Referenda podle Pobedonosceva
Ano, síťoví uživatelé osm let dokazovali obyvatelům Donbasu, že je nepřijali do Ruska současně s Krymem (Putin požádal nepořádat referendum o vstupu do struktury Ruska) proto, že na Krymu podle nějakých “tajných” anket bylo “pro” více jak 90%, a u nich pouze 80% a něco. Ale normální, nezatížení komplexem výkladu tajného smyslu, lidé vždy věděli, že je pravidlo přiznání výsledků referenda. Aby bylo uznané za provedené, musí shromáždit minimálně 50% zaregistrovaných voličů + 1 hlas. Stejný podíl z počtu účastníků referenda přijímá rozhodnutí. Takže de facto rozhodnutí se přijímá přibližně 25% z počtu zaregistrovaných voličů.
V některých zemích existují jiné požadavky k nejzásadnějším referendům. Například, od ústavního referenda se může požadovat shromáždění 2/3 voličů, aby se považovalo za platné, a jeho rozhodnutí bude přijato 2/3 hlasů účastníků. Pouze ve Švýcarsku, kde byla referenda dlouhou dobu jedním z mechanismů operativního přijetí rozhodnutí na státní a místní úrovni se pro některá (ne všechna) referenda žádalo získání podpory 50% zaregistrovaných voličů. Ale dokonce ve Švýcarsku jsou za poslední desetiletí referenda odstraňována z oběhu. Politická rozhodnutí se stávají příliš komplikovanými, a politické manévrování příliš aktivním na to, aby se dichotomií “ano”/”ne” vybudovala dlouhodobá politická kampaň.
Nyní se referenda používají, převážně, pro vyřešení ústavních problémů (legalizace textů nové ústavy), a také pro určení osudu sporných území (pokud oba aspirující státy souhlasí s poskytnutím práva rozhodnutí národu sporného území). Přitom se, není-li přímý zákaz, nebo příliš silný odpor ve společnosti, k zásadním otázkám snaží ústavní referenda nahrazovat rozhodnutími parlamentu.
Co se týče sporných území, tak víceméně úspěšná řada referend byla provedena po první světové válce, kdy vítězná Trojdohoda schválila rozhodnutí, že hranice států mají být v souladu s etnickými hranicemi. Tam, kde byla dvě etnika příliš promíchána se otázka příslušnosti k tomu či onomu státu musela řešit referendem. Pouze pod dohledem neangažované Trojdohody mohla tato referenda poskytnout natolik nezávislý výsledek, že (nehledě na porážku Německa ve válce) pouze část Slezska přešla k Polsku, ale větší část zůstala součástí Německa, rovněž zůstalo německým Porúří, které si nárokovala vítězná Francie.
A proto, v aktuální politické praxi se referenda provádějí tehdy, kdy úřady určitého státu potřebují legalizovat nějaké rozhodnutí. Přičemž rozhodnutí se přijímá nezávisle na výsledcích referenda, a když mu neodpovídají, tak je ignorují. Tak, například, proti Brexitu naladěné vnitrostranické seskupení britských konzervativců žádalo ignorovat výsledky referenda o vystoupení Británie z EU. To, že jeho žádosti nebylo vyhověno nesouvisí se samotným projevem vůle, ale s prohrou odpůrců Brexitu v zápasu mezi elitami.
Kam zastrčili ukrajinské referendum roku 1991
Pamatujeme si také případ se dvěma ukrajinskými referendy roku 1991 (o zachování SSSR), která v intervalu několika měsíců dala diametrálně opačné výsledky (právě takové, jaké potřebovaly úřady v okamžiku provedení příslušného referenda). Ještě zajímavější je případ ukrajinského referenda z roku 2000 o zařazení změn do ústavy Ukrajiny, jehož rozhodnutí odmítla Nejvyšší rada implementovat, nehledě na to, že podle tehdy fungujícího zákonodárství měla přímou působnost a nejvyšší platnost vůči libovolným jiným zákonodárným aktům.
Rada prostě demonstrovala ústavní kolizi. V souladu s ústavou hlasuje každý poslanec samostatně, a řídí se svým svědomím a svými představami o blahu vlasti, a nutný pro implementaci počet hlasů se nezískal. Avšak ústavní postup právě Radě ukládal povinnost implementovat výsledky referenda do legislativy a Kučma, nepociťující za sebou dostačující podporu, se neodvážil narušit postup a prostě vydat výnos o zahrnutí změn do ústavy a provedení ještě jednoho referenda na schválení nového základního zákona. Pouze tak bylo možné obejít sabotáž parlamentu.
V tomto případě se znovu setkáváme s tím, že názor lidu, vyjádřený v referendu je pouze jedním z prostředků (mechanismů), používaných v zápasu mezi elitami pro posílení pozic toho či onoho seskupení, ale jeho výsledky mají význam pouze v tom případě, když na něm zainteresovaná skupina elit disponuje dostačující silou a vůlí, aby, s podporou rozhodnutí referenda, změnila legislativu.
Takže, referendum je důležité ne samo o sobě, ale jako prostředek posílení pozice moci celkově nebo jednoho z elitních seskupení k nějaké vnitropolitické nebo zahraničněpolitické otázce.
Právě z tohoto hlediska je také třeba posuzovat výsledky uskutečněných na osvobozených územích referend. Zdůrazním, že výsledky ani nemohly být jiné – Rusko se v žádném případě nechystalo opustit tato území dobrovolně. To nebylo možné, aniž by se vycházelo z vnitropoliticképolitické situace a z vyžadujících řešení zahraničněpolitických problémů. A tak referenda mohla proběhnout pouze v tom případě, když jejich výsledky byly předurčeny.
Jediným a hlavním úkolem bylo zajistit účast. S některými těžkostmi se zde střetly pouze úřady Chersonské oblasti. Ke konci třetího dne hlasování jim chybělo 1,5% k uznání referenda za provedené. Ale vpředu byly ještě dva dny a bylo jasné, že otázka bude vyřešena. V konečném výsledku se v Chersonské oblasti zúčastnilo hlasování 76,86% z počtu voličů, pro hlasovalo 87,05%
Zastavím se na Chersonské oblasti, jelikož tradičně v ní ze všech jihovýchodních byly nejsilnější pozice nacionalistů. Celkově hlasovala jako jihovýchod, ale výsledek byl vždy blíž k západu Ukrajiny a Kyjevu, než u ostatních jihovýchodních oblastí. Takže nyní výsledky Donbasu a Záporoží musely být lepší, což se také stalo.
Proč říkám, že jediným úkolem bylo zajištění účasti? Protože výsledek referenda byl technicky předurčen. Ne pouze proto, že území byla kontrolovaná ruskými vojsky, ale jak jsem již uvedl, Rusko se nechystalo odsud odejít. Hlavním viníkem byla samotná Ukrajina.
Kyjev nemohl uznat legitimitu daných referend. Přičemž v daném případě není problémem až tak mezinárodní právo, jako vnitřní ukrajinské. Mezinárodní právo už dávno neexistuje. Odkazovat se na něj je hloupý nevkus. Dokonce diplomati, jejichž činnost se zakládá na prvenství mezinárodního práva, na uznání existence jistých nezvratných zásad, se poslední dobou vyhýbají argumentování své pozice příslušnými odkazy.
Místo mezinárodního práva – přání Washingtonu
Jde o to, že USA důsledně likvidovaly mezinárodní právo posledních třicet let, a nahrazovaly ho dokonce nikoliv americkým vnitřním právem, ale americkou zvůlí. Z hlediska Washingtonu, se celý svět měl řídit okamžitými přáními USA. V konečném důsledku USA mezinárodní právo zlikvidovaly.
Ve světě začalo vládnout právo silnějšího. Ale jedná se o to, že nelze zničit právo pro někoho, a nechat ho pro sebe. Ono buď je, nebo není. Pravidla jsou vždy stejná pro všechny – to je zákon politiky. Ještě jeden zákon zní, že dokonce nejsilnější nemůže být silný vždy a všude. Má své slabiny.
V důsledku se USA střetly s opozicí. Ze začátku politickou a informační, potom finančně-ekonomickou, a poté i vojenskou. Svět se rozštěpil na dva bloky: proamerický a protiamerický. Tyto bloky jsou ve fázi pomalé informační a finančně-ekonomické války, která rychle přechází do stádia válečné srážky. Zatím vojenské konflikty probíhají na území třetích zemí (Sýrie, Ukrajina a t.d.), ale také přímé srážky Ruska s NATO, a Číny s USA a jejich asijskými spojenci jsou již posuzovány jak aktuální možnost. Válka nepředpokládá pravidla. Mezinárodní právo se vytváří vítězem po válce a funguje mezi válkami. Funguje do té doby, dokud všechny velké mocnosti souhlasí s jeho normami a dobrovolně se jimi řídí, a nutí k tomu ostatní svět.
V situaci absence mezinárodního práva americký blok nikdy nepřizná naše rozhodnutí, a nám bude naprosto lhostejné, co uznají, a co ne. V takové situaci hraje úlohu pouze možnost a nutnost obsadit a udržet území.
Referenda jako otázka přežití
Nemožnost pro Kyjev uznat údaje referenda (jako, mimochodem, i krymského) vyplývala z jeho vnitřního zákonodárství, a také povinností, jako člena proamerického bloku. Ústava Ukrajiny určuje, že k jakýmkoliv územním změnám (přijetí do struktury a předání jiným státům jakýchkoliv území) dochází pouze po rozhodnutí všenárodního referenda. Tedy, pro vnitřní ukrajinskou legitimizaci podobného rozhodnutí je nutno uskutečnit referendum nikoliv v jednotlivých oblastech, ale na celém území Ukrajiny, a pouze jeho souhlas se zřeknutím se území dá ukrajinským úřadům právo technicky upravit příslušné dokumenty.
Mimo to, Ukrajina, jako člen proamerického bloku, byla směrována na válku s Ruskem a, spolu se státy EU a USA, požadovala na Moskvě úplnou a bezpodmínečnou kapitulaci.
Stažení vojsk ze všech území, včetně Krymu, poté jednání o reparacích ve prospěch Ukrajiny – taková byla předběžná podmínka Kyjeva a Západu pro zahájení jednání o míru. Přirozeně, Rusko se nechystalo za takových podmínek nejen si sednout za jednací stůl, ale dokonce ani oficiálně vést předběžné konzultace.
Všechno to spolu vedlo k tomu, že ukrajinská moc vyzvala své stoupence k odmítnutí účasti v referendu, a prohlásila, že samotná skutečnost účasti se bude Kyjevem hodnotit, jako vlastizrada. V těchto podmínkách každý, kdo hlasoval v referendu, riskoval (v případě návratu Ukrajiny), že se stane obětí “karatelů”, kteří, jak ukázaly události na Charkovsku, si nedělají těžkou hlavu se zatčením, obviněním, soudním procesem, platným rozsudkem. Prostě na místě zastřelí každého z těch, kdo žil na území, obsazeném ruskými vojsky. Kdo je vinný, a kdo ne, určují od oka nebo po udání sousedů. Stejně tak pro obyvatele osvobozených území výsledky referenda byly otázkou přežití.
Výběr není velký: buď na svobodu s Moskvou, nebo do mučíren Kyjeva
Ale čeho však chtěla dosáhnout těmito referendy Moskva? Někdo říká: chtěli, aby obyvatelé pocítili svou zúčastněnost. Možná se to chápalo jako pravděpodobný vedlejší efekt referend. Ale, jak bylo řečeno, Ukrajina vlastními postupy a chováním, diktovanými jí zvolenou zahraničněpolitickou linií, a také nastoleným uvnitř země režimem teroristické diktatury, předem udělala obyvatele osvobozených území spoluúčastnými, a paušálně je všechny obvinila z “napomáhání agresorovi”. Výběr nebyl velký – buď do Ruska, nebo hrozba smrti nebo vězení a ztráta práv.
Jiní říkají, že chtěli poznat názor obyvatelstva. Já si myslím něco jiného: kdyby nebyla jistota ve výsledku, nikdo by neuskutečňoval referendum. Jenom si představte, jak bychom vypadali, kdyby najednou obyvatelé dokonce ne celé Chersonské oblasti, ale pouze jednoho nevelkého okresu, i když minimální většinou, hlasovali za to, aby zůstali součástí Ukrajiny. Jak bychom v takovém případě respektovali vůli národa, vyjádřenou v referendu? A jak dlouho by tento případ používala proti nám nepřátelská propaganda. Proto v dané otázce žádné náhody nesměly nastat.
Politická fiaska jsou značně nebezpečnější, než vojenské katastrofy. Odstraňovat jejich následky je komplikovanější. Proto se politické akce připravují velmi pečlivě – s mnohonásobnými zárukami vylučujícími jakoukoliv náhodu.
Jsem přesvědčený, že cíl Kremlu se nacházel v geopolitické rovině a sahal daleko za hranice nynějšího ukrajinského konfliktu. Dříve či později musí bojové akce na Ukrajině skončit. K tomu je nutný nějaký formát poválečného světa. V první etapě SVO se předpokládalo, že v Kyjevě se rychle změní moc, což nám poskytne možnost uzavřít nám vyhovující smlouvu s novou mocí. Ve druhé etapě se pokoušeli přesvědčit Zelenského, aby přiznal ztrátu některých území (o konkrétních hranicích bylo možné smlouvat, nenáležel přehodnocení pouze status Krymu a Donbasu), souhlas s úplnou neutralitou, stažení západních poradců, odzbrojení, denacifikaci, svobodné volby pod ruskou kontrolou, s ponecháním ukrajinskému státu výměnou život a dost velké území.
Je jasné, že s tímto návrhem rovněž musel souhlasit Západ. Bylo kompromisní v porovnání s prosincovým požadavkem minulého roku vyklidit NATO do hranic roku 1997, a neutralizovat celou východní Evropu. Západ odpověděl výšezmíněným ultimátem o úplném stažení ruských vojsk (včetně Krymu), o reparacích a začal otevřeně projednávat perspektivu vítězství nad Ruskem na bojišti a jeho rozdělení na několik států.
A na toto ultimátum Západu následovala odpověď v podobě referend a připojení k Rusku osvobozených území. Tato odpověď byl doplněna částečnou mobilizaci, demonstrující připravenost Kremlu nejen pokračovat v bojových akcích, ale také zvýšit jejich rozsah a intenzitu. Putin ukázal Západu, že si odříznul cestu k ústupu: teoreticky lze odvést vojska z ukrajinských území, ale žádný ruský politik se neodváží oznámit nutnost odevzdání ruských území (ledaže nepřítel bude bušit na bránu Kremlu, a bojovat už nebude čím).
Ukrajina zapraskala ve všech švech
Nejen to, Západu bylo průhledně naznačeno, že to nejsou poslední referenda. Ukrajina se může teritoriálně zmenšovat i nadále, dokud nezmizí úplně. První výsledek už je – v Halíči byl oznámen úmysl uskutečnit referendum o připojení k Polsku. Ukrajina zapraskala ve švech. USA odpověděly dávno připraveným odstřelem plynovodů a zmlkly, a rozhodují se, zda má smysl jít vabank a přecházet k následující etapě zvedání sázek, předpokládající atomovou konfrontaci na Ukrajině.
Zatím jsou jednání o míru za nových podmínek možná. O tom veřejně hovoří Kreml, a zdůrazňuje slovní spojení “nové podmínky”. USA by očividně chtěly pokračovat v konfrontaci – nemají kam ustupovat a předpokládají, že přece jen přinutí Rusko vysílit se. Otázkou je, do jaké míry bude poslušná Evropa, která byla odstřelem plynovodů zbavena šance na levný plyn dokonce v případě separátního míru s Ruskem. Tak uvažují Američané. Ale Evropané vědí, že v případě plnohodnotného kompromisního míru na úkor Ukrajiny, dokud Německo bude opravovat SP a SP-2, Rusko může zapojit pro zabezpečení Evropy plynem plynový systém Ukrajiny, který docela zvládal tento úkol před příchodem Juščenka k moci a zahájení americké éry v ukrajinské politice.
Zatím EU vede pořád svou o novém balíku sankcí vůči Rusku, ale opakuji, že definitivní rozhodnutí o pokračování války nebo přechodu k plnohodnotným mírovým jednáním po linii Rusko-Západ ještě na Západě nebyla přijata. Otázka se definitivně rozhodne během jednoho-dvou měsíců, pokud Američané nespáchají nějakou provokaci dříve.
Otázka: byla nutná pro zabezpečení této náročné, dlouhé a nebezpečné zahraničněpolitické hry referenda? Ne, nebyla povinná. Bylo možné prostě vyhlásit připojení příslušných území k Rusku. Američané by to tak také provedli – rádi předvádějí sílu a působí s oporou o právo síly. My se to také rychle učíme.
Proč jsme se tentokrát rozhodli opřít se o lidovládu? Myslím, že, za prvé, sehrála úlohu oddanost byrokracii precedensu. Liberálové nazývají státní byrokracii zkostnatělou. Ve skutečnosti je ochránkyní politických tradic. Jestliže Krym a Sevastopol vstupovaly do struktury Ruska na základě referend, tak proč se pro nová území s něčím novým párat – referenda docela ujdou. Za druhé, v referendech existuje ještě jeden, ruskou pozici posilující, moment: jak mezinárodní, tak i vnitřní právo současných zemí se zakládá na principu: “kdo jmenoval, ten i propouští”. Takže, jestliže na ruskou delegaci při jednáních začnou tlačit s požadavkem odstoupit Cherson nebo Záporoží, prohlásí, že ani prezident Ruska, ani Federální shromáždění není schopno zrušit vůli národa, vyjádřenou v referendu.
Tento princip, pravda, stejně jako jakýhokoliv jiný, má i druhou stranu mince. Když jsi vstoupil do struktury RF na základě referenda, tak teoreticky i vystoupit máš právo na stejném základě. Tento princip odporuje Ústavě Ruska, deklarujicí absolutní rovnost regionů v právech. Ale my chápeme, že referendum o vystoupení ze struktury Ruska v daných regionech bude možné uskutečnit pouze v tom případě, když Rusko pozbude nad jimi vojensko-politickou kontrolu. Pokud se to někdy stane, tak referendum nebude potřebné, bude znovu fungovat právo silnějšího.
Reálné bonusy z provedení referend a eventuální hrozby s nimi spojené jsou příliš malé, aby jimi bylo možné pohrdnout při historickém hodnocení dané události. Je třeba chápat jednoduchou věc: referenda nejsou důvodem rozhodnutí o připojení území, ale mechanismem realizace předem přijatých rozhodnutí. Reálný význam pro historii však nemá mechanismus (bylo možné použít jiný), ale samotné rozhodnutí.
Tak tedy, zřeknutí se koncepce uznání teritoriální celistvosti Ukrajiny (mimo Krym a Donbas) Ruskem má skutečně historický význam. Pro Kreml již neexistují politické překážky pro úplnou likvidaci ukrajinské státnosti. Dále budou hrát úlohu pouze technické možnosti, včetně schopnosti ruské společnosti (lidského zdroje Ruska) dlouho snášet rostoucí psychologické napětí konfliktu.
Sázky jsou dány.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Na Ukrajině k atomové konfrontaci nedojde, Rusko si nezasviní svůj dvorek, kterým Ukrajina je .. Pokud zbabělé USA provede provokaci na Ukrajině s atomovou zbraní (jako to dělá jinde s chemickými zbraněmi), aby z toho před Západními debily obvinilo RF, Ruská federace “symetricky odpoví” přímo na USA … Jaký výsledek to přinese, jsem popsal… Číst vice »
Velmi dobře napsáno. Je vidět, že z Iščenka spadla obava o výsledek referenda a doufejme, že už nebude otravovat s nějakou převýchovou. Je zajímavé, jak všechna referenda která byla uskutečněna v posledních letech, dopadla přesně opačně než jak si slouhové ve vládách západu přejí. Vypadá to, že těch lidí je na ně opravdu moc. Možná… Číst vice »
Všude na všech ruských kanálech vidím a slyším plno řečí o kde čem. Šojgu navštívil nějaké výcvikové středisko a vysvětluje koho mobilizovat, Podoljaka ukazuje jakési omalovánky, ze kterých nikdo není moudrý a mele o dědinkách, které jsou leda na vojenských speciálkách, úvahy o referendech atd. Ale zatím byl vyklizen Lysičansk. Vysvětleno po vzoru pana Goebbelse neblahé paměti:… Číst vice »
Lapidárně a srozumitelně.Referendum je zpráva pro vrchnost co a jak. Rusko muselo udělat základní schéma ,kolik občanů bude loajálních a kolik bude házet vidle do kolektivní snahy. Ruský medvěd se dává do pohybu pomalu ,ale potom semele každé trdlo ,holt demokracie dostane na prdel.