Projev prezidenta RF V. V. Putina na závěrečném plenárním zasedání XIX. každoročního fóra Mezinárodního diskusního klubu „Valdaj“, 27. října 2022

/Sešlo se 111 odborníků, politiků, diplomatů a ekonomů z Ruska a ze 40 dalších států, např. z Francie, Německa, USA, Číny, Íránu/.

Vážení účastníci plenárního zasedání! Dámy a pánové! Přátelé!

Zabýval jsem se diskusemi, jež zde probíhaly v předchozích dnech – bylo to velmi zajímavé a věcné. Doufám, že jste nelitovali svého příjezdu do Ruska a že spolu komunikujete. Rád vás všechny vidím.

Ve Valdajském klubu jsme mnohokrát hovořili o změnách – vážných, velkých změnách, které se již udály nebo dějí ve světě, o rizicích spojených s degradací globálních institucí, s erozí principů kolektivní bezpečnosti, s nahrazením mezinárodního práva takzvanými pravidly – chtěl bych podotknout, je jasné, kým byla vymyšlena, ale – prosím – možná by to nebylo zcela přesné – není jasné, kdo tato pravidla vymyslel, na čem jsou tato pravidla založena, co je obsahem těchto pravidel.

Zjevně jde jen o snahu zavést jediné pravidlo, aby ti, kdo jsou u moci – teď mluvím o moci, mluvím o globální moci – mohli žít bez jakýchkoli pravidel a mohli si dělat, co chtějí a vše jim beztrestně projde. To jsou ta pravidla, která nám – jak se lidově říká – nakukávají, což znamená, že o nich mluví stále dokola.

Hodnota Valdajských jednání spočívá v tom, že zde zaznívají nejrůznější hodnocení a prognózy. Jak správné byly, ukazuje sám život, neboť život je nejpřísnější a nejobjektivnější posuzovatel. Zároveň se ukazuje, jak přesné byly naše předběžné diskuse v uplynulých letech.

Bohužel, události se i nadále vyvíjejí podle negativního scénáře, o němž jsme nejednou diskutovali na našich předchozích setkáních. Tyto události navíc přerostly v rozsáhlou systémovou krizi, a to nejen ve vojensko-politické, ale i v hospodářské a humanitární oblasti.

Takzvaný Západ – což je, samozřejmě, relativní pojem, protože jednota tam očividně neexistuje – je  velmi složitý konglomerát, ale přesto lze říci, že tento Západ v posledních letech a zejména v posledních měsících učinil řadu kroků ke zhoršení. V podstatě vždycky hrají na zhoršení, to není nic nového. Patří k tomu podněcování války na Ukrajině, provokace kolem Tchaj-wanu a destabilizace světových trhů s potravinami a energií. To, co zmiňuji jako poslední, se samozřejmě nestalo záměrně, o tom není pochyb, ale v důsledku řady systémových chyb právě těch západních autorit, které jsem již zmínil. A jak nyní sledujeme, přidalo se k tomu ještě zničení celoevropských plynovodů. To je ta nejnehoráznější věc a my – bohužel – jsme svědky těchto smutných událostí.

Moc nad světem je přesně to, na co takzvaný Západ vsadil vysokou sázku. Ale tato hra je rozhodně nebezpečná, krvavá a řekl bych, že i špinavá. Popírá suverenitu zemí a národů, jejich identitu a jedinečnost a nepřikládá žádnou váhu zájmům jiných států. V každém případě, i když se přímo nemluví o popírání, v praxi se to provádí právě tak. Nikdo, kromě těch, kteří formulují právě ta pravidla, o nichž jsem se zmínil, nemá právo rozvíjet svou vlastní svébytnost: všichni musí být “učesáni” podle požadovaných pravidel.

V této souvislosti mi dovolte připomenout návrhy Ruska západním partnerům týkající se budování důvěry a systému kolektivní bezpečnosti. Loni v prosinci byly opět jednoduše odhozeny.

V dnešním světě je však těžké zůstat v klidu. Kdo seje vítr, sklidí, jak se říká, bouři. Krize se stala skutečně globální, týká se všech. Nedělejme si žádné iluze.

Lidstvo má nyní v podstatě dvě možnosti: buď pokračovat v hromadění problémů, které nás všechny nevyhnutelně zničí, nebo se pokusit společně najít řešení, byť ne dokonalá, ale funkční, která mohou učinit náš svět stabilnějším a bezpečnějším.

Víte, vždy jsem věřil a věřím v sílu zdravého rozumu. Proto jsem přesvědčen, že dříve či později budou muset jak nová centra multipolárního světového řádu, tak Západ začít mluvit o společné budoucnosti jako rovný s rovným, a čím dříve, tím lépe. V této souvislosti bych rád upozornil na několik velmi důležitých bodů pro nás všechny.

Současné události zastínily otázky životního prostředí – tím bych kupodivu rád začal. Otázky změny klimatu již nejsou na pořadu dne. Tyto zásadní problémy však nezmizely, nikam nezmizely, pouze se rozrůstají.

Jedním z nejnebezpečnějších důsledků ekologické nerovnováhy je snížení biologické rozmanitosti v přírodě. A tím se dostávám k hlavnímu tématu, kvůli kterému jsme se všichni sešli: je jiná rozmanitost – kulturní, sociální, politická, civilizační – méně důležitá?

Zjednodušování, vymazávání všech nebo libovolných rozdílů se téměř stalo podstatou moderního Západu. Co stojí za tímto zjednodušováním? Především je to zánik tvůrčího potenciálu samotného Západu a snaha omezovat, blokovat svobodný rozvoj jiných civilizací.

Samozřejmě je tu i přímý obchodní zájem: vnucováním svých hodnot, spotřebitelských stereotypů, unifikací se naši protivníci – budu je tak elegantně nazývat – snaží rozšířit trhy pro své výrobky. Na konci tohoto tracku zjistíme, že vše je velmi primitivní. Není to náhoda, když Západ tvrdí, že jeho kultura a světonázor musí být univerzální. Pokud to neřeknou přímo – i když to docela často říkají také přímo -, ale pokud to neřeknou přímo, chovají se tak a trvají na tom, že jejich politika – vlastně už z podstaty věci – vychází z toho, aby právě tyto hodnoty byly bezpodmínečně přijaty všemi ostatními účastníky mezinárodní komunikace.

Uvedu citát ze slavného projevu Alexandra Solženicyna na Harvardu. Již v roce 1978 poznamenal, že Západ se vyznačuje “přetrvávající slepotou nadřazenosti” – což trvá dodnes -, která “podporuje představu, že všechny rozsáhlé oblasti na naší planetě by se měly rozvíjet a být ovládány současnými západními systémy…”. 1978. Nic se nezměnilo.

Za poslední téměř půlstoletí nabylo toto zaslepení, o němž mluvil Solženicyn – už samo o sobě zjevně rasistické a neokoloniální – zejména po vzniku takzvaného unipolárního světa jednoduše ošklivého rozměru. Co k tomu chci poznamenat? Důvěra ve vlastní neomylnost je velmi nebezpečný stav: od ní je jen krůček k touze samotných “neomylných” jednoduše zničit ty, kteří se jim nelíbí. Jak se říká “zrušit je”. – Pojďme se vcítit do významu tohoto slova.

Ani v době vrcholící studené války, kdy vrcholila konfrontace systémů, ideologií a vojenského soupeření, nikoho nenapadlo popírat samotnou existenci kultury, umění a vědy jiných národů – svých protivníků. To nikoho ani nenapadlo! Ano, byla zavedena určitá omezení v oblasti školství, vědy, kultury a bohužel i ve sportovních vztazích. Nicméně tehdejší sovětští i američtí představitelé chápali, že k humanitární sféře je třeba přistupovat citlivě, studovat a respektovat protivníka a občas si od něj i něco vypůjčit, aby se alespoň do budoucna zachoval základ pro rozumné a plodné vztahy.

A co se děje nyní? Nacisté svého času dospěli k pálení knih, západní “liberálové a pokrokáři” se nyní snížili k zakazování Dostojevského a Čajkovského. Takzvaná abolice kultury, ale ve skutečnosti – už jsme o tom mnohokrát mluvili – skutečné zrušení kultury okrádá vše živé a tvořivé a neumožňuje rozvoj svobodného myšlení v žádné oblasti: ani v ekonomice, ani v politice, ani v kultuře.

Samotná liberální ideologie se dnes změnila k nepoznání. Jestliže klasický liberalismus chápal původně svobodu každého člověka jako svobodu říkat, co chceš, a dělat, co chceš, pak už ve 20. století začali liberálové říkat, že tzv. otevřená společnost má nepřátele –  ano, ukazuje se, že otevřená společnost skutečně má nepřátele – potom může být, nebo by měla být svoboda těchto nepřátel omezena nebo dokonce zrušena. Nyní dospěly do bodu absurdity, kdy je jakýkoli alternativní názor prohlašován za podvratnou propagandu a ohrožení demokracie.

