Dva Majdany a jedna válka

Ty dny byly plné pocitu něčeho mimořádného a téměř nemožného. Jako reportér jsem byl často na Majdanu. Byli tam i moji přátelé, naše početná společnost novinářů, přátel, Ukrajinců i Rusů. A bylo zajímavé, že my, lidé stejného okruhu, blízkého smýšlení, jsme se ocitli téměř každý na jiné straně barikády. Ale to bylo během dne. Večer se všichni scházeli v mém pronajatém bytě a vášnivě jsme se dohadovali, co se děje a jak to všechno dopadne. Ráno jsme se opět rozdělili – někteří šli do tehdy ještě nevypáleného Domu odborů, jiní pomáhali vojákům vnitřních jednotek, kteří stáli v kordonu na druhé straně. Můj přítel, novinář Voloďa Skačko, jim kupoval a nosil jídlo, čaj a cigarety …

Jako ruský novinář jsem si musel zachovat neutrální postoj, ale jako člověk … Sympatie byly na obou stranách. Ti, kteří stáli na Majdanu, samozřejmě nebojovali za “evropské kalhotky”, tento internetový mem vznikl později, ale proti ” zlotřilé vládě” Janukovyče. Ti na druhé straně barikády nebránili Janukovyče nebo jeho okolí, ani svoje privilegia, která neměli, ale  právo a čest Ukrajiny zvolit si svou budoucnost demokraticky, nikoliv revolučně.

A ti, kteří byli proti Majdanu, neustále opakovali, že Majdanem to neskončí, že to bude pokračovat občanskou válkou. Ti, kteří byli pro Majdan, nás naopak ujišťovali, že nyní válka skončí a nastane krásný svět, v němž bude zářivá Ukrajina čistší, ušlechtilejší, bohatší a demokratičtější.

Ta první skupina, jak víte, prohrála, došlo ke státnímu převratu, který byl nazván Důstojnou revolucí. Tehdy vyhráli ti druzí, promajdanovci, ale v našem sporu prohráli, protože občanská válka začala téměř okamžitě po Janukovyčově útěku z Kyjeva na východ a jih Ukrajiny (Charkov, pak Doněck a Krym) a neskončila dodnes, přesně po osmi letech na ni navázala speciální vojenská operace.

Podle oficiálních statistik již zemřely tisíce lidí, před speciální operací asi 10 000 a po ní sto tisíc. Během samotného převratu (a převrat to skutečně byl) bylo zabito více než sto lidí – účastníků i jejich odpůrců. Nikdo nemá přesné údaje. Vyšetřování těchto událostí se táhne již několik let a současné ukrajinské úřady nenacházejí na většinu otázek odpovědi, což je pochopitelné. Bývalý (tehdejší) ukrajinský ministr vnitra Vitalij Zacharčenko k tomu poznamenal, že by se totiž mohlo stát, že současní vyšetřovatelé narazí v mnoha případech sami na sebe. Bavíme se samozřejmě o těch vůdcích Majdanu, kteří se nakonec stali jeho beneficienty – Porošenko, Parubij, Avakov, Turčinov, Jaceňuk, Lucenko a mnozí další, kteří za krátkou dobu nejen posílili svou kolektivní banditskou moc, ale také výrazně zbohatli, na rozdíl od obyčejných dělníků, “vojáků revoluce”, kteří hnili v zákopech u Doněcka, v Debalcevu a v dalších žhavých místech země.

Mimochodem, první Majdan, takzvaná oranžová revoluce, byl také zkouškou a předzvěstí té druhé. Samozřejmě se stejnými beneficienty i účastníky.

Nic se nezměnilo. Na nic se však nezapomnělo. Zločiny vítězů, zradu poražených a krev mrtvých mají na svědomí (které stejně nemají) ti, kdo to všechno tajně a zjevně sponzorovali a organizovali. Není náhodou, že se Nulandová, tehdejší zástupkyně šéfa ministerstva zahraničí, a tehdejší velvyslanec USA na Ukrajině Payette setkali s celou budoucí mocenskou kamarilou několik měsíců před koncem Majdanu, 10. prosince 2013. Poté procházeli Majdanem a rozdávali “sušenky”.

Nyní už lépe chápeme, co se tehdy stalo. Zatím však nevíme, jak to všechno skončí.

Zachar Vinogradov

21.11.2022    UKRAJINA.RU

Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová