Byla jednou jedna Ukrajina

Žádné továrny, knihovny, divadla. Višňové sady, chalupy, kolem nichž se v zimě i v létě  procházejí blahobytní venkované s písní na rtech, kteří jsou díky své práci a díky úrodné půdě zásobeni po celý rok vším potřebným, takže jejich základní potřeby jsou trvale plně uspokojeny, a z těch ne základních mají své písně.

Mimochodem, lidové písně a pohádka o psu Sirkovi jsou v tomto kresleném filmu to jediné opravdu ukrajinské. Režisér, autor scénáře a umělecký vedoucí Eduard Nazarov  je rodilý Moskvan, psa namluvil Georgij Burkov – Rus, původem z Permu, vlka Armen Džigarchanjan – Armén, narozený v Jerevanu, který působil v Jerevanském ruském dramatickém divadle, ve 22 letech se přestěhoval do Moskvy a 25 let působil v divadle Majakovského, až si v roce 1996 založil vlastní divadlo.

Film však vystihl podstatu a význam ukrajinské kultury natolik autenticky, že v roce 1983 získal kromě první ceny na Všesvazovém filmovém festivalu také první ceny na mezinárodních filmových festivalech v dánském Odense (Festival pohádkových filmů) a ve francouzském Tours (Festival mladých režisérů). Ve stejném roce, rovněž ve Francii, pro změnu v Annecy, byl tento animovaný film oceněn zvláštní cenou poroty.

Kromě ruštiny (pro SSSR) byl film přeložen do dalších pěti jazyků: pro USA, Indii, Norsko, Itálii a Španělsko. Po osamostatnění Ukrajiny byl navíc přeložen i pro Ukrajinu, a to do ukrajinštiny, což je zřejmě nejvyšší forma uznání jeho kulturní autenticity.

Nyní se zamysleme nad tím, o čem film je.

Film je o těch milých pracujících, zpívajících, pijících, hodujících a množících se venkovanech, kteří bez rozmyslu, bez hněvu, rutinérsky ženou k jisté smrti starého psa, který jim celý život věrně sloužil, ale už zestárl a je k ničemu – jenom zbytečně žere. To znamená, že pokud si odmyslíme pohádkovou zápletku, která zajišťuje šťastný konec, je film o nejstrašnějším nevděku, zradě a egoismu povýšeném na princip, který se stal národní ideou.

Ano, jde právě o tu národní ideu. Ne náhodou jsem čtenáře upozornil na to, že autor scénáře, režisér, scénograf a herci, kteří namluvili role psa a vlka, jsou Rusové nebo alespoň lidé ruské kultury (jako Džigarchanjan, který celý život hrál v ruských divadlech). Jejich talent, profesionalita a hluboký vhled do tématu jim však umožnily tak přesně identifikovat archetypy klasického ukrajinského chování  – a navíc ještě s jemným, dobrým humorem a lehkou ironií zprostředkovat divákovi tyto obecně hrozné vlastnosti rolníků,  kteří se starají pouze o uspokojování svých primárních potřeb, že díky jejich mistrovství byl film přijat dokonce i nacionalistickou Ukrajinou. Nacionalisté poznali sami sebe, ale ani si neuvědomili, jak odpudivý obraz Ukrajiny předkládají světu tím, že posloužili jako kulisa pro roztomilý příběh o nezištném přátelství dvou zvířat, která se ukáží být mnohem lidštější než lidé kolem nich.

Poté, co si Ukrajinci tento film sami pro sebe převyprávěli a učinili z něj součást národního kulturního dědictví, jakýsi model klasického ukrajinství, který je třeba už od dětství vštěpovat představitelům nově vzniklého národa,  nemohou už nikoho překvapit vtipy, v nichž “vybuchují klimatizace*”, ani téměř rituální požírání pečiva, imitujícího podobu “ruských nemluvňat”, nebo popíjení osvěžujících chlazených nápojů, připravených většinou ze šťávy brusinek, tzv. „morsů“, z jejich krve (myslí se krev ruských nemluvňat a dětí). Pojídají se “smažené mandelinky**” nebo “májové šašliky” v Oděse v roce 2014 – a všechna tato ukrajinská zvěrstva jsou tak bezprostřední, někde dokonce až skoro nevinná, že se dotyční  dokonce ohrazují: ” A nas za ščo?”

Podvědomá krutost, spočívající v odsouzení věrného psa k smrti, protože se již stal nechtěným, vede až ke stěnám zasviněným lidskými exkrementy v bytech, které Evropané poskytli ukrajinským uprchlíkům, k nespokojenosti těchto lidí s nedostatečně luxusními potravinovými balíčky, které shromažďují ti samí evropští dobrovolníci, s poskytnutým neznačkovým oblečením, s příliš malým (z pohledu ukrajinských uprchlíků) množstvím rozdávaných peněz a obecně – z jejich pohledu – neochota Evropy přijmout je na věčné časy na plnou penzi. Upřímně nechápou, proč nedostávají vše, co chtějí. Koneckonců, vždyť oni to přece tak potřebují! Stejně tak upřímně nechápou, proč se nemusí zničit a rozbít něco, co už jim osobně nemůže přinést žádný užitek.

