Pozdrav z předválečné Prahy

Před třemi dny jsem zažil v Evropském parlamentu ve Štrasburku 2 x dvě hodiny nenávisti. Projednávala se podpora Ukrajině a boj proti ruským dezinformacím. Jediný úhel pohledu a snaživé spílání poslanců jasně vymezenému univerzálnímu zlu. Vzácně stopa pochybností, že věci nejsou tak jednoduché, že obě strany… Že bezpečnostní zájmy, nejsou-li oboustranně respektovány, nutně vedou ke konfliktu. Až budu mít více času sestříhám výběr vystoupení na ukázku. Neposlouchat před spaním! Oni nepočítají s ničím jiným než s podporou války, cenzurou a pronásledováním jinověrců.

„Tihle idioti nás zatáhnou do války“, řekl jsem europoslanci z jiné frakce, s nímž se dá mluvit.

„Tihle idioti o ničem nerozhodují, to si jen myslí, že jejich slova mají nějakou váhu“, odpověděl.

„Jenže mluví přesně v duchu záměrů těch, kteří opravdu rozhodují, za mořem, nad tamní vládou“, namítl jsem.

„Snad to tak nedopadne“, odpověděl. Myslím, že ví, že to tak dopadne. Mír už je sprosté slovo a projektanti války dotáhli věci do bodu, kdy funguje pozitivní zpětná vazba. Čím více a silněji jedna strana útočí, tím ještě více a ještě silněji druhá strana protiútočí. Každý útok je provokace a každá provokace je útok. Přestat by znamenalo prohrát, přijatelný kompromis není na stole a už ho zřejmě nikdo nepředloží. A jako vždycky ve válce všichni lžou. Z toho je ale vidět, že na občanech ještě záleží, jinak by se ani neobtěžovali jim lhát. Jen je třeba zajistit, aby občané měli jen ty zaručeně vhodné dezinformace.

A kde končí to „ještě silněji“? Jak dlouho přežije ten, kdo se to ještě dozví?

V bitvě u Waterloo řekl prý jeden vítězný maršál při pohledu na pole poseté padlými: „To nejhorší po prohrané bitvě je vyhraná bitva.“ Chceme takto zvítězit, nebo prohrát?

Ti idioti, kteří nás zatahují do války byli demokraticky zvoleni vhodně dezinformovanými voliči. Během plnění svých úloh se starají o to, aby zůstali u moci, aby nemohli být souzeni. Musejí zabránit šíření nevhodných informací. Takovou vládu si nemůžeme dovolit, proto umlčení nesmíme strpět.

Před čtyřiceti lety jsem měl slavnou pacientku. Byla skvělá odbornice, ale bylo o ní známo, že celý den upíjí víno. Po šedesátce se u ní rozvinula Korzakovova alkoholická psychóza. Chybějící informace bezděčně doplňovala pohotovými konfabulacemi. Každé ráno jsem se těšil, co mi řekne na otázku, kde právě je. „No přece na chirurgických dnech v Ostravě“, odpověděla pohotově. „A jak se vám tu líbí, paní docentko?“, ptal jsem se dál. „Upřímně řečeno, pane kolego, stojí to tu za hovno, podívejte se, jak jsme tady ubytovaný.“ Jednou mě překvapila odpovědí: „Jsem na výletě v předválečném Španělsku.“ Psychóza nabízí bizarní prožitky.

Zdravím vás z předválečné Prahy! Jestli je nezastavíme…