Mít náladu, mít plán a chopit se života

Jsme jeden z nepřeberného množství světů. Je to, jako prohodit lopatu pšenice v sýpce a v jediném zrnku obilí nějak úřadují i naše pořádky. Když tyto pořádky vznikaly, když bylo méně rozruchu na tržištích a kolem kejklířů s příběhy, zrodil se nezbytný princip – vazba mezi právy a povinnostmi. Dělba práce vynalezla společenské úlohy (role) a jim odpovídal přesně vyjádřený společenský status (to, jak jsme si člověka pro jeho důležitost považovali, a jak on jednal, aby se své nezastupitelné úloze nezpronevěřil). Vztah mezi vládami a ovládanými se původně nevyvíjel do modelu, jak mají mocní ovládat své ne-mocné, kteří sami nemají moc cokoli podniknout. Šlo spíš o vztah plátce a ochránce: Vladař buduje tvrz a zakládá sýpku. Dostane od lidu obživu a daně za to, že myslí na všechen lid a poskytne mu útočiště ve tvrzi, když nepřítel poplení chalupy. A vydá zrno ze sýpek, když po zimě vzroste nouze. Pán-služebník má těžkou úlohu hospodáře svých duší a zasluhuje jejich úctu, pakliže dobře hospodaří. Vazba mezi společenskou rolí a společenským statusem dělá svět přehledným.

Co za úskok muselo nastat, aby mohl Ludvík XIV. prohlásit: „Stát jsem já!“? Tomu odpovídal protokol francouzského dvora, který navázal na monarchu službou všechny, kdo chtěli něco znamenat. Ne, že vladař poslouží obci svojí vládou, ale obec slouží vladaři na důkaz toho, že on jediný se smí plně opájet mocí. Tady se už chvěl neuralgický bod, v němž se společenská role a status mnoha mocných vyprázdnily. Zde pozorujeme, jak mocní svou mocí nezbytně neslouží těm, které zastupují, a proto si od zastupovaných nezbytně nezasluhují úctu. Tam, kde se mocní mocí opájí a úctu si vynucují jako drogu, a vlastně zadarmo, tam kvete lidská totalitní vláda, a to jako prostředek, jak si zmatené a zklamané ne-mocné držet od těla. Karel Čapek takové ne-mocné vlastně popisuje, když hovoří o lidech, kteří nemohou svoji moc násobit vahou svého úřadu.

Ať už je moudrost světa na jakékoli úrovni, lidé poznají, jestli koná vláda v jejich prospěch. Jednak vycítí nebo pochopí, že se s nimi počítá pro všechny případy: Dávej, ale také ber. Je-li hůř, hůř je nám všem. Tady mobilizujeme síly, aby zle nebylo. A až zas bude dobře, dobře to všichni pocítíme. Navíc se v novém století rozumí i tomu, že čím víc lidí rozhoduje o něčem svém i společném, tím méně zodpovědnosti tíží hlavy kormidelníků, poněvadž i ta zodpovědnost se rozdělila mezi nás všechny. Středoevropané dnes rozhodně znají obsah pojmu lidovláda – demokracie, a začali si ho spojovat s cestou vědomé duše (vědomě toužím spolupracovat na své budoucnosti. Odmítám lenost a převádění své spoluzodpovědnosti na bedra někoho, kdo mě zastoupí, kdykoli půjde o hodně. Komunikující spoluprací se chci vědomě zastupovat sám.)

Shodou okolností se i v současnosti zanítil neuralgický bod: Vědomá duše se probouzí, žádá si spoluzodpovědnost, ale také se probouzí starověká imperiálnost v nových technických kulisách. Ta požaduje buď potvrzení stávající hegemonie, nebo její přestavbu za posílení nových středisek nadvlády. O kolonialismu se dnes nejen hodně mluví, ale jeho rysy vlastně prožíváme. (Zkuste se v našich městech vyznat v tom, co který obchod nabízí. Bez znalosti angličtiny se v mnoha případech nedovtípíte. Zkuste zapátrat, z jakých zemí pocházejí navštěvované prodejní řetězce a zboží v jejich nabídce. Nebo odkud máme strojový park k údržbě infrastruktury. Zamyslete se, čí literatura a film je u nás nejvíce k dostání. Čí ideové módní sklony roubují hvězdy a hvězdičky na naši mládež.) Vědomá duše se přitom otřásá. Ona si nechce dělit Ukrajinu, Sírii a jakékoli nejasné teritorium. Chce žít sebevědomě. Chce se podělit o práva a povinnosti, chce obrodit význam společenské role se společenským statusem.

Díky nebývale pestré souhře při současných protivládních demonstracích se nabízí srovnání se sametovými událostmi z listopadu 1989. Tehdejší demonstrace a generální stávka ovšem měly slabého protivníka, který se v podstatě ani neprotivil. Tehdejší režim ztratil záštitu Sovětského svazu, zbankrotovat vlastně chtěl a to, oč mu ještě šlo, bylo, aby se na konkrétních lidech nedopouštěly nové elity násilí. Tenkrát byl režim přichystaný nabídnout svoji důstojnou porážku, své odcházení. Jím poznačení lidé „skromně“ toužili plynule a nenápadně přejít pod střechu nových zákonů. Nyní se naše životy snaží rámovat transatlantická skupina. Její sebenazírání si z lesku a bídy přiznává, myslím, spíš ten lesk. Skupina se cítí být na koni. Není jednolitá, skřípají v ní kamínky: Přemýšleli jste nakolik bude americký pragmatický plánovač vycházet s Evropskou unií? Jestli mu bude prospívat v penězích, v míru i ve válce, nechá ji trochu růst. Změnit to může strmý růst evropského automobilového průmyslu a obchodu. Zdá se mi, že směrem ven EU nepochopila, jak přínosné je nezáviset na někom, kdo si cylindr strýčka jenom půjčuje. Směrem dovnitř se unie dopouští strategické chyby nám známé z dob válečného Rakouska-Uherska. Evropský svaz nás očima vývojářů zřejmě vidí jako oblast se zeměpisnými, zdrojovými, výrobně podnikatelskými, a tak trochu s demografickými souřadnicemi. Spíš než entitu, která se rozhodla počítat sama se sebou, nás sleduje jako čtverec, se kterým je možné nějak počítat. Když je očividné, že si ve čtverci mnoho lidí postavilo hlavu, zesílí propagace svazu současně s pokáráním, podvojná vazba dotace – sankce vyhodí cukr, zapráská bičem. Pražská vláda, která v současnosti vliv Evropské unie zprostředkovává, se cítí silná. Samu sebe hodnotí jako dobrou a dostatečně podporovanou. Ti, kdo v ní vidí protivníka, mají protivníka zajištěného, zaštítěného a se silnou vůlí se protivit. Tuším, že vláda jako stabilizátor svých kroků znovu použije legislativní i výkonnou moc (paragraf i pendrek). Ještě se o tom s někým poradí.

Jsme ve vážné situaci. Už v ní nejde nebýt a nesmíme chybovat… Ekonomické ukazatele pracují pro demonstrace s požadavkem demise vlády. V samotné demisi vlády vidí mnoho lidí uzlový bod. Ve skutečnosti to může být jeden z mnoha základních kamenů budoucí české státnosti. Asi je první, ale ne nejdůležitější. Kdyby nadšení zástupů skončilo pouhou výměnou šafářů a obec měla zůstat v neosobním panství, byla by to tragédie. Projevy cenzury, zacházení se strachem a nepřijetí diskuse, to se k představitelům pětikoalice opravdu váže. Nakonec, skutečnou diskusi trefně definuje Jiří Kostečka v knize Do světa literatury jinak: „Kouzlo každé opravdové diskuse spočívá v tom, že nikdy není možno předem přesně odhadnout, kam bude směřovat.“ Máte pocit, že se v médiích hlavního proudu něco takového odehrává?

Jenže, pokud nechtějí oponenti stávajících pořádků dnes a zítra promrhat osudové chvění neuralgického bodu, nesmějí se nechat splést. Je možné, že nás tlak přezíravosti i jiné tlaky dovedou do peripetií, jaké naše dvacáté století snad ani neprožilo, do míst revolučního kvasu. Toho se zřejmě dovtípíme, až nedojde ani k demisi vlády, ani k vypsání předčasných parlamentních voleb, a naopak se možná vyvrbí něco jako stav nouze… Jakékoli dvojvládí je dlouhodobě neudržitelné. Vyloučená je i koexistence dvou realit: Tady jsme my, kteří chodíme do televize, pořádáme tiskovky, máme pravdu v kapse, poslechneme si a zaručíme, co z naší vlasti odejde, co sem přijde, komu posloužíme za figurku a jakou bude mít figurka cenu. A venku jste vy. Diskutujete – zatím. Demonstrujete – zatím. Snažíte se o jednotu, o plán, o bodový program – zatím.

My opravdu musíme usilovat o dobrovolnou jednotu. A protože koncem provazu, za který se teď tahá, nemá být jenom ta demise, ale náš budoucí státní, ne oblastní život, musí mít opozice plán, jeho podporu a dělbu práce. V takové situaci vzniká Národní výbor. Má větev odborníků, schopných úspěšně držet ministerstva. Nasazuje větev koordinátorů, mluvčích, lidí v tisku, ve svém televizním vysílání. A má stráž, aby se z republiky nahonem neodvezlo něco, co by do budoucna mohlo chybět. Že tohle známe z dějepisu? Že kvůli tomu a kvůli úspěchu slavíme dvacátý osmý říjen? Že k němu vedly události plné napětí, strachu a malé jiskřičky světla? Že muži dvacátého osmého října dopředu nevěděli, jak se jim povede zítra? A že kdo nezná dějiny, musí si je zopakovat? Že se na letošní říjnové výročí svolává lidové shromáždění? A že si krom hezkých zážitků pamatujeme i ty silné? Tak, pojďme ještě něco dělat, Pán Bůh s námi a zlé pryč!