V Ázerbájdžánu chystali barevnou revoluci, teď je prezident Aliev vzor morálky. Jaroslav Bašta neví, jak to slušně komentovat

Evropská unie si při českém předsednictví poprvé vyzkoušela formát, kdy neformálnímu summitu členských států předcházelo setkání širší platformy s nečlenskými státy. Lze už říci, jak se tento pokus o širší mítink osvědčil?

Občas mám tendenci věci domýšlet až do konce, takže považuji nápad francouzského prezidenta Emmanuela Macrona za vážně míněný pokus zachránit Evropskou unii před rozpadem. Jeho plán totiž znamená vážně míněnou snahu o zachování Evropské unie v nové, minimalistické podobě. Jsem si vědom toho, že s mou interpretací událostí nemusí každý souhlasit. Nicméně v diskusích o budoucnosti EU vykrystalizovaly dva základní scénáře. První, ke kterému směřuje současné obsazení Evropské komise, znamená prohlubování integrace („Více EU!)“. Druhým je pak její další rozšiřování.

Nejen francouzskému prezidentovi bylo jasné, že prohlubování integrace (tedy budování nadstátu) je cestou k velmi rychlému (a katastrofickému) rozpadu Unie. Především kvůli prosazování zelené politiky, která vede k likvidaci unijního průmyslu a zemědělství. Naopak přeformátování společenství na staronový formát, v němž hlavní roli znovu budou hrát národní státy, může zachovat alespoň formálně to pozitivní, co EU za dobu své existence přinesla. Ochota, se kterou státníci přiletěli do Prahy, i naplánování dalších pěti „nezávazných diskusních setkání“ svědčí o tom, že snahu Emmanuela Macrona pochopili a přijali za svou.

Co říkáte na výběr sedmnácti hlav států či vlád mimo EU? A koho jiného byste si případně dokázal za jednacím stolem představit?

Šlo vesměs o hlavy států, které alespoň částečně geograficky do Evropy patří. Zcela určitě tam chybí Ruská federace a Bělorusko, což je v dané geopolitické situaci logický krok. Nicméně nepochybuji o tom, že v budoucnu se jednání také zúčastní.

Účastníkem pražského setkání byl i ázerbajdžánský prezident Alijev, kontroverzní postava světové politiky, která je ale nyní pro Evropu mimořádně důležitá kvůli dodávkám ropy, když jsme se rozhodli odstřihnout od Ruska. Jak číst současný vztah Evropy k této zemi?

Není to tak dávno, kdy neziskovky typu Člověka v tísni chystaly v Ázerbájdžánu barevnou revoluci a prezident Ilham Alijev měl v unijní lidskoprávní propagandě vystřídat Alexandra Lukašenka v roli hlavního postsovětského totalitního padoucha (po Putinovi, samozřejmě). Výpadek ruské ropy a plynu z Alijeva náhle udělal téměř etalon dobrého vládnutí a demokrata. Nevím, jak tento posun slušně komentovat.

Ázerbájdžán současně zahájil další fázi války se sousední Arménií. Jak se k tomuto konfliktu má stavět Evropa?

Nepochybně bychom měli podporovat Arménii, dodávat tam zbraně a odsoudit ázerbájdžánskou agresi. Jenže Arméni nemají ani ropu ani plyn, navíc nejsou muslimové, ale křesťané, takže EU se dívá jinam a nespravedlivou válku ignoruje.

Arménie, to je další smutný příběh. Země na hranici civilizačních okruhů, která proti silným a bohatým muslimským sousedům volila jako obrannou strategii patronát Ruska (byť třeba po nástupu premiéra Pašinjana proběhly určité pokusy o emancipaci). Tento patronát nyní s izolací Ruska asi padá. Jak by se k zemi, která je jednou z kolébek evropské křesťanské civilizace, měla postavit Evropa?

Obávám se, že Arménie má smůlu. Z výše uvedených důvodů ji EU určitě nepodpoří. Navíc konflikt na jižních hranicích Ruské federace by mohl odlehčit ruský tlak na Ukrajinu a oslabit tak ruskou armádu, která je v podobě mírotvorců v Arménii přítomná. Spíše než pomoc Arménům očekávám zopakování scénáře války v Gruzii z roku 2008.

Ruský prezident Vladimír Putin v minulém týdnu pronesl projev, interpretovaný jako totální odstřižení od komunikace se Západem. Co to znamená pro západní vztah k postsovětskému prostoru, který byl doposud vlivovou zónou Ruska, kde probíhala více či méně standardní diplomacie? A co by celkově znamenalo ruské „spálení mostů“ na Západ?

Ruské spálení mostů na Západ hodnotím jako přípravu na velkou válku. Vladimír Putin si nemůže dovolit prohru na Ukrajině, protože by to znamenalo jeho pád. To se v ruských dějinách stávalo vždy po vojenských porážkách. Proto bude klidně riskovat konflikt s celým kolektivním Západem pod heslem, že jadernou velmoc porazit nejde.

Jak může tyto změny ovlivnit současná mimořádně výhodná pozice Turecka? Prezident Erdogan byl na pražském summitu přijímán jako velmi důležitý regionální hráč, ať už jako zprostředkovatel mezi Ruskem a Ukrajinou, nebo kvůli migrační krizi.

Prezident Erdogan si je hrozby velké války dobře vědom. Proto se v Praze stylizoval do role anděla míru v malém (zprostředkoval rozhovory Arménů a Azerů) i ve velkém (nabídka mírových rozhovorů mezi Ruskou federací a Ukrajinou). Migrační krizi nepochybně bere jako bonus.

Jaká by při této zásadní proměně vztahu Západu k postsovětskému civilizačnímu okruhu měla být role České republiky?

Diametrálně odlišná od té dnešní. V našem vlastním zájmu bychom měli vzít za své heslo tureckého prezidenta Erdogana – sebehorší mír je lepší než válka.

Jako prezident, na kterého jste byl SPD nominován, byste měl za úlohu „zastupovat republiku navenek“. O obsah tohoto pojmu se třicet let vedou spory, co vlastně znamená. Jaká je tedy role prezidenta republiky v zahraniční politice podle vašich představ?

Prezident republiky svým postavením patří ke spolutvůrcům české zahraniční politiky. Vahou své funkce by se měl snažit o to, aby byla jednotná, a eliminovat dosavadní snahy její degradace až na komunální úroveň.

Zdroj: Parlamentní listy