Svoboda versus nesvoboda

Jsme stále vystaveni náporu ideologie. Ta považuje ideje a představy za něco samostatného, soběstačného, absolutního. Proto se lidé na ideologii odvolávají – máme přece demokratické hodnoty, máme právní stát atd. Jenže skutečnost je jiná a hlavně jinde. Ideologie totiž slouží k přesměrování pozornosti jinam. Nechci napsat k oblbnutí, ale daleko k tomu nemá. Dennodenně jsme přesvědčováni, že žijeme ve svobodném, liberálně demokratickém státu. Klidně by takové tvrzení mohlo být na velikém billboardu před poslaneckou sněmovnou a před každou radnicí; stejně jako se ve známé antiutopii na zářivě bílé pyramidě ministerstva pravdy skvěla hesla Válka je mír – Svoboda je otroctví a Nevědomost je síla. Co mě vede k tomu, abych veřejně psal taková šokující přirovnání?

Ideologie totiž interpretuje pravdu falešně.

Svádí občana z cesty. Podívejme se blíže na čtyři klíčová slova – svobodný, liberálně demokratický stát.

Svobodný? Tak proč musíme podporovat ukrajinské vedení ve snaze vstoupit do vojenského bloku, který je otevřeným nepřítelem ruského souseda. Pozor – nemluvím o podpoře ukrajinských uprchlíků – ta je (pokud je poskytována s rozmyslem) v pořádku. Mluvím o podpoře vedení státu Ukrajina! Jistě, Ukrajina získala na summitu NATO v Bukurešti 4. dubna 2008 příslib členství.

Ale proč musíme ten příslib podporovat my?

NATO už mnohokrát za svoji historii dokázalo, např. v Jugoslávii nebo v Afghánistánu, že není „defence,“ tedy obranným společenstvím. Jestliže podporujeme možnost Ukrajiny vstoupit do tohoto paktu, tak vlastně si přejeme konflikt. Opravdu o něj stojíme? Přehlíženým jádrem problému je proto samotná existence organizace, které není ničím jiným než převodní pákou vojenského vlivu USA na evropské pevnině. Mělo být rozpuštěno současně s Varšavskou smlouvou. Cílem osmdesátých let byla Evropa bez vojenských bloků.

Ale z žádného rozumného důvodu nevyplývá proč bychom měli poskytovat podporu vedení státu, které od samého počátku nechtělo poskytnout svým národnostním menšinám odpovídající práva;

-vedení, které už od roku 2014 soustavně vraždí své rusky mluvící spoluobčany (viz ATO),

-vedení, které připustilo rozkradení státu oligarchickou strukturou. A to až do té míry, že si tyto struktury vytvořily svoje soukromé silové složky. Sice formálně podřízené ministerstvu vnitra, ale bez jeho faktického vlivu.

Co to má společného s našimi hodnotami, kterými se neustále oháníme?

Ideologická manipulace se také diskredituje překrucováním historie včetně událostí posledních let. V hodnocení podivné války-neválky na Ukrajině se zcela přehlíží události, jež jí předcházely. Ať se jedná o zatlačení Ruska do kouta, kterému potom zbývaly už jenom dvě možnosti a obě špatné, nebo z těch starších – obsazení Krymu jako preventivní ochrana Sevastopolské černomořské základny. A hlavně se při posuzování konfliktu s Ukrajinou zcela pomíjí vzpomínky na bezprecedentní válku USA proti Iráku a stejně tak na rozvrácení Libye.

To přehlížení chyb Západu patří také mezi jeho hodnoty?

Spisovatelka Denemarková se po návštěvě Číny hrozí:

„Tržní hospodářství a fungující ekonomika nepotřebují lidská práva. Ta slova, jevy jsou zbytečné – lidská práva, úcta k jednotlivci, svoboda projevu – jsou přece zásadní, to, co dělá lidský život snesitelným… To vše dnes v Číně popírají. A my to obdivujeme? Těšila jsem se domů, do Evropy. Zaplaťpánbu za náš kontinent, kde se nějak snažíme, máme kontinuitu, máme sociální cítění, solidaritu, ale to mizí pomalu i u nás.“

Ano, hodnoty, které jsou u nás snad stále platné, se čínské vedení snaží bagatelizovat, přeformulovat. Žádná obecná lidská práva, ale ekonomická práva – práva na ekonomický blahobyt – přisvědčila Kateřina Procházková ze sinofóbního spolku Sinopsis. To přitakání je až směšné, kdyby nešlo o tragédii ideologicky zformované nenávisti.

Už Bible nás učí: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“

Vytýkáme tisícileté Číně, že má jinak seřazené priority a na našem „zaplaťpánbohovém kontinentě“ (je to ale opravdu jiný kontinent?) se nedokážeme srozumitelně dohodnout co je to svoboda slova a čí pravda je nadřazená. Vždyť existují (u nás) aktivisté, kteří rutinně odmítají svobodu slova  a už ji vlastně vůbec nechápou a považují přístup „my máme pravdu a ti druzí jsou nebezpečná sekta“ za naprosto normální. Začíná to mít zcela obludné rozměry, například podle „odborníka na postsovětský prostor a dezinformace“ Ruščáka jsou „lidé, kteří podlehli dezinformacím, už ztraceni.“ Divíte se potom, že Čína prosazuje přednosti lidských práv „zaměřených na lidi,“ která staví mír a ekonomický rozvoj nad volné  hlasování a svobodu slova?

Proto asi musíme vyvěšovat Tibetské vlajky na připomenutí jednoho z nejkrutějších náboženských států, který s demokracií nemá vůbec nic společného, kde jedním z mírných trestů bylo useknutí ruky? Proč musíme poslouchat fanatické polovzdělance, lhostejno odkud, hlásající zelené náboženství? Patric Moore byl jedním ze zakladatelů Greenpeace v roce 1971 a sedm let působil jako ředitel Greenpeace International; cituji jeho slova: Ekologičtí extrémisté se ve skutečnosti stavějí proti člověku. Jsou proti vědě, proti technologii a proti obchodu.

Jsou vlastně proti civilizaci. Projektují naivní vizi návratu k domnělé utopickému zelenému ráji (prostřednictvím emisních povolenek –pozn leok). Patric Moore také kritizoval extremismus jako populistickou činnost, která se svou neformálností dostala do hledáčku sdělovacích prostředků. Záhy si uvědomil, že je v Greenpeace jediným formálně vzdělaným. Když šlo o záchranu velryb – tam nebylo to vzdělání tak potřebné. Když šlo ale o kyselé deště, o oteplování ap. – tam už nestačí pouhé nadšení až fanatismus. Proto také z Greenpeace odešel.

A jsme u příslovce liberálně. Co je na liberalismu dobrého? Že přenáší odpovědnost ze státu na trh a tržní síly? Už víceronásobně opakuji, že liberální trh nezná morálku (V.Klaus: „morálka není ekonomická kategorie“) a buď se na trhu prosadíš a vyhráls, nebo neprosadíš-li se, život sám tě vyvrhl. Liberálně tržní systém mění člověka na pouhé příslušenství, a tedy objekt zdokonalujícího se systému moderní produktivně konzumní společnosti, která se vyvýšila a osamostatnila proti lidem jako jejich mystifikovaný, ale reálný subjekt. Proto říkám, že liberalismus a svobodný trh je výhrou jenom těch co na to mají. To jsou ale jenom příslušníci Kellerových elit.

A my jsme pouhými pokrytci a neumíme si přiznat ani to, že studenou válku nevyhrála demokracie, ale kapitalismus, který dnes představuje jediný socio-ekonomický systém. Stokrát nám někdo může vtloukat do hlavy, že kapitalismus je humánní, že mezi jeho hodnoty patří pomoc bližnímu a že vůbec, ale vůbec, nestojí na maximalizaci zisku pro minimální počet lidí. Hlavní krizí současnosti je krize kořenu kapitalismu, totiž víra v neomezený rozvoj výrobních prostředků a zvyšování výroby jakožto konečný cíl systému. Entertainment je zatím poslední proměna kapitalismu z kasinového v zábavně-mediální, k čemuž používá „oblbovací nástroje.“ K nim patří televize, bulvární média, internet, reklama, módní oděvy, sport a politiku, u nichž je dojem důležitější než obsah.

Nejdůležitější nástrojem kapitalismu je ale lidská hloupost.

Používá ji k vytváření totality stupidity, čímž zakrývá realitu. Z konzumu se stává třídní boj v rámci globálního trhu. Přestává být důležité, co je možné mít, představa, že příslušnost ke střední třídě zajistí spotřeba, je cukrátko pro příslušně blbé. Konzum rozhodně není životně nutným tématem života společnosti. Dokonce platí – právě pro svou rozšířenost, že jde o nástroj průměrnosti. Coco Chanell kdysi řekla, že

–etiketa musí existovat pro nevychované a

– móda zase pro jedince bez vkusu.

Svoboda není stav, který by byl dán. Je to činnost vytvářející přiměřené formy lidské koexistence i společenský prostor. Svoboda je to, kolik možností člověk má uskutečnit svoje cíle. Jak se dovíme, že k danému problému existuje pouze jediné řešení, jedná se o pokus omezit nám svobodu. TINA = there is no alternative. Systém jediného řešení se jmenuje technokracie a vychází z domněnky, že každá situace má jediné optimální řešení. A protože technika řešení určuje způsob a tím, že určuje, tak omezuje svobodu. Systém jediného řešení pochopitelně není správný, protože život společnosti má tolik různých proměnných, že nikdo, opakuji NIKDO, předem neví, které řešení je správné.

Technokracie je dokladem neschopnosti vládnout.

V praxi to vypadá tak, že vizionář nebo blázen vyprodukuje představu, kterou neschopná vláda odsouhlasí a její administrativa rozpracuje. Vláda pak trvá na jednotlivých částech projektu rozpracovaných vládní byrokracií. Tak nám nakonec vládnou vlastně úředníci. Příklad –představa, že desetitisíce dynam (nebo alternátorů) poháněných větrem osvobodí člověka od závislosti na fosilních zdrojích nás odvádí od hledání jiných řešení. Technokratický přístup omezuje mnohé možnosti na jenom jednu. Nekritické přihlášení k Bruselu je přihlášením ke konglomerátu byrokratismu a byzantismu, zrůdné symbióze nadstátní instituce a pokrytectví, fanatismu, ideologie, byrokratické šedi a masové hysterie

A to je konec svobody.

Co zbylo z demokracie poté co vývoj po roce 1990 odmítl Masarykovo dějinné pojetí, založené na myšlence humanity jako těžiště českých dějin? Klausův liberalismus, který nevnímá morálku, je přece protilidský (antihumánní). Největším pokrytectvím je říkat, že máme fungující liberálně demokratické zřízení. Porušujeme dohody, které jsme sami ratifikovali a ještě se tím chlubíme jací jsme pašáci. Dodávat totiž zbraně do země, která válčí, je v rozporu se smlouvou o obchodu se zbraněmi, kterou Česká republika ratifikovala 25. září 2014.

Závěr

Hodnoty, kterými se stále oháníme, jsme směnili za ideologii zla. Adorujeme sílu, nenávist a zbytky koloniálního myšlení. Vláda je sbor loutek kolaborujících s nenávistnou myšlenkou.

Má vůbec právo vládnout vláda, která slouží nikoliv své zemi, ale cizí mocnosti – která nota bene ekonomicky soutěží (včetně nepovolených prostředků) s EU?

Pro Kosu zostra napsal Leo K.