Fiala jako úslužný hospodský, v jehož podniku se setkala šlechta, ale on sám nemá do čeho mluvit.

Parlamentní listy – rozhovor

Neformální summit EU v Praze je vládou i médii označován jako vrchol českého předsednictví EU. Jaký vrchol to tedy je? Co ukazuje o celém českém předsednictví a jeho agendě?

Tato prezidentská recepce měla bezpochyby svůj úkol v tom, že umožnila neformální setkání hlav států, které by se za normálních okolností nejspíš nesetkaly (Například ázerbájdžánský prezident Alijev a arménský premiér Pašinijan.) České předsednictví zde působí jako úslužný hospodský, v jehož podniku se setkala šlechta, ale on sám nemá do čeho mluvit. K vyjádření premiéra Fialy lze jenom dodat, že když se vláda nepochválí sama, tak to za ni téměř nikdo neudělá…

České předsednictví doposud neprosadilo na úrovni EU žádné zásadní téma a neochránilo české národní zájmy, což je dobře vidět například v oblasti energetické politiky, kde tzv. navrhované společné unijní řešení vysokých cen elektřiny a plynu (což je podle mne vzhledem k rozdílným zájmům hlavních členských států EU až naivně utopistické) Českou republiku a české občany velmi poškozuje. Česká vláda nedokázala ani vyjednat výjimku, která by umožnila zastropovat ceny elektřiny a plynu i velkým českým průmyslovým firmám, což unijní legislativa naprosto nehorázně a nesmyslně zakazuje a pro naše podniky je to doslova likvidační.

Evropská unie si poprvé vyzkoušela formát, kdy neformálnímu summitu členských států předcházelo setkání širší platformy s nečlenskými státy. Lze už říci, jak se tento pokus o širší mítink osvědčil?

K tomu prozatím nemám dost informací, abych to mohl vyhodnotit. V každém případě je jasné, že jde o osobní úspěch francouzského prezidenta Macrona, který tento formát Evropského politického společenství a jeho summit inicioval. Je evidentní, že jestli chceme některá závažná témata Evropy a jejího bezprostředního okolí řešit, nesmíme se uzavírat pouze do ulity Evropské unie (anebo se za ni dokonce schovávat, aby neschopnost vlády najít řešení krizí nebyla tak do očí bijící), protože ta celou Evropu ani náhodou nereprezentuje.

Tento formát (Evropského politického společenství) je velmi podobný formátu Rady Evropy, v jejímž Parlamentním shromáždění jsem, do doby, než mi to pětikoalice znemožnila, zasedal. Rada Evropy má 46 členských států z Evropy, na setkání v Praze jich bylo účastno 44.

Mimochodem, původně se myšlenka Evropského politického společenství v institucionalizované podobě objevila už v první polovině 50. let minulého století s cílem integrovat tehdejší Evropské společenství uhlí a oceli a navrhované Evropské obranné společenství. Mělo přinést nové integrační prvky, především společný trh a koordinaci zahraniční politiky. Jednalo se o jakýsi předobraz dnešní Evropské unie, o myšlenku nadnárodní integrační evropské organizace.

Návrh smlouvy o Evropském politickém společenství tehdy počítal dokonce i s evropským dvoukomorovým parlamentem. Tento projekt Evropského politického společenství selhal – a skončil – v roce 1954, kdy bylo jasné, že Smlouva o Evropském obranném společenství nebude ratifikována ve francouzském Národním shromáždění, které se obávalo, že by tento projekt znamenal nepřijatelnou ztrátu národní suverenity. Od plánu na Evropské politické společenství proto bylo tedy upuštěno.

Je zajímavým paradoxem dějin, že jej, byť v inovované podobě a v jiných geopolitických podmínkách, nyní předkládá právě francouzská hlava státu…

Markéta Pekarová Adamová jásala, že jde o historický moment, který ukazuje, jaký je význam Česka v EU a ve světě. Je tato pýcha namístě?