Cokoli přijde z Ruska, jsou to jen “machinace Kremlu”. Ale podívejte se na sebe! Jsme opravdu tak všemocní? Jakákoli kritika našich soupeřů – jakákoli! – je vnímána jako “kremelské spiknutí”, “ruka Kremlu”. To je nesmysl. Kam to dospěli? Stačí použít mozek, říct něco zajímavějšího, prezentovat svůj názor koncepčnějším způsobem. Nemůžete všechno svádět na intriky Kremlu.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij to všechno prorocky předpověděl už v 19. století. Jedna z postav jeho románu “Běsi” – nihilista Šigaljov, popsal svou pomyslnou světlou budoucnost takto: “Opouštím bezbřehou svobodu a končím bezbřehou despocií” – k čemuž – mimochodem – dospěli naši západní odpůrci. Druhá postava románu, Petr Verchovenskij, mu dává za pravdu, když tvrdí, že všude kolem vládne a je vyžadována zrada, udavačství a špiclování, zato o talenty a kvalitní schopnosti nemá společnost zájem: “Ciceronovi vyřezávají jazyk, Koperníkovi vydloubávají oči, Shakespeara kamenují”. Právě k tomu se nyní blíží naši západní protivníci. Co jiného to je, než moderní západní kultura rušení /odvolávání, zákazů/?

Byli to velcí myslitelé a já jsem vděčný, abych byl upřímný, svým asistentům, kteří tyto citáty našli.

Co se na to dá říct? Dějiny jistě vše vrátí na své místo a nezruší největší díla všeobecně uznávaných géniů světové kultury, ale spíše těch, kteří se dnes z nějakého důvodu rozhodli, že mají právo nakládat s touto světovou kulturou podle vlastního uvážení. Ješitnost takových postav je, jak se říká, mimo mísu a za pár let si na jejich jména nikdo ani nevzpomene. A Dostojevskij bude žít dál, stejně jako Čajkovskij a Puškin – bez ohledu na to, jak moc by si to kdo přál.

Západní model globalizace, ve své podstatě neokoloniální, byl postaven také na unifikaci, na finančním a technologickém monopolu, na vymazání všech a jakýchkoli rozdílů. Úkol byl jasný – posílit bezpodmínečnou nadvládu Západu ve světové ekonomice a politice, a to tak, že mu budou k dispozici přírodní a finanční zdroje, intelektuální, lidské a ekonomické kapacity celé planety, a to pod omáčkou tzv. nové globální vzájemné závislosti.

Zde bych rád připomněl dalšího ruského filozofa – Alexandra Alexandroviče Zinovjeva, jehož sté výročí narození oslavíme v těchto dnech, 29. října. Před více než 20 lety řekl, že pro přežití západní civilizace na úrovni, které dosáhla, “je nutná celá planeta jako prostředí existence, jsou nutné všechny zdroje lidstva”. Tak to i prohlašují, a tak to je.

A v tomto systému si Západ zpočátku vytvořil obrovský náskok, protože vyvinul jeho principy a mechanismy sám – jako nyní právě ta pravidla, o nichž se neustále mluví, ale ve skutečnosti jsou nepochopitelnou “černou dírou”: co to je – nikdo neví. Ale jakmile začaly z globalizace těžit jiné státy – samozřejmě mluvím především o velkých asijských státech, a ne o západních, Západ okamžitě změnil nebo úplně zrušil mnohá z těchto pravidel. A takzvané posvátné zásady volného obchodu, ekonomické otevřenosti, rovné soutěže, dokonce i právo na vlastnictví byly náhle zcela zapomenuty. A pokud se pro ně něco stalo výhodným, opět měnili pravidla za pochodu i v průběhu hry, podle toho, jak se hra vyvíjela.

Nebo další příklad záměny pojmů a významů. Západní ideologové a politici už léta říkají světu: demokracie nemá alternativu. Je pravda, že mluvili o západním, tzv. liberálním modelu demokracie. Všechny ostatní varianty a formy demokracie odmítli s opovržením a – chci to zdůraznit – skrz naskrz arogantně. Tyto manýry se utvářely už dávno, od koloniálních dob: všichni jsou považováni za lidi druhé kategorie, zatímco pouze oni sami jsou výjimeční. Tak se chovali po celá staletí až do současnosti.

Dnes však naprostá většina světového společenství požaduje demokracii v mezinárodních záležitostech a nepřipouští žádné formy autoritářského diktátu jednotlivých zemí nebo skupin států. Co jiného to je než přímé uplatňování principů demokracie na úrovni mezinárodních vztahů?

