O informacích a dezinformacích a o cestě k nové totalitě

Pojem demokracie je úzce spojen se svobodou. A svoboda zase s možností tuto svobodu realizovat. Je pokrytectvím mluvit o svobodě vyměnit zaměstnavatele, když je pro nás jediný. Je pokrytectvím mluvit o svobodě slova, když existuje jenom jeden jediný tolerovaný názor. Je zločinem na občanech tento názor vydávat za jediný platný. Je zločinem dělit názory na špatné a dobré podle etnika.

Měl by být příkladně potrestán každý, kdo v současné době stíhá, vyhrožuje nebo trestá názor, protože je „pro ruský.“

Svoboda slova buď je, nebo není. Svoboda slova nesmí mít žádné hranice. Kdo o nich mluví, svobodu nepochopil. Zároveň platil, že vždy je člověk zodpovědný za újmu, kterou někomu způsobí. Jsem otřesen pokusem skrze slovo „dezinformace“ prosadit totalitu. A ještě víc mnou otřásá tuto totalitu zavést lidmi, kteří jenom suplují politiky. Kteří nemají vlastní myšlenky, vlastní vize ani schopnosti vést jakýkoliv kolektiv, natož stát. Považte například, co vyprodukovalo ministerstvo vnitra jako definici dezinformace:

Pojem „dezinformace“ znamená šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají.

Jako sláma z bot z toho trčí hysterická snaha podpořit současnou válečnou atmosféru české společnosti, přestože Česká republika žádnou válku nevede. Pokud desítky nebo stovky nezodpovědných jedinců tvrdí, že jsme ve válce, nechte je být a doufejme, že vystřízliví. Pokud jsou součástí naší vlády, nemají tam co dělat a patří do psychiatrických zařízení. Dezinformace samozřejmě existují, ale nemají žádnou výhradní souvislost s cizím státem, dokonce jsme jim vystaveni především s domácími událostmi. Viz křečovitou snahu vlády nám dokázat, že pomoc (financovanou z daní) je víc než odstranění příčin krachu. V závěru článku popisuji velké zahraniční dezinformace, které se zahalují mlčením a nikdo za ně nebyl potrestán. Když bych se měl pokusit o vlastní definici dezinformace – tady je návrh:

Je to pravděpodobné tvrzení o lidech, skupinách, událostech a institucích, kde je obtížné stanovit pravdivost, ale tím, že se šíří jako fáma, získává takové tvrzení na důvěryhodnosti.

Vždyť tak zvaná dezinformace se může po čase ukázat jako pravda! Jako příklad posunu od smyslové k mytické realitě může posloužit mediální příprava ze strany USA před válkou v Perském zálivu. Poté, co tato válka skončila, komentátor NBC John Chancellor napsal o manipulaci s veřejným míněním v New York Times (1.4.1991):

Od úplného začátku byly miliony lidí ochotny věřit čemukoli špatnému, co bylo řečeno o Saddámovi Husajnovi. Podle průzkumů veřejného mínění nebyla americká veřejnost jednoznačně rozhodnuta pro nasazení svých jednotek. 10. října 1990 ve slyšení před Kongresem Spojených států vystoupila patnáctiletá dívka Najirah, která popisovala událost, při které měli iráčtí vojáci vtrhnout do kuvajtské nemocnice, kde tato dívka měla pracovat, a zabíjet novorozence v inkubátorech.

Svědectví mělo vliv na veřejné mínění, představitele Senátu i na následné schválení vojenského zásahu. Až v září 1992 vyšlo najevo, že se jednalo o nepravdivé informace. Dívka byla dcerou kuvajtského ambasadora, v té době v Kuvajtu nebyla a své vystoupení před Kongresem konzultovala s experty na public relations. Než došlo k bojům, tisk informoval o tom, že Irák chce použít termobarické trhaviny (fuel-air explosives), strašlivou zbraň rovnající se téměř nukleární zbrani. Když válka začala, tím, kdo takové zbraně použil, byly Spojené státy americké – a nikdo si nestěžoval. A následně, jako pozdní dopad té války?

Dne 12. května 1996 vystoupila Madeleine Albrightová v rozhovoru v televizi CBS. Leslie Stahl, moderátorka, se jí zeptala: „Dověděli jsme se, že v Iráku zemřelo půl milionu dětí. To je víc lidí, než kolik zemřelo v Hirošimě. Stojí to, paní Albrightová, za tu cenu?“ – A k překvapení světa Madeleine Albrightová v tom rozhovoru odpověděla: „Je to velmi obtížná volba, ale – musím říct – za tu cenu to stojí.“

Kyjevem byly záměrně šířeny četné falešné zprávy o ruské armádě, aby tak získal více peněz a zbraní ze Západu. Prozradila to bývalá ukrajinská komisařka pro lidská práva Ljudmila Denisová v hovoru s ruskými vtipálky Vladimirem Kuzněcovem, a Alexejem Stoljarovem. Zavolali Ljudmile Denisové, bývalé ukrajinské ombudsmance, proslulé hororovými historkami o ruských zvěrstvech a představili se jako bývalý americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul. Video zveřejnila ruská televize Zvězda a také samotní žertéři na svém Telegramu. Podle bývalé ukrajinské ombudsmanky vydala příkaz ke zveřejnění nepravdivých zpráv ukrajinská tajná služba. Vyžadovala například šíření falešných historek o zvěrstvech páchaných ruskými vojáky. V rozhovoru s vtipálky Denisová také řekla, že je nespokojená se současným ukrajinským komisařem pro lidská práva Dmitrijem Ljubincem. Podle ní odmítá vyprávět příběh o vězení v Záporožské JE.

Protože zahraniční novináři už byli příliš dotěrní a chtěli důkazy tvrzení, které Denisovová šířila, Věrchovna rada 31. května 2022 ombudsmanku odvolala, mimo jiné také pro to, že neumožnila vytvoření humanitárních koridorů ve válečných zónách, nezabránila deportaci Ukrajinců pod ruskou okupací do Ruska a neumožnila ochranu a výměnu válečných zajatců, pro což hlasovalo 234 poslanců. Ve svém projevu v italském parlamentu uvedla, že její

„výrazy byly někdy velmi kruté (…), ale použila jsem je způsobem, který mi navrhly samy oběti…. Ano, slovník byl velmi drsný, mluvila jsem o tom s lidmi z PR, řekla jsem, že jsem to skutečně možná přehnala. Ale snažila jsem se dosáhnout cíle přesvědčit svět, aby dodával zbraně a vyvíjel tlak na Rusko.“ 

K jejímu odvolání byly použity stanné pravomoci. Denisova svoji pozici zastávala od roku 2018.

Příběh o vypínání inkubátorů v Kuvajtu byl zcela nepravdivý, byl vymyšlený, a s Najirah, s tou patnáctiletou kuvajtskou dívkou vystoupení předem nacvičili pracovníci firmy Hill and Knowlton. Najirah byla dcera kuvajtského velvyslance ve Spojených státech. Ljudmila Denisovová spolupracovala s tajnou službou a mluvila o tom s lidmi z PR.

Vidíte v tom nějaký rozdíl?

Druhá válka v zálivu pokračovala v mediálním pokrytí ve stopách té první. Colin Powell se před válkou v Iráku, 5. února 2003, osobně obrátil přímo na Radu bezpečnosti OSN s ujištěním, že má všechny důkazy o nespolehlivosti představitele Iráku a současně potvrdil, že existuje spojení mezi Saddámem Husajnem a teroristickou organizací Al-Káida. Později vyšlo najevo, že Powell v tomto projevu pronesl několik záměrných, vědomých a prokazatelných lží, kdy argumentoval proti poznatkům vlastního týmu pro zpravodajství a výzkum (INR), a dopustil se několika argumentačních triků, včetně záměrného vynechání několika „nevhodných“ skutečností či vyrábění ad hoc důkazů. Powellův projev měl velký vliv jak na veřejné mínění v USA tak i na mezinárodní scéně. Válka v Iráku byla zahájena dne 20. března 2003.

Zbraně hromadného ničení nebyly v Iráku nalezeny, spojení Saddáma Husseina s Al-Káidou neexistovalo. Powell později uznal, že invaze do Iráku bylo špatné rozhodnutí a v otázce na jeho projev před OSN a jeho následky spíše než vinu cítí, že byl zmanipulován scestnými důkazy a projev v OSN vidí jako „nejhorší bod své kariéry.“

Colin Powell nebyl za svou dezinformaci potrestán a nikdy již potrestán nebude, protože 18. října 2021 zemřel.

Problém s válečným (ale i předválečným) zpravodajství je v tom, že přímí účastníci bojů rádi povídají novinářům přesně to, co novináři chtějí slyšet. Na druhé straně, není vyloučeno, že mluví pravdu. Potíž je v tom, jak to máme poznat? Sdělovací prostředky požadují, abychom jim důvěřovali, nyní to požadují i od EK (viz Věra Jourová dře jako kůň…), jenže až příliš často tuto důvěru už zrazovaly. Máte pocit, že vámi média často manipulují a obelhávají vás?

Nyní je považováno to, že námi média cíleně manipulují s využitím propagandistických technik, za spikleneckou teorii,.

Insider, Udo Ulfkotte ve svých publikacích odhaloval, jaké je skutečné zákulisí manipulace. V jeho knihách se dozvíte, v jakých lobbistických organizacích jsou zastoupeni jací novináři. Autor uvádí stovky jmen a pohlédne do zákulisí organizací, které (německá) média jednostranně ovlivňují: Atlantik-Brücke, Trilaterální komise, German Marshall Fund, American Council on Germany, American Academy, Aspen Institute a  Institut für Europäische Politik.

Udo Ulfkotte (1960-2017) byl německý novinář, odborník na tajné služby. Studoval ve Freiburgu a Londýně. Sedmnáct let psal, především jako válečný zpravodaj, pro Frankfurter Allgemeine Zeitung. V letech 1986 až 1998 pracoval a žil převážně v Iráku, Íránu, Afghánistánu, Saúdské Arábii, Ománu, Spojených arabských emirátech, Egyptě a Jordánsku. Jako specialista na bezpečnostní otázky napsal nespočet knih, které dosáhly nákladu bestselleru, např. Europa vor dem Crash, Vorsicht Bürgerkrieg!, SOS Abendland, Raus aus dem Euro-rein in den Knast, či Mit Gold durch die Krise.
Ulfkotte zemřel na srdeční infarkt dne 13. ledna 2017 ve věku 56 let. V dubnu 2017 vydal novinář a spisovatel Jonas Schneider knihu Der mysteriöse Tod von Udo Ulfkotte: Indizien für einen Mord, ve které tvrdí, že Ulfkotteho smrt byla skrytou vraždou.

Na to, co jsem tu popsal, chce vnitro reagovat „blokací webů ohrožujících Česko?“ Není to už obsese (označení pro vtíravé myšlenky, nápady, nebo nutkání k jednání)?

Autor Leo K., zdroj: Kosa zostra