Nevím, kde tu pýchu až aroganci bere, když i o tom, koho si u nás smíme pozvat na večeři, rozhodují arogantně jiní. Myslím, že to jen ukazuje, jak je tato paní odtržená od reality, a je to i kvůli ní, že nás díky Fialově vládě v Evropě mají za bezvýznamné.

Co říkáte na výběr sedmnácti hlav států či vlád mimo EU? A koho jiného byste si případně dokázal za jednacím stolem představit?

Je jich mnoho, koho tam postrádám. Nepovažuji za moudré, nepozvat Rusko, protože právě zde mohlo být jednáno o míru a poválečném uspořádání vztahů. Zrovna tak tam mělo být Bělorusko. I proto, že Rusko bylo nedávno vyloučeno z Rady Evropy a Bělorusko tam nebylo přijato – a tedy neexistuje žádná platforma, kde s nimi jednat. Zejména nyní, v době eskalace vojenských operací na Ukrajině a územích připojených k Rusku, by tato jednání mohla pomoci hledání řešení.

Chybí mi tam i státy, které nesou tíhu migrace, jako Jordánsko, anebo válek jako Sýrie, Irák, Irán a Afghánistán. Sice nejde o evropské státy, ale jedná se o země, jejichž chování, jednání a postoje a jejich vnitropolitické poměry situaci v Evropě, nyní i v budoucnu, zásadně ovlivňují.

Udělat z toho setkání exkluzivní spolek těch, kdo spolu mluví, a vyloučit ty, kdo někomu vadí, považuji za promarněnou příležitost otevření zamrzlých dialogů.

A na summitu naopak přebývalo Kosovo, které stále řada států neuznala jako samostatný stát a jehož údajná nezávislost a uznání ze strany některých evropských států, včetně ČR, je v přímém rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z roku 1999.

Rozšířeného summitu se chtěl zúčastnit i princ z Kataru, který den předtím byl na návštěvě ČR, jednal s prezidentem i s vládou a podle všeho se dařilo s ním dohodnout. Po rozhodnutí špiček EU jeho účast nebyla připuštěna. Co na tomto politikovi vadí?

Zásoby katarského plynu nejsou neomezené a je o ně veliký zájem po výpadku ruských dodávek. Skoro bych řekl, že účelovým rozhádáním katarského vládce se slabounkou Fialovou vládou se objeví na trhu plyn, který byl dosud v jednání pro ČR. Takže to vyhodnocuji tak, že na tom politikovi vadí, že vyjednává s ČR o plynu, na který mají zálusk v Německu…

Může toto odmítnutí ohrozit jeho předcházející úspěšné vyjednávání s Českou republikou?

Bezpochyby, Katar je autokratický stát se středověkým systémem a autokratickým vládcem. Jeho slovo je zákon, a nepozvat jej na večeři s mnohem méně významnými hlavami téměř nesvéprávných členských států EU musí považovat za neskutečnou potupu. V arabské a muslimské kultuře se taková faux pas nezapomínají a hlavně neodpouštějí. Jistě si to bude dlouho pamatovat a nám se to v budoucnu těžce vymstí.

Je to obrovské selhání české diplomacie, premiéra Fialy a ministra Lipavského. Zejména, když se objevují hodnověrné informace o tom, že emírovi byla účast na summitu předem přislíbena. A všimněme si i toho, že přes řeči o tom, že se vlastně nic nestalo a že katarský emír odlétal naprosto spokojený, nepadlo ani slovo o tom, že by byla podepsána nějaké smlouva o dodávkách plynu mezi Katarem a ČR, ani smlouva o smlouvě budoucí. Takže to spíše zavání silným fiaskem.

Navíc doplňme, že Katar v roce 2018 vystoupil ze sdružení zemí vyvážejících ropu OPEC, a je tedy v tomto smyslu již docela velkým, silným a samostatným mezinárodním hráčem. Charles Michel a další komici z vedení Evropské unie tedy svým arogantním chováním Evropě a zejména nám tedy opravdu „pomohli“…

Nejsledovanějším účastníkem summitu byl turecký prezident Erdogan. Jeho role ve světě je dnes mimořádná, ať už jako prostředníka mezi Ruskem a Ukrajinou, nebo v migrační krizi z Asie. V jaké pozici je dnes Evropa vůči tomuto státníkovi?