A jaká je pozice “civilizovaného” – v uvozovkách – Západu? Kdybyste byli demokraté, tak byste tuto přirozenou touhu miliard lidí po svobodě s nadšením uvítali – ale to ne! Západ ji označuje za podkopávání liberálního řádu založeného na pravidlech, rozpoutává hospodářské a obchodní války, sankce, bojkoty, barevné revoluce, připravuje a provádí nejrůznější převraty.

Jeden z nich vedl k tragickým následkům na Ukrajině v roce 2014 – podpořili ho, dokonce uvedli, kolik peněz bylo na převrat vynaloženo. Jsou prostě úplně mimo, za nic se nestydí. Zabili íránského generála Sulejmáního. Na Sulejmániho můžete mít jakýkoli názor, ale je to oficiální představitel jiné země! Zabili ho na území třetí země a řekli: ano, zabili jsme ho. Co to je? Kde to žijeme?

Washington už ze zvyku stále nazývá současný světový řád americky liberálním řádem, ale ve skutečnosti tento nechvalně proslulý “řád” den ode dne rozmnožuje chaos a, dodejme, je stále netolerantnější i vůči samotným západním zemím, vůči jejich snahám o jakoukoli nezávislost. Vše je potlačováno až do kořene a sankce jsou uvalovány i na vlastní spojence – bez ostychu! A ti se vším souhlasí se skloněnou hlavou.

Například červencové návrhy maďarských poslanců na zakotvení požadavku oddanosti evropským křesťanským hodnotám a kultuře ve Smlouvě o EU nebyly vnímány ani jako zastírací manévr, ale jako přímý nepřátelský podvratný krok. Co to je? Jak to chápat? Ano, někomu se to může líbit, někomu ne.

V Rusku se za tisíc let vyvinula jedinečná kultura vzájemného soužití všech světových náboženství. Není třeba nic rušit: ani křesťanské, ani islámské či židovské hodnoty. V naší zemi jsou přítomna i další světová náboženství. Měli bychom se k sobě chovat s respektem. V některých regionech naší země, mám s tím přímou zkušenost, lidé chodí společně slavit křesťanské, islámské, buddhistické i židovské svátky a rádi si při tom gratulují a radují se.

Ale u nich ne. Proč ne? Alespoň by o tom mohli diskutovat. Podivné!

To vše je bez nadsázky nikoli systémovou, ale doktrinální krizí neoliberálního modelu světového řádu amerického typu. Nemají žádné  tvůrčí myšlenky, nemyslí na pozitivní rozvoj, nemají prostě světu co nabídnout, kromě zachování své nadvlády.

Jsem přesvědčen, že skutečná demokracie v multipolárním světě předpokládá především možnost každého národa, a to chci zdůraznit, každé společnosti, každé civilizace zvolit si vlastní cestu, vlastní společenský a politický systém. Mají-li toto právo USA a Evropská unie, pak ho jistě mají i asijské země, islámské státy, monarchie Perského zálivu a státy ostatních kontinentů. Naše země, Rusko, má samozřejmě také toto právo a nikdo nikdy nebude moci diktovat našim lidem, jakou společnost máme budovat a na jakých principech.

Přímým ohrožením politického, ekonomického a ideologického monopolu Západu je, že se mohou ve světě objevit alternativní společenské modely – efektivnější, to chci zdůraznit, mnohem efektivnější a v moderním světě přitažlivější než to, co máme zažité. A takové modely budou vznikat – je to nevyhnutelné. Mimochodem, američtí politologové, odborníci, o tom přímo píší. Pravda, vrchnost jim zatím příliš nenaslouchá, i když nemůže nevidět tuto skutečnost. Setkává se s těmito myšlenkami na stránkách politologických časopisů a v diskusích.

Rozvoj musí probíhat v dialogu civilizací, založeném na duchovních a morálních hodnotách. Ano, různé civilizace chápou člověka, jeho přirozenost, různě – často se to liší jen navenek,

ale všechny uznávají nejvyšší důstojnost a duchovní podstatu člověka. A nesmírně důležité je právě to společné, společné základy, na nichž můžeme a musíme stavět naši budoucnost.

Co bych chtěl obzvlášť zdůraznit? Tradiční hodnoty nejsou nějakým pevným souborem postulátů, které by měl každý dodržovat. Samozřejmě, že ne. Od tzv. neoliberálních hodnot se liší tím, že jsou v každém případě jedinečné, protože vycházejí z tradice konkrétní společnosti, její kultury a historické zkušenosti. Tradiční hodnoty proto nelze nikomu vnucovat – je třeba je pouze respektovat a vážit si toho, co si každý národ v průběhu staletí zvolil.

