Na Ukrajině je jakýsi zvrácený nacismus

V roce 2014 se ukrajinský proamerický režim, zřízený po státním převratu 21.-23. února, vrátil do 20.století. Přešel k teroru v oblasti národnostní otázky, a nyní je to teror režimu nasměrovaný proti sobě samému.

Nedávno se Kyjev pokoušel zničit Krymský most. Byla to teroristická akce. Ale to je teror, zaměřený proti válečnému nepříteli, proti jedné z jeho nejdůležitějších komunikací. To, že ho neschvaluje současné mezinárodní právo, a že neodpovídá zásadám a normám vedení války, nikoho neznepokojuje.

Za prvé, právo, pravidla a normy dávno neplatí, protože byly zlikvidovány USA. Za druhé, právě tato pravidla se nikým nikdy nedodržovala, dokonce i když všechno ostatní fungovalo.

Například, takoví slavní rozvědčíci a hrdinové svých zemí, jako Nikolaj Kuzněcov a Lawrence z Arábie, jsou z hlediska mezinárodního práva teroristé, jelikož se v týlu nepřítele maskovali (Kuzněcov nosil německou uniformu, Lawrence arabský oděv). A měli (v souladu s pravidly a normami vedení války) nosit stejnokroj svých armád.

Stejně tak, pokud v hlubokém týlu rozbombarduje letectvo most, zbrojovku nebo rozložení vojenské jednotky, je to normální přípustný válečný akt, ale jestliže to udělá přestrojený diverzant, tak to je už akt teroru. Přičemž přestává být takovým a znovu se stává normálním válečným aktem, když se diverzantovi podařilo dosáhnout cíle a zničit jej, aniž by sundal stejnokroj své armády. Ale pokud se po zničení cíle, ve snaze vyhnout se pronásledování, diverzant převlekl do civilu nebo stejnokroje armády nepřítele, znovu se stává teroristou.

Celkově je lepší nevěnovat této kasuistice pozornost, ale prostě mít na paměti, že akce teroru na strategické objekty nepřítele válku často doprovázejí. Tím spíš že válka je porušením všech zásad mírové doby a “vítězové nejsou souzeni, bez ohledu na to, zda se zvítězí podle pravidel nebo v rozporu s nimi.

Ale existují nuance. Některé země, konkrétně, nacistické Německo v polovině minulého století a demokratické USA dosud, praktikují teror proti civilnímu obyvatelstvu jako prostředek dosažení vojenských cílů. Ostatně, západní vojenská škola v principu schvaluje takový přístup. Praktikovali ho Francouzi v Alžírsku, Italové v Libyi, Španělé v Maroku, ale zakladateli byli Angličané během anglo-búrské války.

Lze si ještě připomenout rytíře rytířských náboženských řádů, kteří praktikovali teror v Palestině a Pobaltí, ale jejich teror byl mezinárodní normou té doby, jelikož byl zaměřen nejen na nepřítele, ale na jinověrce, a bral se ne jako prostředek k dosažení vítězství, ale jako způsob obrácení na pravou víru.

Britové během anglo-búrské války poprvé učinili teror proti civilnímu obyvatelstvu prostředkem k dosažení čistě válečného úspěchu. Protože válku vyhráli, západní vojenská škola přiznala efektivnost podobného teroru a praktikuje jej dosud. Ve skutečnosti, jak ukázaly následující experimenty s masovým terorem, Angličanům nepřinesl vítězství teror, ale totální početní převaha, dosažená v poslední etapě války. Proto byli s to zahnat do koncentračních táborů všechno obyvatelstvo búrských republik, že měli dostatek vojáků jak pro provedení trestních akcí, tak i pro ochranu komunikací, zařízení posádek a, v konečném důsledku, vlastní vedení bojových operací. S takovou početní převahou by zvítězili i bez teroru.

Ale, stalo se, co se stalo, a Američané doposud nejrozsáhleji praktikují teror proti civilnímu obyvatelstvu svého válečného nepřítele nebo okupované země. Tak to bylo v Koreji a ve Vietnamu, v Afghánistánu a v Iráku, v Jugoslávii a na Grenadě.

Stejně praktikují teror proamerické režimy. Jsou však příliš slabé na vedení vnějších válek, takže zaměřují svůj teror proti vnitropolitickým protivníkům. Proto takové režimy, zpravidla, nazýváme fašistickými. Běžná diktatura vůbec nemusí předpokládat teror. Diktátora může mít národ dokonce rád. Pouze fašistická diktatura se drží díky teroru proti svým politickým protivníkům.

V první polovině 20. století se používal expanzní výklad politického teroru. Politický protivník se určoval nikoli na základě jeho reálných činů, ale na základě třídní nebo národní příslušnosti. Nicméně nacistické režimy, které praktikovaly teror v národnostní oblasti, byly rozdrceny ke druhé polovině 20. století, a marxistické, které praktikovaly třídní teror, se ho v téže době začaly zříkat vzhledem k jeho celkové neefektivnosti jako prostředku řízení státu a společnosti. SSSR se zřekl třídního teroru (neplést s politickými represemi) de facto ještě v posledních letech života Stalina, Čína po smrti Maa, zbývající někdy na začátku 80. let.

