Řešením energetické krize je mír

Podklady k projevu Karla Růžičky na mítinku Barikáda proti drahotě 16. 9. 2022

Řešení různých problémů jsou různá: krátkodobá a dlouhodobá, následků a příčin.

Pro tuto energetickou krizi v EU existuje prosté, přitom univerzální řešení. Na tři písmena: mír. Mír, během něhož budou podmínky pro uklidnění dodávek z Ruska a čas bez hysterie a hektického úsilí na diverzifikaci dodavatelů energetických surovin, resp. na změnu energetického mixu.

Problém je, že zatímco na válku stačí jeden, na mír musejí být dva. Navíc, jak upozornil již dávno jeden z rozumnějších izraelských politiků´- mír se uzavírá s nepřítelem. To ne všichni jsou s to pochopit a dle toho konat a stanovovat podmínky.

Navíc tato válka je zvláštní. Okolo žádné války není takový tartas, ač jich v posledních desetiletích průběžně běželo ve světě zhruba od tří do deseti. Teda ten tartas je jen v zemích tzv. Západu, pro dalších 150 zemí světa je to válka kdesi v Evropě. Stejně jako jsou války kdesi v Asii či Africe. Třeba o válce v Jemenu, kde za posledních asi 12 let zahynulo v bojích a hladem prý až 370 000 lidí – tj. denně cca 80 – se v ČR píše jen párkrát za rok. O válečném vraždění v Kongu o suroviny nezbytné pro výrobu mobilů, tj. věc, kterou používají skoro všichni lidé na světě, se totálně mlčí. Náš komunikační komfort je už po desetiletí vykupován tisícovkami životů. A svět to nezajímá, přesněji svět politiků, médií, obchodu a běžní lidé nevědí, nevidí, neslyší. Žádné selfí, žádná sms – žádní zabití? Ten, kdo neodsuzuje války a agresory jinde ve světě, např. v Jemenu, Iráku, Kongu – nemá morální právo odsuzovat válku a agresora na Ukrajině. Odsuzuje-li někdo jen některé války a válečníky, tak je to pokrytec. Křivák. Tedy darebák.

Patřím do skupiny, která se může s klidným svědomím vyjadřovat k ukrajinské válce, protože jsem kritizoval už válku ve Vietnamu, války na Blízkém východě, sovětský vpád do Afghánistánu, války v Africe od Biafry po Etiopii, Amíky na Grenadě, v Panamě, na Balkánu. To však Petr Fiala nemůže. Nebo někdo slyšel, že by jako premiér, či dříve jako poslanec žádal sankce proti USA za jejich agresi do Iráku? Tam přitom šlo o zcela vymyšlené důvody, zatímco v případě ruských důvodů k útoku není problém jejich neexistence, nýbrž to, zda byly dostatečné pro přepadení Ukrajiny. Jasněji v tomto bude, až se nebudou informace a nositelé informací cenzurovat, až se otevřou archívy.

Válka na Ukrajině je sice lokální, ale ve skutečnosti je o dělení světa. Nejde však ani tak o parcelaci území jako o měnu. Čím se kde bude platit. Je to válka o pozici dolaru. Ten totiž vydal za všechny kvéry světa, za ropná naležiště, za hi-tech technologie, za politiky a lidské životy. Když padl v Iráku Saddám Husajn a v Libyii Muamar Kaddáfí, tak se o tom – že se chtěli odpoutat od dolaru v platbách za svoji ropu – hovořilo jako o jednom z možných důvodů. Ale možná to byl hlavní důvod. Proto, když v Rusku před pár lety zazněla otázka proč neobchodovat s Evropou v eurech, tak to asi byla pro šéfy USA a tamních korporací poslední kapka v poháru rozhodování, jak dál s Ruskem, že už zbývá jen válka.

Ne, že by to mohlo být pro Rusy překvapení. Už možná 15 let – po faktickém odmítnutí projevu Vladimíra Putina v Mnichově – jim je jasné, že buď s Čínou svrhnou dolar z jeho pozice vskutku světové měny nebo je čeká válka s USA. Politika, jak je známo, je koncentrovaná ekonomika. Určujícím faktorem dění světa v posledních desetiletích bylo a ještě aspoň deset let bude výměna na postu supervelmoci č. 1. Čína má demograficky, ekonomicky a politicky na to, aby vystřídala USA. Jen potřebuje dodavatele surovin, ideálním je Rusko, a být vůči USA konkurenceschopná vojensky – to opět umožňuje partnerství s Ruskem. Skrze tuto výměnu supervelmoci č. 1. třeba pohlížet na všechny významnější události ve světě, neboť ta tvoří jejich kontext. Smysl, interpretaci, resp. jejím zamlčováním, popíráním dezinterpretaci. Proto válka na Ukrajině a energetická krize v Evropě budou do té doby, dokud to bude v zájmu a moci USA, i kdyby se Rusko s Ukrajinou a EU chtěly nakrásně dohodnout.

