. Jedna si říkala Panklová, měla novorozeně a odtud se stěhovala do Ratibořic. Pro budoucí badatele zbývají jen nesrovnalosti v datování Barunčiny školní docházky.

Letos tomu je 160 let, co Božena Němcová dožila svých 42 let o hladu a bídě. Zemřela 21. 1. 1862.

Při vzpomínce na slavný pohřeb a mimořádné posmrtné pocty (včetně pěkného pomníku na vyšehradském Slavíně) nepřestává bolet její živoření se čtyřmi (pak třemi) dětmi a manželem, který byl pro vlastenecké smýšlení šikanován. I ona byla pod policejním dozorem. Málokde je kontrast ubíjející sociální bídy a povznášejícího duchovního bohatství tak výrazný a tak zahanbující. Jan Neruda a Vítězslav Hálek napsali krásné nekrology a čas potvrdil, že Božena Němcová byla skutečně vynikající obrozenská spisovatelka básnivého talentu a ušlechtilá „kněžka“ mateřského jazyka. Její dílo se stalo symbolickým ztělesněním duchovních hodnot národních i všelidských a tím i jedním ze základních kamenů naší novodobé národní kultury.

K Boženě Němcové se národ utíkal zvláště v těžkých chvílích. Počátkem nacistické okupace ji básníci František Halas a Jaroslav Seifert v nezapomenutelných verších vzývali jako ochránkyni, dobrou vílu, patronku. Krátce před tím zfilmovali naši filmaři „Babičku“, věrně podle literární předlohy a podle klasických ilustrací A.Kašpara z jubilejního vydání r.1902. Manifestační a vděčná návštěva širokého publika, zejména dětí a mládeže, byla jim odměnou. Babička a Barunka jsou nezapomenutelné.

Dílo Boženy Němcové nepřestává oblažovat a posilovat svou věrností obrozenským ideálům, svou okouzlující vírou v dobrotu člověka i přírody, svým odporem ke všemu, co člověka pokořuje a znevažuje. Posiluje a oblažuje svou upřímností a prostotou, a zvláště svým obrazem krajiny dětství, v níž za tiché noci „hvězdy házejí požáry lásky a štěstí do lidských srdcí.“