Moji sudetoněmečtí přátelé

Na snímku “naše milé krajanky” v slzách dojetí a plny oddanosti vítají v českém pohraničí Adolfa Hitlera

Následovala tzv. Druhá republika, pak Protektorát a přes 360.000 československých obětí okupace, nacistického řádění a války. Sudetoněmecký svaz za bezpráví a zradu se dodnes neomluvil, ba co víc, žádá jakési náhrady a neustále pomlouvá Čechy, Moravany a Slováky. Od listopadu 1989 jsme svědky opakovaných pokusů o lživé přepisování historie vztahů Čechů a Němců. Dnešní premiér je s šéfem Sudetendeuschelandsmannschaftu v přátelském vztahu, na sudeťácké srazy pravidelně dojíždějí představitelé KDU-ČSL i katolické církve. 5. kolona Fialů, Hermanů a Graubnerů, různých “publicistů” a “historiků”, ale i režisérů jako Herz či Sláma, po svém a často i “umělecky” opakují nechutnosti sudeťácké propagandy. Jako odpověď uveřejňují České národní listy vzpomínky pamětníků. Dnes v den smutného výročí vyhnání českého obyvatelstva z českého pohraničí přetiskujeme jednu z nich…

Poprvé jsem s nimi přišel do styku za první Československé republiky v měšťanské škole v Plzni. Se mnou tam chodilo ještě několik Čechů. Všichni učitelé se k nám chovali přijatelně. Teprve po březnu 1939 se jejich postoje změnily k horšímu.

Po absolvování prvního ročníku německé měšťanské školy, jsem nebyl klasifikován z německého jazyka, který jsem se nenaučil. Otec mě proto o prázdninách v roce 1937 vyjednal prázdninový pobyt v německé rodině v Milíkově u Stříbra. Tam jsem se za dva měsíce v němčině zdokonalil. Tato rodina měla velký statek s hostincem. Chtěl bych zdůraznit, že žila velmi dobře a nemohla si stěžovat na jakýkoli útlak ze strany českých úřadů. Henleinově politice podléhali pouze jejich syn a dcery.

Po německé měšťanské škole jsem nastoupil do české Obchodní školy v Plzni. Německý jazyk zde vyučovala učitelka německé národnosti, pocházející  ze „Sudet“. Při závěrečné klasifikaci z německého jazyka mě  chtěla známkovat čtyřkou, a to proto, že jsem neuměl  text Horst Wesselovy písně, složené pro oddíly SA, „Die Fahne hoch, die Reihen dicht geschlossen, SA maschiert, mit ruhig festem Schritt…“. Odvolal jsem se ke zkušební  komisi a ředitel této školy, pan KonejI, po  rozmluvě se  mnou v německém jazyce, se  tázal této učitelky, jak to, že mně chtěla dát na vysvědčení čtyřku, když ovládám německý jazyk téměř perfektně. Na to nedovedla moje „sudetská přítelkyně“ odpovědět.

Nastoupil jsem jako kancelářský praktikant do  Všeobecné nemocnice v Plzni, kde ve vedení byli Němci. Když na mě „sudetský“ německý ředitel  mluvil německy, já mu odpovídal česky, protože jsem věděl, že česky mluví velmi dobře. To se mi nevyplatilo a já, ačkoliv mi ještě  nebylo osmnáct let,  jsem byl „uvolněn” na práci do německé říše. Příkaz k odjezdu do říše v měsíci dubnu 1942 mi na pracovním úřadě v Plzni vypisovala těž „sudetská“ Němka.

S dalším  tzv. přítelem jsem se setkal ve zvláštním nápravném táboře Nordhausenu, kam jsem se dostal na převýchovu pro  sabotáž na výrobě leteckých motorů.

Můj „přítel sudeťák“ byl válečným invalidou, kterému chyběla levá ruka a jedno oko. Byl to sadista a fanatický nacista. Jako jediný z dozorců nosil neustále hůl a když ji přerazil  a jednoho Ukrajince, nahradil ji násadou  od krumpáče.

Při jedné pracovní směně jsem z důvodu slabosti z nedostatku stravy a nevyspání spadl s kolečkem naloženým pískem do strouhy  s potokem. Když to viděl dozorce, začal na mě řvát: „Los, los.” Když se mně to nakonec podařilo, začal mě mlátit násadou od krumpáče se slovy: „Já ti ukážu, ty sviňský, český pse.“

Po válce, když jsem sloužil v roce 1946 jako voják ve Stříbře, jsem se šel podívat na „sudetoněmeckou“ rodinu v Milíkově, kde jsem trávil prázdniny. Zůstala z ní pouze matka. Naříkala, že její manžel zůstal na ruské frontě, syn Fric padl kdesi na západní frontě, jedna dcera zahynula jako příslušnice protiletecké obrany a druhá při náletu na Drážďany, kde pracovala jako spojařka v německé armádě. Zeptal jsem se jí, o kom si mysli, že je viníkem jejich rodinné tragédie. Bez váhání odpověděla, že vše zavinil Hitler a jeho přisluhovač v Sudetech Henlein. Bylo mi ji upřímně líto i přesto, že jsem si za svého pobytu v německé říši užil své a můj otec byl vězněn v Terezíně a KT Buchenwald.

Nemohu pochopit, kde představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu berou drzost neustále obviňovat prezidenta Beneše za odsun „sudetských“ Němců a tím celý náš národ. Při tom by jim mělo být jasné, jako té prosté německé matce z Milíkova, že za všechny ztracené životy německých vojáků, válečné i poválečné utrpení německého národa, si mohou Němci sami, za jejich podporu vůdce Adolfa Hitlera. Už první poválečný německý kancléř Konrád Adenauer prohlásil, že Němci musejí důsledky války akceptovat.

Ale oni požadují omluvu. Té se jim dostalo od našeho českého rádoby „vlastence”, bývalého prezidenta Václava Havla. To jim však nestačí a chtějí odškodnění. Náš český národ se do dnešního dne žádné omluvy od „sudetských“ Němců, kteří figurovali před válkou jako Hitlerova pátá kolona, nedočkal.

Kdy si konečně představitelé „sudetských“ Němců uvědomí, že nenávistnou činností, kterou neustále přikrmují svoji mládež, škodí sjednocování a novému mírovému upořádání Evropy? Všichni naši vojáci, kteří  bojovali jak na Západě, tak na Východě, odbojáři, vězňové z nacistických koncentračních táborů, kteří položili životy za osvobození a sjednocení Československé republiky, by se museli v hrobech obracet, kdyby naše vláda a náš národ dopustil, aby jejich oběti byly marné.

Ještě nikdy se v historii nestalo, aby poražený, který válku vyvolal, diktoval vítězi. Odpusťme si navzájem a nedopusťme společně, aby se hrůzy války znovu opakovaly. V tom  by měli politici všech zemí, které byly zatažené do druhé světové války, nalézat smysl lidské činnosti.

Autor: Jaroslav Maršák, zdroj: České národní listy