Vyhnaný pes a rozbitý nábytek, špinavé prádlo a stěny jsou jedno a totéž. Národní povědomí velí, že vše, co se nedá sníst, odnést nebo alespoň nakousnout, se musí zničit, jinak to dostane někdo jiný. Je to jako s tím džbánem vody stojícím na silnici za horkého letního odpoledne. Normální člověk by se napil, znovu nabral vodu a nechal ji pro dalšího pocestného. Prověřený, rasově čistý Ukrajinec za zpěvu písně „Baťko náš Bandera…“ se napije vody, rozbije džbán, a když vidí poblíž studnu, neváhá a zasype ji, aby ostatní nedostali, co potřebují (velmi pracovitý národ).

Zdůrazňuji, že ani já, ani autor tohoto filmu jsme si to nevymysleli. Sami Ukrajinci uznali naprostou autenticitu díla Eduarda Nazarova tím, že ho přeložili do ukrajinštiny, aby sloužilo jako příklad chování pro mladou generaci. Jsem si jistý, že většina z nich věří, že tak dobrý film mohlo natočit jen ukrajinské filmové studio.

V kresleném filmu vidíme příběh nezištného přátelství mezi psem a vlkem na pozadí zámožných sedláků, kteří jsou ochotni se zabít pro kůrku chleba. Ukrajinci vidí sami sebe jako moudré lidi, proto vidí i zbytečného psa, připomínajícího ruského “Váňu”, který byl patřičně využit a teď bude vyhozen, a jeho psího komplice, jemuž rozpoznatelný Džigarchanovův přízvuk úspěšně dodává kavkazský nádech, který zbytečnému, a proto na smrt odsouzenému “Váňovi” pomáhá tím, že podvádí pracující idylické venkovany, aby se dostal k nezaslouženému žrádlu.

Kromě filmu Byl jednou jeden pes, který v Sojuzmultfilmu natočili Rusové, benevolentně naladění vůči “bratrským” Ukrajincům, ale mistrovsky citlivě, i s jemnými nuancemi, a pravdivě zobrazili objevené národní rysy (nejspíš si ani neuvědomovali, jakou propast zla objevili), existuje další kreslený film (dokonce celá série kreslených filmů) o ukrajinské národní povaze. V letech 1967 až 1995 jej natočil ukrajinský režisér, scenárista a animátor Vladimir Dachno ve studiu “Kijevnaučfilm” v rámci seriálu “Jak kozáci…”.

Kozáci tam dělali spoustu užitečných věcí: vozili sůl, organizovali olympijské hry tak, že už předem usmiřovali Řeky, vykupovali nevěsty, pomáhali mušketýrům, hráli fotbal atd. V tomto seriálu jsou Ukrajinci úplně jiní, jsou laskaví, moudří, obětaví, stateční, šikovní, vynalézaví. Obecně vzato, jsou to ušlechtilí “staří Ukrové”, kteří dali lidstvu pluh, oheň a kolo, kteří postavili pyramidy, vynalezli písmo a vytvořili celosvětovou tripolskou civilizaci a bezpečně a mírumilovně se rozvíjeli, dokud nepřišli ti “zlí Moskalové” a nezačali všechny (ale především Ukrajince) utlačovat.

Mimochodem, v celém seriálu o kozácích lze za Rusy označit snad jen dvě záporné postavy: “zlého Barina” z kresleného filmu o soli a majitele hospody, do níž chodí popíjet čert, z dílu o svatbě.

Obecně vzato je seriál o kozácích o tom, jak Ukrajinci vidí sami sebe ( my jsme ti velcí) a kolem nich je bezmocný svět. Kdežto “Byl jednou jeden pes” je o tom, jací skutečně jsou. Oba kreslené filmy organicky zapadají do ukrajinské mytologie.  „Warrior of Light“ – bojovník světla – který už devět let ostřeluje školy, nemocnice a školky v Doněcku, si také představuje, že je spasitelem lidstva. Ve skutečnosti je to však nevděčný parchant, kterému i pes i vlk mohou být příkladem vstřícnosti a vzájemné pomoci, která vždy spojuje upřímné přátele.

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: UkrajinaRu, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

* ) vybuchlé klimatizace – politický výraz, kterým Ukrajinci zpočátku maskovali letecké útoky na civilní cíle v Luhanské lidové republice. Vždy uváděli, že se nejedná o zásah střelou, ale: Na budově vybuchla klimatizace.

** ) Ukrajinci začali nazývat t. zv. proruské separatisty mandelinkami /koloradami; koloradskij žuk/. Ve smyslu „škůdce“, „škodlivý, odporný hmyz“.