A proč na tom má USA a EU a naši darebáci ve vládě zájem? Protože vláda USA je již jen politickou divizí velkých korporací. Jak před pár lety zjistili univerzitní vědci v samotných USA – okolo 95 % tamní legislativy jde na ruku firmám. Podobné platí pro vedení EU. Viz snaha o sjednání smlouvy TTIP mezi EU a USA. A charakter našich politických špiček lze nyní sledovat v přístupu k energetické krizi, inflaci, zadlužování státu. Za jejich rozhodnutí je běžní lidé označují za hlupáky, protože se na ně dívají očima, myslí poctivých lidí určitého intelektu a vzdělání. Stačí zdravý selský rozum a běžné školy. Ti, co v politice tahají za nitky však nejsou hlupáci – to jsou hajzlové. V případě jejich „podivného rozhodování“ nejde o inteligenci, jde o charakter.

Washingtonská smlouva – ustavující dokument NATO – má jediný závazný bod. Hned v 1. článku – předcházet konfliktům a řešit je mírovým jednáním. Známá formulace o vojenské pomoci (v čl. 5.) není závazná, to je dobrovolné. Jak plnili čeští politici tu zmíněnou jedinou smluvní povinnost? Neplnili. Gradovali konflikt s Ruskem. S vlastní nadprůměrnou aktivitou při vypovídání diplomatů, při útocích na symboly, s ostrakizováním každého, kdo nebyl protiruský. A nejen čeští politici. A jak ten závazek plní dnes? Opět jej popírají a volají po pokračování války, ač mají dle základního aliančního dokumentu upřednostňovat diplomacii. Tolik velebí NATO, že je pilířem naší bezpečnosti a zahraniční orientace, tolik se odvolávají na alianční hodnoty, avšak tu nejzákladnější hodnotu neplní. Zrazují smysl dohody. Jsou to tudíž tuplovaní darebáci.

Proč? Protože jsou to vazalští darebáci. Pohůnci velkých korporací, vrtichvosti velmocí. Konají podlézavou nadpráci kvůli sobě, nikoli kvůli nám, svým spoluobčanům, ale právě na náš úkor. Proto energetická krize, astronomické ceny a zisky korporací, proto zadlužování států, jejichž demokracie pak bude úměrná vůli věřitelů.

K vojensko-průmyslovém komplexu, na jehož moc si stěžoval už před 60 lety Dwight Eisenhower, se v 70. letech postupně přidali petrolejáři a v posledním desetiletí farmaceutické koncerny. Kdo má vyděračský potenciál, ten si začíná brousit zuby na veřejné prostředky. Stát místo toho, aby občany bránil, bude je odírat a stane se nástrojem jejich vykořisťování. Protože půjde o stát zprivatizovaný monopolisty. Moc vojenskoprůmyslového komplexu v USA lze doložit na tom, že USA představují jen 4 % světové populace, ale vynakládají 40 % celosvětových zbrojních výdajů – desetkrát nad průměr. Rusové jsou někde kousek pod dvojnásobkem průměru a my, až budeme vydávat 2% HDP, Rusko doženeme. Také budeme za ty peníze válčit? Moc farmaceutických koncernů jsme poznali v posledních dvou letech. Před tlakem vodohospodářů a potravinářů nás chrání to, že leckdo má vlastní studnu, resp. je jich na trhu mnoho, tudíž jejich monopol je slabý. Ale internetové firmy, banky – ti na nás už zbrojí. Pídí se po našich osobních datech, samozřejmě v podání báječného usnadnění toho či onoho. Nedělejme si ale iluzi o Rusku či Číně, i tam se šmíruje a cenzuruje a čínský sociální kredit je společenský teror ohavnější než hlaveň u čela – poněvadž je plíživý, pokrytecký. Lež už není jen pracovní metodou některých jedinců, jako tomu bývalo před půl stoletím, už to není jen taktický prvek politiky, je to určující rys řady současných režimů.

Jde o naši svobodu. O svobodu ne ve volnosti pohybu a názorů, ale v naplňování samotných základních potřeb. O svobodu ekonomicko-sociální. Kráčí o dostupné bydlení, o dostupné energie, o osobní svrchovanost nad svými vlastními výdaji. Proto je nutné – a to musíme žádat od státu, pokud ještě trochu je náš – aby podpořil domácnosti v pořizování energetické nevydíratelnosti, v dostupnosti vlastní střechy nad hlavou atp. Asi tím dojde v očích nemála lidí k rehabilitaci obnovitelných zdrojů energie, protože sotva kdo má na dvorku termální pramen a ropný lán za humny. Nesmí to být ovšem korporátní Green Deal, musí to být občanský Green Deal. Ne zisky pro firmy, ale přínos pro občany. Státní úvěry splácené občany z výnosů těchto technologií. To musí být naše budoucnost – mít alespoň základní potřeby ve vlastních rukou.