Takto chápeme tradiční hodnoty a tento přístup sdílí a přijímá většina lidstva. Je to logické, protože tradiční společnosti Východu, Latinské Ameriky, Afriky a Eurasie tvoří základ světové civilizace.

Respektování zvláštností národů a civilizací je v zájmu všech. Ve skutečnosti je to i v zájmu takzvaného Západu. Ztrácí svou převahu a na světové scéně se rychle stává menšinou. A samozřejmě i právo této západní menšiny na vlastní kulturní svébytnost, to chci samozřejmě také zdůraznit, by mělo být zajištěno, mělo by s ním být zacházeno s respektem, ale, a to chci také zdůraznit, stejně jako s právy všech ostatních.

Pokud si západní elity myslí, že mohou do povědomí svých lidí, svých společností zavést podivné, podle mého názoru novodobé módní tendence, jako jsou desítky pohlaví a homosexuální průvody, budiž. Ať si dělají, co chtějí! Nemají však právo požadovat, aby i ostatní jednali stejným způsobem.

Vidíme, že západní země procházejí složitými demografickými, politickými a sociálními procesy. To je samozřejmě jejich interní záležitost. Rusko se do těchto záležitostí nevměšuje a ani to nemá v úmyslu – na rozdíl od Západu se nevměšujeme do cizích záležitostí. Očekáváme však, že pragmatismus zvítězí a dialog mezi Ruskem a skutečným, tradičním Západem, jakož i s dalšími rovnoprávnými centry  se stejnými možnostmi rozvoje, bude důležitým příspěvkem k budování multipolárního světového řádu.

Dodávám, že multipolarita je skutečnou a vlastně jedinou šancí, jak může například Evropa obnovit svou politickou a ekonomickou subjektivitu. Jistě, nač to tajit, všichni chápeme, a všichni o tom v Evropě mluví: právní subjektivita Evropy je dnes – jak bych to řekl jemně, abych nikoho neurazil – velmi omezená.

Svět je ze své podstaty rozmanitý a snaha Západu vměstnat všechny do jedné šablony je objektivně odsouzena k zániku, nic z toho nebude.

Arogantní snaha o světové vůdcovství, respektive o diktát nebo o udržení vůdcovství prostřednictvím diktátu, má ve skutečnosti za následek pokles mezinárodní autority vůdců západního světa, včetně Spojených států, a rostoucí nedůvěru v jejich schopnost vyjednávat obecně. Jeden den říkají jedno a druhý den druhé, podepisují dokumenty a druhý den je odmávají, dělají si, co chtějí. V ničem není stabilita. Je naprosto nejasné, jak jsou dokumenty podepsány, o čem se mluvilo, v co můžeme doufat.

Zatímco kdysi si jen několik málo zemí dovolilo s Amerikou polemizovat a vypadalo to téměř jako senzace, dnes je běžné, že řada států odmítá neopodstatněné požadavky Washingtonu, přestože se stále snaží na všechny naléhat a popichovat. Naprosto chybná politika, nikam nevede. Ale prosím, je to jejich volba.

Jsem přesvědčen, že národy světa nebudou zavírat oči před nátlakovou politikou, která se sama zdiskreditovala, a pokaždé, když se Západ pokusí udržet svou hegemonii, bude za to muset platit stále vyšší a vyšší cenu. Kdybych byl na místě těchto západních elit, vážně bych se nad takovou perspektivou zamyslel, stejně, jako o ní uvažují někteří politologové a politici v samotných Spojených státech, jak jsem již uvedl.

V současné atmosféře násilných konfliktů řeknu některé věci na rovinu. Rusko jako nezávislá, svébytná civilizace se nikdy nepovažovalo a nepovažuje za nepřítele Západu. Amerikanofobie, anglofobie, frankofobie a germanofobie jsou stejnými formami rasismu jako rusofobie a antisemitismus, stejně jako všechny projevy xenofobie.

Je prostě nutné pochopit, že existují, jak jsem již řekl, dva Západy, přinejmenším dva, nebo možná více, ale přinejmenším dva: Západ tradičních, převážně křesťanských hodnot, svobody, vlastenectví, bohaté kultury, a nyní také islámských hodnot, protože značná část obyvatel mnoha západních zemí vyznává islám. Tento Západ je nám v jistém smyslu blízký, v mnoha ohledech máme společné, dokonce antické kořeny. Existuje však i jiný Západ – agresivní, kosmopolitní, neokoloniální, který slouží jako nástroj neoliberálních elit. Právě s diktátem Západu se Rusko rozhodně nikdy nesmíří.

To, čemu jsem čelil v roce 2000 po svém zvolení prezidentem, si budu pamatovat navždy –  jen si vzpomeňte na cenu, kterou jsme zaplatili za zničení teroristického hnízda na severním Kavkaze, které Západ tehdy téměř otevřeně podporoval. Jsme zde dospělí lidé, většina z vás přítomných v tomto sále, rozumí dobře tomu, o čem mluvím. Víme přesně, jak to probíhalo v praxi: finanční, politická a informační podpora. Všichni jsme to zažili.

Západ navíc teroristy na ruském území nejen aktivně podporoval, ale v mnoha ohledech tuto hrozbu rozvíjel. Víme to. Nicméně poté, co se situace stabilizovala a hlavní teroristické bandy byly poraženy, a to i díky odvaze čečenského lidu, jsme se rozhodli neotáčet se zpět, nehrát si na uražené, jít kupředu, navazovat vztahy i s těmi, kteří ve skutečnosti pracovali proti nám, navazovat a rozvíjet vztahy se všemi, kteří o to stáli, na základě vzájemné výhodnosti a úcty jednoho k druhému.

Domnívali jsme se, že je to ve společném zájmu. Rusko – díky Bohu – přežilo všechny tehdejší těžkosti, obstálo, upevnilo své postavení, dokázalo se vypořádat s vnitřním i vnějším terorismem, jeho ekonomika se zachovala, začalo se rozvíjet a jeho obranyschopnost se začala zlepšovat. Snažili jsme se navázat vztahy s předními zeměmi Západu a s NATO. Poselství bylo stále stejné: přestaňme být nepřáteli, žijme spolu jako přátelé, navažme dialog, budujme důvěru, a tím i mír. Byli jsme naprosto upřímní, to chci zdůraznit. Jasně jsme si uvědomovali složitost tohoto sbližování, ale šli jsme do toho.

A jaká byla jejich odpověď? Ve všech hlavních oblastech možné spolupráce jsme zkrátka obdrželi “ne”. Stále více se na nás vyvíjel nátlak a vytvářela se ohniska napětí v blízkosti našich hranic. A jaký byl účel tohoto tlaku? No, jaký? Že by jen cvičení? Samozřejmě, že ne. Cílem bylo a je učinit Rusko zranitelnějším. Cílem je udělat z Ruska nástroj k dosažení vlastních geopolitických cílů.

Ve skutečnosti je to univerzální pravidlo: každého se snaží proměnit v nástroj, aby později mohli tyto nástroje použít pro své vlastní účely. A ti, kteří se tomuto tlaku nepodvolí, kteří nechtějí být takovým nástrojem, jsou trestáni sankcemi, proti těm se zavádějí nejrůznější ekonomická omezení a proti těm jsou připravovány, nebo – pokud to jde – prováděny státní převraty atp. A když se nakonec nepodaří udělat vůbec nic, cíl je stejný – zničit, vymazat z politické mapy. Takový scénář však nebude možné ve vztahu k Rusku nikdy uplatnit, ani realizovat.

Co víc bych mohl dodat? Rusko nezpochybňuje elity Západu – Rusko pouze brání své právo na existenci a svobodný rozvoj. Zároveň se sami nehodláme stát nějakým novým hegemonem. Rusko nenavrhuje nahradit unipolaritu bipolaritou, tripolaritou a podobně, dominanci Západu dominancí Východu, Severu nebo Jihu. To by nevyhnutelně vedlo k nové patové situaci.

Chtěl bych zde citovat slova velkého ruského filozofa Nikolaje Jakovleviče Danilevského, který se domníval, že pokrok nespočívá v tom, že jdeme všichni stejným směrem, jak nás k tomu tlačí někteří naši odpůrci. V takovém případě by se pokrok brzy zastavil, říká Danilevskij, ale v tom, že “jdeme po celém poli, jež zahrnuje všechna území lidské historické činnosti, všemi možnými směry”. A dodává, že žádná civilizace se nemůže chlubit tím, že představuje nejvyšší stupeň vyspělosti.

Jsem přesvědčen, že proti diktatuře může stát jen svoboda rozvoje zemí a národů, proti degradaci osobnosti – láska k člověku jako tvůrci, proti primitivnímu zjednodušování a zákazům – rozkvět složitosti kultur a tradic.