V průběhu posledních padesáti let byla na celém světě teroristická diktatura (vojenská, osobní, oligarchická), současně, fašistická v souvislosti se samostatným faktem použití teroru. Ale v roce 2014 se ukrajinský proamerický režim, zřízený po státním převratu 21.-23. února, vrátil do 20.století. Přešel k teroru v oblasti národnostní otázky.

Paradox spočíval v tom, že Hitler, jako i jiní antisemité, neměl rád Židy a ničil je, jako nositele cizí kultury pro “germánský duch”. Jeho rasová teorie se rovněž zakládala na uznání árijské kultury za přední v porovnání se zbývajícími (zaostalými). Přitom Germáni se pokládali za vůdčí oddíl árijců.

Celkově je pochopitelné, že každý nacionalismus může dospět k nacistické krajnosti, když nespoutaně vyvyšuje vlastní kulturu a ponižuje, ve snaze zničit, jiné. Paradox ukrajinského nacismu spočíval v tom, že byl zaměřen proti vlastní kultuře.

Na Ukrajině žili Rusové, Arméni, Židé, Řekové, Bulhaři a mnohé jiné národy. Značná část Rusů se pokládala za Ukrajince, a nedělali přitom významnou hranici mezi těmito dvěma pojmy. Nebylo dokonce jasné chápání, zda to jsou dva různé bratrské národy nebo stále ještě jeden (třebaže postupně se dělicí) národ. Ruská kultura sjednocovala obyvatelstvo Ukrajiny. Všechno, kromě Haliče a zapadlých vsí, bylo rusky mluvící, rozvíjelo se ve své většině na Tolstém, Dostojevském a Puškinovi, nikoliv na Stelmachovi, Frankovi a Lese Ukrajince, rozdíl mezi Kyjevanem, Moskvanem a Petrohraďanem se pociťoval pouze podle nuancí ve výslovnosti  písmen “g” a “h”, a také podle redukování “č” v “š” ve slově “buločnaja” (pekárna, pekařství, pozn. překl.).

A tak proti této ruské kultuře, kultuře převažující většiny obyvatelstva Ukrajiny, začaly ukrajinské úřady bojovat ještě v 90. letech, a přešly v roce 2014 k otevřeně teroristickým metodám a změnily Ukrajinu na “království křivých zrcadel”. Místní Kešuopapové*) klidně cvrlikají doma a ve svých společnostech rusky, a přecházejí na kostrbatou ukrajinštinu jenom ve veřejných projevech. Přesně tak se chová i ukrajinizovaná většina obyvatelstva. Domácím jazykem je ruština, od demolice busty Puškina se nějak krabatí, Bulgakova mají rádi a čtou ho jako krajana, ale všechno ruské se pokoušejí zničit.

U Hitlera tomu bylo naopak. Neměl rád a vyřazoval z knihoven Goetheho a Heineho. Nezapadali do jeho koncepce němectví a árijství, ale německý duch velebil, ale tito vychvalují jednotlivé úspěchy a jednotlivé činitele ruské kultury (když je přejmenují na Ukrajince), ale ruského ducha se snaží zničit.

Je nějaký překroucený nacismus na Ukrajině. Neumím si představit Poláky (Němce, Židy), pochodující po svých hlavních městech s hesly “zabij v sobě Poláka (Němce, Žida)”. Pro občany Ukrajiny znějí hesla “zabij v sobě Rusa”, “zřekni se ruského jazyka” přirozeně. Dokonce nepozorují, že už dávno zavraždili a vyhnali všechny, kdo odporoval jejich ukrajinizaci a nyní je jejich teror směrovaný proti sobě samotným.

Pronikají do vlastních měst, údajně jimi “osvobozených” “z ruské okupace” a začínají vraždit vlastní občany pouze za to, že přijímali od Ruska humanitární pomoc, aby přežili. Bylo to natolik nepřirozené, že Rusko až nyní začalo evakuovat nacházející se pod hrozbou (blízko u linie fronty) obce. “Osvoboditelé” zabíjejí “osvobozené” za to, že ti zůstali naživu.

Ukrajinci vybudovali místo státu jeden velký “Auschwitz”. Sami sebe v něm střeží, sami sebe zabíjejí a radují se, že s každým zabitým Ukrajincem ubývá nositelů ruské kultury. Naše armáda se vydala na Ukrajinu zachraňovat nás před ukrajinským nacistickým terorem, ale paralelně zachraňuje Ukrajince před nimi samými. Ale koušou, perou se a tak chtějí vyklouznut a skočit do pece krematoria, “aby bylo méně Rusů”.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://zvezdaweekly.ru/news/20221020926-IG4gV.html

*) literární postava krále z “Království křivých zrcadel”