Jak Zelenskij k slávě přišel

Héraklés, hrdina antických bájí, si zasloužil věhlas tím, že splnil dvanáct mimořádně těžkých úkolů.

Vladimir Zelenskij získal světovou slávu celkem třemi činy. (Snad jich bylo víc, ale nedoneslo se to ke mně.) První čin je hoden čaroděje: Rovnou z pohádky o tom, jak se herec stal prezidentem, skočil do reality, parodii proměnil ve skutečnost. Téměř bez naděje byl nasazen proti mocnému oligarchovi Porošenkovi a vyhrál – ani jeho vlastní žena tomu nemohla uvěřit. V pohádkách chudým synkům pomáhá dobrá víla, u Volodymyra tuto roli sehrál jeho rodák Ihor (původně Igor) Kolomojskyj, rovněž narozený v ruské židovské rodině, bohatý oligarcha, který jako konkurent v bohatství a moci vadil prezidentu Porošenkovi do té míry, že ho přinutil k útěku do pohostinného Švýcarska. (Čtenářům, kteří mají rádi podrobnosti, prozradím, že bydlel u stejného jezera, jako náš Bakala; sídlili na březích proti sobě, ale ostravský uhlobaron se uvelebil v moderním areálu se vším možným pohodlím, zatímco Kolomojskyj se spokojil starší ošumělou vilou.)

Můžeme se ptát, zda tento zázračný úspěch šel na vrub Zelenského mimořádným kvalitám, ale dokazovat se to dá těžko. Jisto je, že Porošenko se již ve své funkci  zprofanoval, že výhru neměl jistou, i když za ním stála tvrdá pěst azovských bojovníků krášlících se znaky svých předchůdců v řadách SS.  Porošenko vsadil na tuto kartu. Podepsal sice Minské dohody, protože ukrajinské gardy nebyly tak silné, aby čelily vojákům z Donbasu. Potřeboval čas, aby se ukrajinská armáda dala dohromady a v Americe dozrál čas. (Trump neměl o Ukrajinu zájem, zatímco Bidenův syn, alkoholik trpící dismorfií, psychickou poruchou, tam již podezřele obchodoval, a budoucí prezident ocenil, že Zelenskij jeho činnost kryl, ač ho Trump žádal o vyšetření podivných praktik. )

Porošenko sabotoval dokument, který podepsal Putin a zástupci Německa a Francie. Prošlo mu to, západní politici, kteří již dávno Putina častovali těmi nejhoršími přízvisky (diktátor, Hitler, šílenec), prohlásili, že Minské dohody jsou cár papíru, a Porošenkovi dali volnou ruku. Důležité bylo, že připravoval armádu k osvobození separatistických regionů a vůbec jim nevadilo, že zařídil výstavbu osm metrů vysokého pomníku Banderových bojovníků v polském příhraničním městě Hruszowice na soukromém pozemku; když pomník místní obyvatelé zbořili, pohoršený Porošenko volal polskému prezidentovi Dudovi a hrozil sankcemi.

Nic takového Zelenskij nedělal, a to, že je Rus z židovské rodiny, mu paradoxně hrálo do karet, protože se za něho postavil oligarcha stejného původu. Nebohatý herec samozřejmě neměl možnost pronajmout si na Maledivách celý ostrov, aby tam s rodinou inkognito strávil dovolenou. Ani ho nemohlo napadnout odebírat z Donbasu levné uhlí, jak tajně dělal Porošenko, majitel továren, absolvent vysoké moskevské školy pro budoucí diplomaty. Zelenského politický štít byl v tomto smyslu bez poskvrny. Pouze jeho žena se octla na seznamech ukrajinské tajné policie, slídících po podezřelých občanech. On na tomto seznamu, který měl poetické jméno Mirotvorec, nebyl, nebylo proč ho jako Rusa podezírat –  jako herec úspěšně prodával svůj důvtip, na tom nebylo nic špatného ani podezřelého.

Zelenského druhé salto vitale nastalo v prvních dnech po invazi ruských vojsk, kdy se octl v nebezpečí a kdy mu starostlivé zahraniční jednotky rychlého nasazení nabídly bezpečný odchod do exilu. Jeho rozhodnutí zůstat doma mu rázem získalo příznivce a mezi nimi i mnoho těch, kteří se ve složité situaci vůbec neorientovali a brali za bernou minci, cokoliv jim média štědře nabízela. Mnohým stačil odkaz na modelovou situaci, kdy osoba ve chvíli ohrožení neutíká, ale statečně zůstává na svém místě. Je to typický moment zrození hrdiny, pověstná zkouška okamžiku, kterou tak dobře známe z dobrodružných příběhů. V slavném westernu V pravé poledne strážce zákona získá rázem u diváků obdiv, když neopustí městečko, ač mu hrozí téměř jistá smrt. V případě Zelenského nevíme, zda mu skutečně hrozila smrt a zda nabídka americké nebo britské tajné služby nebyla smluvenou hrou, která mu pomohla k bleskovému nanebevzetí, zázračnému vyzvednutí do světel mediálních ramp.

Mohu mu křivdit, ale ve světě, kde se šíří alternativní pravdy, dezinformace, falešné zprávy, není radno přijímat všechny novosti s otevřenými ústy. Raketový vzestup slávy osoby, která ještě včera byla málo známá nebo neznámá, bývá podezřelý. Poddají-li se lidé okamžité emocionální reakci na „ničím nezdůvodněný vojenský vpád“  – tak kategoricky zněla zpráva šířící se světem a jako sněhová koule rostoucí úměrně s časem a prostorem –, potom je obtížné zviklat prvotní dojem z ohlušující zprávy, zejména je-li garantována autoritou bdělých hlídačů jejich správnosti. Kdo by nepropadl dojetí nad prvními obrazy zabitých žen, dětí, prchajících stařenek, rozbitých domů a hřišť, nad výjevy připomínajícími Goyova strašidla války, kdo by nepocítit hrůzu, hněv a touhu dát své pocity, znásobené bezmocí, zřetelně najevo. Je to chvíle okamžitých a rázných gest. Ale také chvíle toho, co fyziolog Bechtěrev nazval kolektivní reflexí, bezděčnou davovou psychózou.  

Lidé, kteří  byli již nejméně dvacet let pod vlivem záplavy negativních zpráv o Rusku, zvykli si již na charakteristiky Putina jako  diktátora, šílence a zuřivce, od kterého se dá čekat všechno. Proti zabijákovi (Bidenův výraz) stojí mladý statný muž, který vystupuje v obyčejném vojenském triku, žádní oprýmkovaní vojáci mu neotvírají pozlacené dveře, je sám v jednoduché místnosti, mluví jasně, přesvědčivě, je si vědom své odpovědnosti a jako herec dovede dát slovům ten pravý emocionální náboj. Tyto okolnosti dávají události scénické osvětlení, které stačí vyvážit i tu velkou neznámou, která se za všemi těmi překotně se valícími událostmi a zprávami tají a skrývá.

Ukrajinskému prezidentovi je třeba přičíst k dobru četná efektní vystoupení před parlamenty cizích zemí. Mohl si někdo při těchto manifestacích dovolit Zelenskému, ztělesňujícímu ukrajinský lid, trpící matky, starce, děti, tisíce obětí válečného násilí, netleskat?  Zde zapůsobil efekt zástupnictví – osoba se změnila v symbol lidu, národa, státu. Máme-li osobnost obdařenou těmito vlastnostmi po zásluze ocenit, musíme konkrétního člověka jako nositele významu oddělit od jeho symbolické, aureolou okrášlené funkce. Zde je nutno vzít v úvahu všechno, co osobu vyzvedlo na tribunu slávy, všechny kroky jeho kariéry, všechny fáze obrazně nazývané stoupáním od píky až po maršálskou hůl. Nic podobného se však v Zelenského životopisu nedočteme.

Latinské přísloví říká – finis coront opus, konec korunuje dílo. Zelenského dílo je však dosud, jako válka na Ukrajině, nedokončeno. Ještě nezvítězil. Vsadil, podporován masivní vojenskou a peněžní pomocí západních lídrů a stratégů NATO na konečné vítězství. Uvědomuje si, že cíl, za který bojuje s nasazením života   všech   občanů Ukrajiny, není jen získání státní suverenity v hranicích po rozpadu Sovětského svazu, ale také dlouhodobý cíl Spojených států a NATO změnit politické poměry Ruské federace. Nejde o nic menšího, než o to odstranit Putina, rozbít politickou struktury země reprezentovanou Dumou a úřady – potom si již západní kapitál najde cestu k nejbohatším přírodním zdrojům světa.

Oficiální charakteristika války, jak ji představuje západní propaganda a napodobuje  kyjevská vláda, záměrně zamlčuje složité a dosud neuspořádané  národnostní  poměry v zemi. Válka devastuje  celou  Ukrajinu, nejsou to jen obyvatelé, pro které je ukrajinština rodným jazykem, ale je tu i velká ruská menšina od nepaměti sídlící na východě a na jihu (5 milionů, z toho po roce 2014 emigrovaly 2 miliony), dále 10 milionů občanů mluvících rusko-ukrajinským interdialektem suržikem, rozšířeným ve všech regionech (v roce 2013 byl podán návrh, aby tento hovorový jazyk získal status úředního jazyka); navíc jsou tu ještě další menšiny, Maďaři, Rumuni, Tataři, Rusíni, které jazykový zákon vystavuje násilné ukrajinizaci. Dohromady sečteno – Zelenskij představuje jen tu   část obyvatel země, která má výsadu státního národa. V tom se kyjevští politici po roce 2014 stali pokračovateli podobného útisku, jakému byli v dobách carské Rusi a za vlády Stalinovy v letech 30. letech vystaveni oni sami. Příklady táhnou, i špatné.

Buď jak buď, Zelenskyj stojí před zásadní zkouškou svého života, před závěrečnou scénou na jevišti Evropy i světa. Dohraje ji se ctí? Čeho dosáhne? Splní přání svých západních ochránců a podněcovatelů i za cenu nedozírných lidských obětí a duchovních a  materiálních škod? Bude mít i tentokrát z pekla štěstí? Dojde k tomu, o čem mluví ruská spisovatelka Ljudmila Ulickaja, čerstvá exulantka, a tisíce dalších uprchlých Rusů, kteří už vidí Putinovo carství v troskách a nevědí, zda se mají z pádu tisícileté ruské říše  těšit, nebo se toho hrozit.

Nakonec si položme klíčovou otázku vztahu Zelenského k prostředí, které ho přivedlo na svět a formovalo. Můžeme dát přednost ohebnému sociálnímu darwinistovi schopnému se přizpůsobit okolnostem, před uvědomělým členem národního společenství? Můžeme tak či onak výhodnou výměnu  jazyka, tradic, zvyků, vžitého způsobu vidění a cítění, tolerovat nebo dokonce oceňovat?  Vím, že dnes je u nás tato základní stránka lidské bytosti v nemilosti, vím, že národní uvědomění po třicetileté propagaci nadnárodního světoobčanství je zbaveno úcty a cti, ale přesto nebo právě proto si nemohu pomoct, že jsem, podobně jako Švejk, rád, když někdo je odněkud, ne odevšad, a nesnaží se jako kadet Biegler zavděčit  důstojníkům vyšších šarží.

Zde je  načase připomenout staré české slovo odrodilectví, s kterým mají Češi neblahé historické zkušenosti. Zde nemůžeme obejít řečnickou otázku, zda Zelenskij mohl získat prezidentskou funkci, aniž zapřel svůj původ. Jeho prozření je následkem cílené ukrajinizace země, kdy se obyvatelé, kteří se snaží zbavit neblahého dědictví (polští páni považovali ukrajinštinu za dialekt polštiny, Rusové za vlády carů i stalinistů za dialekt ruštiny), převlékají kabáty a v duchu krátkozrakého paušálního přehodnocování zavrhují i pozitivní věci, které minulost přinesla. Proč se musí srážet hlavy sochám básníka Puškina, otloukat tabulky se jmény Tolstého, Dostojevského, Bloka nebo jiných významných ruských osobností?                                        

Ruský jazyk a ruskou kulturu z dějin Ukrajiny vymazat nelze a všechny ruské obyvatele ukrajinizovat také není možné. Kam zařadíme Ukrajince Gogola, Malorusa, který se stal klasikem ruské literatury? Staletá logika historie přehodnotí diktát přechodné chvíle. Jedna česká novinářka, která navštívila Kyjev, si vůbec neuvědomila, jakou strašnou větu jí řekla ruská dívka – raději si prý překousne jazyk, než aby řekla jediné ruské slovo. Pocházela z Donbasu a dobře si uvědomovala, co by jí hrozilo, kdyby si někdo pomyslel, že je špiónkou separatistů. Co by ji čekalo? Kdo dnes dá dohromady seznam zneškodněných stoupenců autonomie ruských regionů? Jazykové rozdíly – stranou ponechám interdialekt suržik, kterým mluví asi čtvrtina obyvatel (cítí se víc Ukrajinci nebo Rusy?) – se staly příznakem politické ostrakizace, umlčování a pronásledování.

S fenoménem odrodilectví máme my Češi zlé zkušenosti. Dobře víme, že naši západníci–globalisté odhazují národnost, vědomí jazykové a kulturní jednoty, do odpadové jámy historie. Podle nich Čechem není ten, kdo mluví česky, ale kdo má pas České republiky. Těšme se, kdo všechno se může stát zakrátko Čechem, aniž by se česky domluvil. Těžko se můžeme smířit s tím, že autoři naší ústavy ignorovali zásadní historický fakt, že nositelem naší státnosti je český národ. Udivuje, že Rychetský stále trvá na tom, že občanství jako právní princip vyřazuje národní původ člověka za hry.

Buď jak buď,  přeběhlictví, které přináší výhody, nelze za žádných okolností tolerovat a již vůbec ne honorovat. Zelenského národnostní gambit je o to horší, že jako nejvyšší představitel Ukrajiny zahrnuje ruský národ xenofobními urážkami. Jedno herci Volodymyrovi přece jen přiznáme: osvojil si novou řeč do té míry, že prý mluví už skoro tak dobře jako rodilý chochol.

Zdroj: První zprávy

Podpořte Novou republiku – číslo bankovního účtu: 2300 736 297 / 2010