Smysl tohoto historického okamžiku spočívá právě v tom, že se před všemi civilizacemi, státy a jejich integračními svazy skutečně otevírá možnost vlastní, demokratické, originální cesty vývoje. A především věříme, že nový světový řád musí být založen na právu a zákonech, musí být svobodný, svébytný a spravedlivý.

Světová ekonomika i obchod se tak musí stát spravedlivějšími a otevřenějšími. Rusko se domnívá, že proces vytváření nových mezinárodních finančních platforem, včetně platforem pro mezinárodní zúčtování, je nevyhnutelný. Tyto platformy by měly být mimo národní jurisdikci, měly by být bezpečné, odpolitizované, automatizované a neměly by být závislé na jediném řídicím centru. Je to možné, nebo ne? Samozřejmě, že je. Bude to vyžadovat velké úsilí, společné úsilí mnoha zemí, ale můžeme to uskutečnit.

To by vyloučilo možnost zneužití nové globální finanční infrastruktury a umožnilo efektivní, ziskové a bezpečné provádění mezinárodních transakcí bez dolaru a dalších tzv. rezervních měn. Tím spíše, že Spojené státy a Západ obecně použitím dolaru jako zbraně  zdiskreditovaly

instituci mezinárodních finančních rezerv. Nejprve je znehodnotila inflace v zóně dolaru a v eurozóně a pak – jakoby nic – chňap a ukradli naše devizové rezervy.

Přechod na národní měny bude aktivně nabírat na síle – to je nevyhnutelné. Záleží samozřejmě na kondici emitentů těchto měn a stavu jejich ekonomik, ale budou sílit a takováto vypořádání postupně určitě převládnou. Taková je logika suverénní hospodářské a finanční politiky v multipolárním světě.

Dále. Nová centra globálního rozvoje již dnes disponují jedinečnými technologiemi a vědeckým vývojem v nejrůznějších oblastech a v mnoha směrech mohou úspěšně konkurovat západním nadnárodním společnostem.

Je zřejmé, že máme společný, zcela pragmatický zájem na spravedlivé a otevřené vědecké a technologické spolupráci. Společně budou mít všichni větší užitek než každý zvlášť. Výhody by měla mít většina, nikoliv jednotlivé superbohaté korporace.

A jak to vlastně probíhá v současnosti? Pokud Západ prodává léky nebo osivo potravinářských plodin do jiných zemí, likviduje tím jejich národní farmacii a šlechtění a v praxi se to zvrhává v následující; dodávky strojů a zařízení ničí místní strojírenský průmysl. Když jsem byl premiérem, pochopil jsem to: jakmile otevřete trh pro určitou skupinu komodit, je konec, místní výrobce “jde ke dnu” a je téměř nemožné zvednout hlavu. Takto se budují vztahy. Tímto způsobem jsou obsazovány trhy a zdroje a země jsou zbavovány svého technologického a vědeckého potenciálu. To není pokrok, ale zotročení, snížení ekonomiky na primitivní úroveň.

Technologický rozvoj by neměl prohlubovat globální rozdíly, ale naopak je snižovat. Právě takto Rusko tradičně realizuje svou zahraniční technologickou politiku. Například tím, že, když stavíme jaderné elektrárny v jiných státech, vytváříme tam současně i centra kompetencí, školíme národní personál – vytváříme průmysl, nevytváříme jen podnik, ale celé odvětví. V podstatě dáváme ostatním zemím příležitost dosáhnout skutečného průlomu ve vědeckém a technologickém rozvoji, snížit nerovnoprávnost a dostat jejich energetický sektor na novou úroveň účinnosti a šetrnosti k životnímu prostředí.

Dovolte mi, abych ještě jednou zdůraznil: suverenita a lokální rozvoj v žádném případě neznamenají izolaci a osamocenost, nýbrž aktivní, vzájemně prospěšnou spolupráci založenou na spravedlivých a rovnocenných principech.

Jestliže je liberální globalizace odosobněním, vnucováním západního modelu celému světu, integrace je naopak uvolněním potenciálu každé civilizace ve prospěch celku, ve prospěch všech.  Globalismus je diktát, nakonec se všechno smrskne na diktát, kdežto integrace znamená kolektivní vývoj společných strategií prospěšných pro všechny.