Řekl bych až v servilní. Silná turecká menšina v Německu volí podle jeho pokynů a ovlivňuje silně výsledky německých voleb i politickou scénu. EU mu vyplácí výpalné za zadržování migrantů a jedná se o stát s druhou největší armádou v Evropě, která má díky neustálým bojům během posledních 40 let rozsáhlé bojové zkušenosti.

Erdogan je často kritizován za problematickou, podle některých „diktátorskou“ vnitřní politiku. Na druhou stranu, nebylo by Turecko bez Erdogana, propadlé do chaosu, pro Evropu ještě větším problémem?

Islámské státy považují demokracii za slabou a chaotickou. Státy oblasti, které byly stabilní (do doby, než je postihl americký vývoz demokracie) se vyznačovaly právě silnými vládci. Po jejich odstranění, se propadly do chaosu občanských válek, bídy a nesmírného utrpení místních obyvatel, zejména těch nejslabších. Na syrském a iráckém příkladu je to vidět jasně.

Bez Erdogana by se díky neziskovkovým liberalismem prolezlé EU, který by zabránil účinné obraně proti nelegální imigraci, Evropa stala snadným cílem imigrace a lze předpokládat, že touto dobou by s ní již cloumaly nepokoje a chaos.

Na druhou stranu není pravděpodobné, že samotné Turecko by se bez Erdogana propadlo do chaosu. Možná naopak, právě s Erdoganem u kormidla se prudce zhoršila turecká ekonomická situace, je tam hyperinflace, v největších tureckých městech se velmi často konají protivládní demonstrace, které jsou tvrdě potlačovány. Turecko před Erdoganem nebylo v žádném případě v chaosu, šlo o republikánský parlamentní demokratický režim, byť samozřejmě s mnoha nedostatky a s klíčovou rolí armády právě jako hlavního strážce sekulárního neislamistického a demokratického charakteru režimu.

Což se po nástupu Erdogana, nejprve do pozice premiéra, zcela změnilo. Pragmatik moci Erdogan postupně ovládl a islamizoval turecký deep state, tedy právě armádu, soudy, odbory, školy atd. a před pár lety změnil i charakter režimu z parlamentního na plně prezidentský, kde ani neexistuje pozice premiéra – šéfem státu i vlády je on sám. A po potlačení pokusu o puč v roce 2016 ovládnutí státu a systému dokončil, za pomoci brutální represe, masového porušování občanských práv i volebních manipulací.

A posíli i mezinárodněpoliticky, což je krásně vidět na tom, že mu nikdo slovem nepřipomíná jeho protiprávní válečné výboje mimo Turecko. Inu, když dva dělají totéž…

Účastníkem pražského setkání byl i ázerbajdžánský prezident Alijev, kontroverzní postava světové politiky, která je ale nyní pro Evropu mimořádně důležitá kvůli dodávkám ropy, když jsme se rozhodli odstřihnout od Ruska. Jak číst současný vztah Evropy k této zemi?

Vztah k Ázerbajdžánu lze přímou úměrou měřit evropským hladem po ázerbajdžánském plynu a ropě, poté co pod tlakem zvenčí vypadlo dosud bezproblémové zásobování z Ruska a podle protiruských propagandistů ruští tajní agenti Pat a Mat zničili ruské plynovody Nordstream 1 a 2. Vztah Evropy k Ázerbájdžánu lze také posuzovat podle toho, že poté, co ázerbájdžánská armáda 12. září 2022 zaútočila na Arménii po celé délce jejích východních hranic, tak se celá EU zbaběle dívá jinam a mlčí namísto aby zasypala Arménii vojenským materiálem a pomocí, jako je tomu v případě Ukrajiny. Zrovna tak se tato agrese nesetkala s kategorickým odsouzením ze strany západních „demokracií“.

Ázerbájdžán má také velmi pestrou historii na pomezí ruského a islámského světa. Letos v lednu si prezidenta Alijeva zavázal Vladimir Putin, když mu pomohl s potlačením velkých protestů, ale teď se naopak zdá, že bude jedním z vítězů evropského odstřižení od Ruska.

O tom není pochyb. Navzdory všem kontroverzím, které prezidenta Alijeva provází, se zdá, že se Evropa sjela do Prahy mu políbit prsten za příslib plynu a ropy. Připomíná to sraz přátel italské opery z filmu Někdo to rád horké…

Ázerbájdžán současně zahájil další fázi války se sousední Arménií o sporné území Náhorního Karabachu. Jak se k tomuto konfliktu má stavět Evropa?

Jedná se tentokrát o jasnou agresi vůči území suverénní Arménie, nikoli jen o spor o území Karabachu, a je nezbytné ji odsoudit a snažit se Ázerbájdžán přesvědčit, aby se vrátil za svoje mezinárodně uznané hranice, propustil 53 (v rozporu s mezinárodním právem) zadržovaných arménských bojovníků a začal řešit svoje problémy s Arménií mírovou cestou.

Na probíhajícím evropském summitu v Praze byla ideální příležitost tento konflikt zastavit, resp. začít k tomu směřovat. Podle přítomnosti Erdogana na schůzce obou šéfů znepřátelených zemí se zdá, že Turecko se opět snaží posunout svoji pozici místního hegemona o kousek výš. Opět ale musím připomenout, že na té schůzce chybělo Rusko.

Mimochodem, na schůzi zahraničního výboru Sněmovny 6. října se mi rovněž podařilo prosadit usnesení, které vyzývá vládu České republiky k tomu, aby se aktivně zasadila o propuštění arménských zajatců z ázerbájdžánských věznic.

Arménie, to je další smutný příběh. Země na hranici civilizačních okruhů, která proti silným a bohatým muslimským sousedům volila jako obrannou strategii patronát Ruska (byť třeba po nástupu premiéra Pašinjana byly určité pokusy o emancipaci). Tento patronát nyní s izolací Ruska asi padá. Jak by se k zemi, která je jednou z kolébek evropské křesťanské civilizace, měla postavit Evropa?

Je nutné jasně říci, že bez Ruska by už Arménie nejspíš neexistovala. Navíc ruské jednotky na linii mezi Náhorním Karabachem a zbytkem Ázerbájdžánu chrání životy karabašských Arménů. Stejně jako Evropa podporuje Ukrajinu ve válce s Ruskem, měla by podporovat Arménii. Jenže to Evropa ze strachu ze zimy a hladu a z touhy po ziscích, které přinese ázerbajdžánský plyn, neudělá. Navíc vnímám rostoucí politický vliv muslimských komunit v západní Evropě – a rovněž i až brutální lobbistický tlak bohatého Ázerbájdžánu na evropské politické elity – a tudíž i klesající zájem o „kolébku křesťanství“ mezi evropskými politiky, snad s výjimkou Francie, která se otevřeně a statečně postavila za Armény.

Ruský prezident Vladimír Putin v minulém týdnu pronesl projev, interpretovaný jako totální odstřižení od komunikace se Západem. Co to znamená pro západní vztah k postsovětskému prostoru, který byl doposud vlivovou zónou Ruska, kde probíhala více či méně standardní diplomacie? A co by celkově znamenalo ruské „spálení mostů“ na Západ?

Myslíte Kerčský most? Budu stručný. Bude to EU stát mnoho peněz, velké zadlužení, výrazné snížení životní úrovně obyvatel a likvidaci většiny střední třídy. Protože, i když to dosud nikdo veřejně nepřiznal, EU potřebuje ruské zdroje víc, než Rusko evropské technologie. Ty snadno během pár let nahradí čínskými.

Tlak západu na přerušení komunikace s Ruskem má naopak za následek utužovaní vazeb států BRICS a to opět bude mít za následek i možné postupné přeorientování členských států na zdroje ostatních členů.

Evropa ostrouhá.