Nový geopolitický vesmír: přehlídka planet mění pořadí

Na snímku ruský prezident V. V. Pution a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan

I když se pravděpodobně jedná o zdánlivé geopolitické bolístky. Mnozí z nás si ještě dobře pamatují dobu před rokem 1990, éru bipolárního uspořádání světa. Tehdy byl totiž každý politický projekt, který vznikl mimo gravitační pole našeho pólu, a priori považován za nepřátelský. A právě tato vzpomínka a přetrvávající pohled na svět tíží mnohé na hrudi, bolí a tlačí. A vede je k odchylnému hodnocení, ke zkreslování faktů.

Mimochodem, podobnou nemocí trpí i naši protivníci, nebo prostě naši nepřátelé. Za posledních třicet let si zvykli na existenci unipolárního světa. A každý, kdo v takovou strukturu nevěří, je vydáván za zrádce. Nedávno to nekompromisně a zcela upřímně, se vší semitskou otevřeností řekl Blinken. Totiž, Státy byly a jsou jediným pilířem světového řádu.

Problém je však v tom, že svět se změnil. A to, co nepřátelé považují za subjektivní a drzé “prstové gesto” ruského prezidenta, je ve skutečnosti objektivní “přepólování” geopolitického prostoru. Prezident Putin není k bývalému vládci světa vůbec arogantní. Pouze konstatuje, že bude existovat více mocenských center, globálních procesů a civilizačních soustav než jedna nebo dokonce více než dvě. Bude jich více, podstatně více. Kolik přesně, to ví jen budoucnost.

Proto je tak těžké, aby tato nová centra vlivu a pozornosti vyklíčila. V cestě jim stojí jak příznivci “jednoho, nedělitelného“, tak na druhé straně dosud žijící svědkové dvoutaktního planetárního motoru. Sám ruský vůdce to asi nemá moc jednoduché. Na jedné straně jsou zuřiví, jako všichni adepti, stoupenci jednoho “pána”, Ukrajina, Polsko nebo Pobaltí. Na druhé straně zase nostalgičtí fanoušci dvoukolového modelu, kterých je mezi ruskými top-analytiky většina.

Zkrátka, kam se má za takového stavu věcí “chudák Turek” vrtnout. Jedinou možností je vlastní aliance. Za několik týdnů se sejde v Samarkandu její další kurultai /valné shromáždění – pozn. překl./. Shrnou některé výsledky nedávné minulosti a vypracují plány pro nejbližší budoucnost.

I když některé závěry lze vyvodit již nyní. Zajímavý krok učinila – například – tato organizace i v oblasti jazykové politiky. Úředními jazyky jsou státní jazyky všech účastníků a z nějakého neznámého důvodu také angličtina. Modelovým jazykem však není turečtina, ale kazaština.

Voní to jako klasika: E2-E4. Sám jsem kdysi žasl nad pokrokovostí zakladatelů EU, když institucionálním hlavním městem EU učinili provinční Brusel, a nikoli vlivný imperiální Berlín. Respektujeme mladší partnery, chtěli naznačit. Přiznám se, že jsem kdysi napsal, že

kdyby úředním jazykem SNS byla ukrajinština a ne ruština, “něňka” /myslí se: matička Ukrajina – poz. překl./ by už vedla pochod spojeneckých vojsk na Varšavu.

Teď už si to nemyslím. Je to mystika nejen “krve”, ale také “země”. Z provinčního se zase rodí provinční. V ponurých bruselských ulicích vznikla kverulantská bruselská byrokracie. “Manneken Pis” je limitem jejich odvahy. Plány nesahají dál, než kam dítě dočůrá. (Mám na mysli mužskou verzi.) Intelekt je rovněž na úrovni dítěte. Pravda, je tu ten pramínek… Ale co, pramíneček, malá stružka. A hlavně – název “hlavní město” označoval v původním významu místo, kde byl “trůn”. Jinými slovy, vznikl zde jakýsi zrekultivovaný státní útvar se svéráznými velmocenskými tradicemi, svébytným velmocenským jazykem, vyvěrajícím z její velmocenské kultury řízení a vládnutí.

Evropa se zkrátka rozhodla pro naprostý provincialismus. Přesněji řečeno, vybrala si jediný “pól”, který se v té době přímo nabízel. Obávali se teutonsko-schillerovského ducha, obávali se imperiálních ambicí Berlína, ale místo vládnoucí elity nedostali ani rybu, ani maso. Jen bruselské dušené zelí. V lepším případě by se dalo mluvit o vařené klobáse.

Dokonce ani Británii se nepodařilo včas uniknout a propadla všeobecným “evropským hodnotám” – nápadnému tříštění osobností u moci. Není divu, že jejich premiérka prohrála i se salátem. Jakákoli Liz z ulice by byla chytřejší než Liz Trussová.

Není tedy překvapivé, že v těchto podmínkách se skutečně energičtí a velcí vůdci jako Erdogan nebo Orbán – v obavách z nákazy degradací – zabývají projekty vlastního spojenectví na základě náboženské, kulturní, historické a jazykové blízkosti.

Ale opět jsem se ztratil v důvodech a přitom jsem chtěl mluvit o institucích. S jazykem jsme to tedy nevyřešili. Jazyk je sakrální struktura, která má upevnit vyšší laťku duchovního vývoje, než aby se upínala k nižší. Řekněme, že jazyk jaderných a kosmických mocností je vždy bohatší než jazyk zemí, které oživují kulty dávných kočovníků a pastevců prasat. Ale to nevadí. A teď něco jiného.