V této souvislosti Rusko považuje za důležité aktivně nastartovat mechanismy pro vytváření velkých území založených na interakci sousedních zemí, jejichž hospodářství, sociální systém, surovinová základna a infrastruktura se vzájemně doplňují. Takto rozsáhlé prostory jsou v podstatě základem pro multipolární světový řád – jeho ekonomickou základnou. Z jejich dialogu se rodí skutečná jednota lidstva, která je mnohem složitější, osobitější a mnohorozměrnější než zjednodušené názory některých západních ideologů.

Jednota lidstva nestojí na příkazech “dělejte to jako já”, “buďte jako my”. Tvoří se s ohledem na názory všech, s respektem k identitě každé společnosti a národa. To je princip, na němž se může rozvíjet dlouhodobá interakce v multipolárním světě.

V této souvislosti bychom se možná měli zamyslet také nad tím, jak by struktura OSN, včetně její Rady bezpečnosti, mohla více odrážet rozmanitost světových regionů. Vždyť na Asii, Africe a Latinské Americe bude v budoucím světě záviset mnohem více, než se dnes běžně soudí, a takové zvýšení jejich vlivu bude jistě pozitivní.

Dovolte mi připomenout, že západní civilizace není jediná, a to ani v našem společném euroasijském prostoru. Většina obyvatelstva je navíc soustředěna právě na východě Eurasie, kde vznikla ohniska nejstarších civilizací lidstva.

Hodnota a význam Eurasie spočívá v tom, že tento kontinent je soběstačným komplexem, který disponuje gigantickými zdroji všeho druhu a obrovským potenciálem. A čím usilovněji pracujeme na zlepšení propojení Eurasie, na vytváření nových způsobů a forem spolupráce, tím markantnějšího pokroku dosahujeme.

Úspěšná činnost Euroasijské hospodářské unie, rychlý růst autority a vlivu Šanghajské organizace pro spolupráci, rozsáhlé iniciativy v rámci projektu Jedno pásmo, jedna cesta, plány na mnohostrannou spolupráci při realizaci dopravního koridoru Sever-Jih a další, mnohé další projekty v této části světa jsou, jsem si tím jist, začátkem nové éry, nové etapy v rozvoji Eurasie. Integrační projekty zde nejsou v rozporu, ale doplňují se, samozřejmě pokud je realizují sousední země ve vlastním zájmu, a nikoliv vnější síly s cílem rozdělit euroasijský prostor a vytvořit z něj zónu blokové konfrontace.

Její západní cíp, Evropa, by také mohl být přirozenou součástí Velké Eurasie. Mnoha evropským vedoucím představitelům v tom však brání přesvědčení, že Evropané jsou lepší než ostatní a že jim nepřísluší účastnit se jakýchkoli podniků na stejné úrovni jako ti druzí. Ani si nevšimli, že se sami ocitli na cizí periferii a stali se v podstatě vazaly, často bez volebního práva.

Vážení kolegové!

Rozpad Sovětského svazu narušil rovnováhu geopolitických sil. Západ se cítil jako vítěz a vyhlásil unipolární světový řád, v němž má právo na existenci pouze jeho vůle, jeho kultura a jeho zájmy.

Toto historické období neomezené nadvlády Západu ve světových záležitostech nyní končí, unipolární svět se stává minulostí. Nacházíme se v historickém okamžiku, kdy nás čeká pravděpodobně nejnebezpečnější, nejnepředvídatelnější a zároveň nejdůležitější desetiletí od konce druhé světové války. Západ není schopen vládnout lidstvu sám, ale zoufale se o to pokouší a většina národů světa si to už nechce nechat líbit. To je hlavní rozpor nové doby. Podle slov klasika je situace poněkud revoluční: vyšší vrstvy nemohou a nižší vrstvy už tak žít nechtějí.

Tento přerod je plný globálních konfliktů nebo řetězců konfliktů, které ohrožují lidstvo, včetně samotného Západu. Konstruktivní a racionální řešení tohoto rozporu je hlavním úkolem současnosti.

Změna vývojových milníků je bolestivý, ale přirozený a nevyhnutelný proces. Budoucí světový řád se nám rýsuje před očima. A v tomto uspořádání světa musíme naslouchat všem, brát v úvahu každý názor, každý národ, společnost, kulturu, každý systém světonázorů, idejí a náboženských přesvědčení, aniž bychom někomu vnucovali jedinou pravdu, a pouze na tomto základě, s vědomím naší odpovědnosti za osudy národů, planety, budovat symfonii lidské civilizace.

Na závěr bych vám rád poděkoval za trpělivost, kterou jste měli s vyslechnutím mého poselství.

Děkuji mnohokrát.

Zdroj: Kremlin.Ru, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová