Válečný summit na Hradě

První zprávy

Španělský sál již zažil v minulosti mnohá slavná, ale i hanebná setkání. Nemyslím, že  shromáždění hlav států 43 zemí vejde do dějin mramorovou branou, jak říkali staří Římané, nýbrž dřevěnými vraty, jimiž žádné dobré zvěsti projít nemohou.
Co může být horšího než podpora války a záchrana krachující energetiky? Přitom je to hledání kvadratury kruhu: čím víc podporuješ válku, tím hůř napravuješ její důsledky.

Lidé sice historii běžně nepoužívají k tomu, aby se z ní poučili, spíš o ní nechtějí slyšet nebo v ní hledají to, co se jim zdá, že podporuje jejich záměr. Ať tak či tak, Pražský summit se vepíše do dějin jako nebývalá kolektivní výzva k válce. Kdybychom chtěli žertovat, použili bychom pro tento summit název podle latiny bellicosussimus, nejválečnější. Vždyť co jiného summit ukázal, než touhu přilévat olej do požáru s rizikem, že se malá válka změní ve velkou? Takové přání již před rokem vyslovil jeden ukrajinský kapitán v rozhovoru s korespondentem britského listu v kyjevské kavárně. Nyní 43 účastníků summitissima  jdou tomuto přání vstříc.

Z Kyjeva se k nám donesla zpráva, že 98 % dotázaných prohlásilo, že věří ve vítězství nad Ruskem, zbývající 2 procenta buď nevěří nebo nevědí. Z mnoha podobných hlasování víme, že taková téměř 100% většina se dá dohromady jen ve státech, kde je nebezpečné mluvit pravdu. Naproti tomu referenda v oblastech obývaných Rusy nevykazovala takové totalitní cifry. Ale zapadní země tato lidová hlasování bez argumentů smetly ze stolu. To by tak hrálo, aby se Putinovi podařilo vzít kyjevským patriotům, přesněji: Americkým a unijním stratégům, důvod k válce!  Vždyť prezident Biden svěřil ukrajinským vlastencům úlohu vskutku epochální – vyhnat medvěda z jeho území, povalit tisícileté ruské impérium a odvalit druhý nejtěžší balvan z cesty prosazování nejlidštějšího řádu, jímž je, jak dokázal harvardský profesor Fukuyama, kapitalistický liberalismus.

S ruským impériem je to vskutku nahnuté, uvážíme-li, že Karel Schwarzenberg senior v jedné předválečné přednášce označil ruskou říši – vedle německé – za autentické bohem požehnanou mocnost, které je zaručena nesmrtelnost. Asi se mýlil, protože dnes už i vrabci na ochozu Kapitlu cvrlikají, že to má Rusko nahnuté. Potvrzuje to i spisovatelka Ludmila Ulickaja, která na poslední chvíli odlétá složitě z Ruska – ne snad, že by jí hrozil žalář (zatím jí všechny protiputinovské invektivy prošly) –, ale proto, že nechtěla být u toho, jak se ta tisíciletá říše bude rozpadat. U toho by nechtěla být. Dobře sice ví, jaký osud čeká ruského spisovatele v cizině (připomeňme Solženicyna a Limonova, autory na opačných koncích množiny), ale neuvědomuje si, že její svědectví o stavu ruské společnosti napsané v Los Angeles nebo v Londýně již nebude mít dřívější váhu. Ulickaja vzdala zasloužený hold emigrantu Buninovi, ale neuvědomila si, že jeho skvělý román Život Arseněvův, nostalgicky oživující bohatý ruský kulturní život v Kyjevě před první světovou válkou, dali dnes ukrajinští nacionalisté na indexu. Stejný osud postihl román Správkař amerického spisovatele Bernarda Malamuda, který líčí odvrácenou stránku života v Kyjevě postiženého antisemitismem jako středověkou nákazou. Paní Ulickaja nemusí mít Putina, ruské oligarchy a Stalinovy pohrobky ráda, ale neměla by zavírat oči před frontálním útokem kyjevských patriotů proti všemu ruskému. Prezident Zelenskyj bez mrknutí volá, že  v š i c h n i  Rusové jsou vinni, a nejen ti dnešní, kteří slouží Putinovi, ale všichni až do nejdelší minulosti a budoucnosti.

Zelenskyj (všimněmě si, že se jako Rus dobrovolně vzdal své rodné řeči a snad i víry) masochistricky hlásá, že Rusové budou vymazáni z mapy lidské kultury. V této chvíli již ukrajinští ochránci národa doma postupují podle této představy. V Konotopu již srazili Puškinově soše hlavu a podobný osud postihl desítky a stovky památníků, nápisů a tabulek s ruskými jmény. V dané situaci nepřekvapuje, že to postihlo i Lva Tolstého – kyjevské náměstí nesoucí jeho jméno přejmenovali na Náměstí Ukrajinských hrdinů. Zatím znám dva dekorované národní hrdiny, posvětil je Juščenko, zkorumpovaný organizátor oranžové revoluce, a opět potvrdil Porošenko – jsou to Bandera a Šuchevič, oba hrubě zdiskreditovaní spoluprací s nacisty) a obžalovaní z válečných zločinů. Primátor Hřib, který stejnou ukrajinskou tabulku připevnil na vrata Ruské ambasády v Praze, tuto souhru významů nebere v úvahu – důležitá je manifestace nenávisti proti všemu ruskému.      

Předpokládám, že většina účastníků pražské vrcholné schůzky o zmíněném honu na ruské čarodějnice nic nevědí, případně tu kyjevskou kulturní revoluci považují za pouhou „pěnu dní“ nebo ji i schvalují.  Ale výměna tabulek na ukrajinském náměstí je víc než administrativní opatření. Je to symbolický akt. Na jedné straně jeden z největších spisovatelů 19. století, na druhé straně pomíjivá vláda fanatiků. Cožpak Kličko, šampion v boxu, který se po Majdanském povstání vzdal německého pasu, aby mohl být jmenován primátorem Kyjeva, má o významu Tolstého, Puškina, Bloka nebo Pastěrnaka nějaké ponětí? Ví o tom, že Tolstoj již v době, kdy začaly v Evropě doutnat ohniska budoucí války, vystoupil s výzvou, aby se neodpovídalo na ránu ranou, a aby byl starozákonní princip oko za oko, zub za zub nahrazen výzvou evangelia, která ani nepřátele nevyjímá z příkazu všeobecné lásky člověka k člověku. Tolstoj se odvolával na Petra Chelčického, který uprostřed husitských rebelií a válek vyzýval k smíru, k složení zbraní a hledání cest člověka k člověku.
 
Dobře rozumím, že předsedu Fialu nenapadlo připomenout tohoto českého blázna, který hlásal nesplnitelné heslo – ne meč, ale mír, ne násilí, ale láska. Kam s tím, prosím vás, dnes, kdy je ve hře osud Evropy ohrožované šílencem. (V elitním britském časopise jsem se o něm dozvěděl jednu mimořádně sprostou charakteristiku vycházející z německé slovní hříčky – der Mensch ist, was er esst, člověk je tím, co jí. U Putina prý podle anglického komentátora–gentlemana platí, že je tím, co exkrementuje, er ist, was er scheisst. Nikdy jsem si nemyslel že The Economist je s to klesnout do bažin 4. cenové skupiny novinářského póvlu.)

Velmi lituji, že v sále se nenašel nikdo – kromě Erdogana –, kdo by mluvil o zastavení palby a mírovém jednání. Nevylučuji, že by s touto výzvou souhlasilo i pár mlčících politiků. Ale vystupte se svým „nesouhlasím“, když tím narušíte pohodu manifestace všeobecné jednoty! Sice takové slavnosti kolektivismu nejsou v souladu s demokratickým principem „já pán, ty pán“ a s vědomím názorové plurality, ale někdy se dějí nepředstavitelné věci. Něco o tom věděl Nikolaj Gogol, který by mohl leccos říct k dnešnímu mnohonásobně zfalšovanému ukrajinsko–ruskému vztahu. On, Ukrajinec a jeden z mistrů klasického ruského románu, napsal fantastickou, téměř kafkovskou povídku o nose důstojníka K., který (ten nos) ušmiknutý nešikovným lazebníkem, se začal potulovat po městě. Spisovatel příběh uzavírá slavnou větou – „Říkejte si, co chcete, ale  takové příhody se na světě stávají, – zřídka, ale stávají“.

Můžeme, inspirování Gogolovou novelou, si zvykat na fantastické představy, které naruby obrací všechno – nejen náš každodenní život, naše zvyky, ale i úctu k národu, hospodářské vztahy, historické skutečnosti, kulturní hodnoty a zejména způsob vedení války? Cožpak to není absurdní, aby si jedna velmoc vyřizovala při s jinou velmocí prostřednictvím druhého, chudšího národa, kterého podněcuje, štědře platí, vyzbrojuje a žene proti svému tradičnímu nepříteli, druihé atomové velmoci? Co tomu říkají ženevské zákony o přípustném vedení války?  Co tomu říká obyčejný selský rozum? Může každý, kdo má peníze, vést nepřímou, zprostředkovanou žoldnéřskou válku, která navíc přerůstá v občanskou válku, v nejhorší typ války, jakou si kdy lidstvo vymyslelo?

Přidejme k tomu ještě účast evropských národů, které se prostřednictvím  NATO podřídily americkým zájmům a ještě za to zaplatily hospodářským krachem a závislostí, jaká nemá v dějinách Evropy obdobu. Nebo se musíme smířit s tím, že Gogolův absurdní příběh nosu kapitána K. se sice stává zřídka, ale stává. Další válečný summit bude v Kišiněvě. Kolik jich ještě bude? Jak dlouho ještě bude nos poručíka K. bloudi ulicemi města? Vymyslel by si někdo před rokem, že Bulhaři, vděčni carskému generálu Suvorovovi za osvobození z osmanské nadvlády, najednou přestanou odbírat ruský plyn, protože je jim zatěžko platit za něj rubly. Vzápětí se dějí podivné věci, jako u Gogola. Do jejich malého zapomenutého přístavu u tureckých břehů připluje po daleké a klikaté cestě přes tři moře spásná americká loď s nákladem zkapalněného plynu. (Její cesta tam a zpět bratru 10 000 km. Bude se Bulharům mnohonásobně větší částka v dolarech platit líp a snáz?) Potulování nosu poručíka K. je opravdu divné.

Lituji, že smyslem mamutího summitu není starost o lepší zítřek stamilionů občanů. Lituji, kolik vojáků a civilistů na obou stranách padne, než se naplní poslání vrcholné schůze. Lituji, že místo již obehraných příkazů Zelenského (pošlete víc zbraní, víc peněz, neseme kůži za vás) přítomní nemohli vyslechnout volání lidí „z místa činu“, lidí, které nikdo z vládní, vojenské a mediální elity nebere úvahu. Lituji, že se zapomnělo na ukrajinské matky, které ještě nestačily utéct, ač je k tomu mluvčí kyjevské vlády, vyzýval.   

Jsem rád, že český reportér hlasy těchto matek, dcer, sester vojáků na frontě nahrál někde u Kyjeva: „Vraťte nám muže, syny, bojíme se o jejich život, bojíme se, že již padli a my je ani nebudeme moct pohřbít, a kdoví, zda se dovíme, kdy a jak byli zabiti!“ Ne, tento vzkaz ukrajinských Antigon by hrubě narušil smysl vrcholného setkání ve Španělském sále. Nerušme jeho jednomyslnost vykoupenou nadvládou moci peněz a zbraní.

Končím opět literárním motivem, citací Velimira Chlebnikova (1888–1922), básníka, který z hlubin ruského jazyka, matematiky, přírodovědy, historie, mytologie a uprostřed carského, revolučního a válečného násilí spřádal vize revoluce míru, kdy se na světovém shromáždění velkých mužů všech ras, náboženství a národů vytvoří Vláda světa a uskuteční dávné utopie, sny a proroctví o světě, kde již nebude válek a člověk člověku bude člověkem. Na velké poradě světa budou na tribuně vedle sebe bohové pohanští, antičtí, Buddha, Mohamed, Kristus a někde mezi nimi Jan Hus.

Bylo by pěkné, kdyby účastníci Pražské válečné porady dostali překlad této výzvy ruského básníka. Asi by to považovali za drzost a sabotáž. A kdyby z nich někdo, ač o tom pochybuji, znal básníkův životopis, hned by věděl, čeho se má chytit. Při první mobilizaci ho neuznali schopným vojenské služky a při druhém, kdy se dostal s armádou do Persie, nevědomky ztratil s jednotkou spojení a šel, kam ho oči nesly, místní lidé v něm viděli toulavého mnicha, málem světce. Ale naši rozumní, odpovědní, cílevědomí a starostliví připravovatelé války by pokrčili rameny: Inu, blázen, řekne profesor Fiala; untauglich! (neschopen), procedí Scholz; Rus!, vykřiknou Ukrajinci; Plebeier, ohrne nos paní von der Leyenová; ochrnutí mozku, prohlásí Macron a Poláci se pokřižují – ateista!

Není vyloučeno, že jednou, nemusí to být zrovna zítra, lidé budou považovat většinu účastníku pražského summitu za zpozdilce a cyniky, za politiky, kteří se, ať již z povahy, z rozmyslu, pod tlakem doby nebo ve chvíli citového a etického kolapsu, přidali na tu špatnou stranu. Když se jednou bude psát historie dnešní války na Ukrajině, Pražský summit se bude vyjímat jako zlověstný maják požárů a katastrof.