Rusko, alespoň v osobě svého vůdce, se tak stalo méně podezřívavým vůči novým aliancím, prototypům budoucích “pólů”. Uvědomujeme si, že tento proces je, opakuji, objektivní. A člověk by proti tomu neměl bojovat, ale brát to v úvahu. To znamená zahrnout je do svého obrazu budoucího světa.

S tím ale současná vládnoucí elita USA kategoricky nesouhlasí. Je pravda, že brzy nebudou mít čas na dlouhodobé intriky, ale zatím bylo vynaloženo nemálo prostředků na to, aby se nová organizace dostala na oběžnou dráhu amerického vlivu. A to ještě před listopadovým kurultaiem. Jak tedy na problém nahlížet?

Je důležité poznamenat, že Spojené státy budou na tomto území snad poprvé “hrát šachy” bez prostředníků a zkušených poradců. Takovou roli zde tradičně hrála Británie, ale ta na to už nyní nestačí. Není náhodou, že jsem se výše zmínil o myšlenkové degradaci ostrovní elity v podobě zmíněné Liz Trussové. To znamená, že hra nebude “královská”, bude méně rafinovaná a více přímočará. Už to nebude o lichotkách a předehře.

V souladu s tím se zrychlí hledání “slabého” článku organizace. Je naléhavě nutné najít novou “Ukrajinu”, která by mohla být použita jako beranidlo proti alianci. Čím více problémů a nepokojů v regionu, tím pravděpodobnější je návrat “světového četníka”.

Ale není velký výběr. Turecko je příliš silné a tvrdohlavé. Zejména po rozhodnutí o vytvoření plynového uzlu a v souvislosti s přípravou výstavby Istanbulského průplavu.

Ázerbájdžán je příliš závislý na Turecku. Prozatím ho škrtáme.

Kyrgyzstán je v tomto ohledu samozřejmě dobrý. Jeho první prezident dokázal liberálně zformovat celou generaci. A místní horké hlavy vždy vykročí správnou nohou. Stačí jeden náznak, aby zrušily cvičení vojsk Smlouvy o kolektivní bezpečnosti na svém území. Ale ” malilinké kolečko na mapě“ nestačí – země je příliš malá na to, aby dělala velký hluk.

Hustě osídlený je Uzbekistán. V Karakalpakstánu se s tím už pokusili zamávat. Nefungovalo to. Elita je poměrně konsolidovaná. Vrcholoví manažeři jsou dobře vzdělaní. Kultura a tradice mají patřičnou hloubku. Žádní národní oligarchové neexistují. Za těchto výchozích podmínek není snadné zemi „zmajdanit“. Ale pokusy se jistě konat budou. Vždyť slova jako “privatizace”, “liberalizace”, “reforma” jsou tam stále sladká jako chalva. Ale, pozor na jejich vrozenou opatrnost… Jednou jsem se prezidenta Islama Karimova přímo zeptal, proč vystoupili z programu GUAM, oblíbeného ukrajinského výmyslu. Odpověděl stručně: “Jaký to mělo proboha smysl?” Ano, je těžké oblafnout lidi, kteří všude a ve všem hledají smysl.

Zbývá Kazachstán. Jakási středoasijská “Ukrajina”. Podobná žuzovská / klanová, rodová – poz. překl./ struktura regionálních elit. Jen místo ukrajinských žuzů – ” Doněcký”, “Dněperský”, “Lvovský” – mají narativně neutrální “mladší”, “střední” a “starší”. Podstata je však stejná: každá regionální elita se považuje za nejdůležitější, nejzkušenější a nejvynalézavější. A navíc připočítejme povzbuzování mezietnických problémů a jazykové hysterie. Také je zde nejsilnější vliv nadnárodních korporací. O kultu luxusu ve vládnoucích kruzích nemluvě. Když si přimyslíte nepřipravenost z hlediska mediálního doprovodu politických reforem… není o čem mluvit – mnoho faktorů naznačuje, že by tu na jaře mohlo být velmi horko. Ačkoli…

Mé kontakty z “noosféry” tvrdí, že pád britské vlády je jen začátek. V únoru prý odejde politicky – a možná i fyzicky – dědeček za oceánem. Pak bude po problému. Na intriky ve Střední Asii nebude čas. Na mystiku moc nevěřím. Ale přesto…

A Rusko? Stejně jako vždy pořád platí, že nejdůležitější je důvěřovat sám sobě. A pak hledat někoho, komu by se dalo věřit. Ale zásadně nedůvěřovat slovům, ale činům. Sleduji, jak v Uzbekistánu otevíráme téměř sto poboček ruských univerzit. Působivé. Sleduji jednání této země s Rosatomem o výstavbě elektrárny. Seriózní. Jsem překvapen, když Taškent /hlavní město Uzbekistánu – poz. překl./ dokázal přivést k jednacímu stolu nespolupracující Kyrgyzstán a Tádžikistán. Nevídané. Udivuje mě, když je Samarkand prohlášen za jižní kulturní metropoli SNS. Nádhera… Nebo obratné napojení Afghánistánu na zdejší energetický systém. A co teprve výstavba širokorozchodné železnice do Perského zálivu. Splněný sen…

Život je zkrátka bohatší, než si dokážeme představit. Ano, došlo k těžkému konfliktu s geneticky a nábožensky spřízněnou Ukrajinou. Tajemná země Východu však skýtá nečekané vyhlídky. Vysvětlují to jednoduše: “Inša’Alláh!” /Dá-li Bůh!/ Možná bychom měli být chytřejší.

Autor Dmitrij Vydrin, zdroj: UkrajinaRu, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová