Mojmír Grygar: Kapka dehtu v bečce ukrajinského medu

Putin nevyhlásil válku Ukrajině, cíle vojenské operace jsou omezené – obrana ruského obyvatelstva a zničení enklávy nacionalistů, zejména členů vojenských jednotek navazujících na tradici dobrovolníků v řadách německých oddílů SS. Válka se mylně vydává za odpor všech Ukrajinců–demokratů proti Rusům ztělesňujícím autokratický režim stalinského ražení. Taková charakteristika zkresluje stav věcí. Přídavné jméno sovětský nelze ztotožnit s pojmem ruský a obyvatelstvo Ukrajiny netvoří jednolitý celek, rozrůzněný podle krajových, jazykových a kulturně-historických měřítek.

Nutno také připomenout, že Rusové nepředstavovali v Kremelské vládě vždy většinu, v čele státu po dlouhou dobu stál Stalin a po něm Ukrajinci Chruščov a Brežněv. (Původní maloruské jméno Chrušč bylo koncovkou „ov“ rusifikováno. O takové změně jmen již v 19. století psal Gogol, nelíbilo se mu, že se tím Malorusové chtěli zalíbit carskému režimu ovládanému ruskou a zahraniční šlechtou. Sám Gogol, který psal rusky, nedovedl rozlišit, kde končí jeho ukrajinské vědomí a kde začíná to druhé – ruské.)
 
Kdo ztotožňuje Putina s Hitlerem, objektivně snižuje neodčinitelnou vinu německého diktátora a zavírá oči nad účastí ukrajinských nacionalistů v jednotkách SS. Když historik Zubov přirovnal obsazení Krymu ruskými oddíly v r. 2015 k Hitlerově anexi Rakouska, nadřadil tím Chruščovův svévolný, žádnými dobovými a historickými argumenty nepodložený akt z roku 1954 o přiřazení Krymu k Ukrajině nad výsledek dvojího referenda obyvatel poloostrova (jeden proběhl ještě před rozpadem SSSR, druhý v roce 2015, ale ani jeden západní politikové, včetně umírněného Obamy, neuznali.) Zubov charakterizoval Putina jako diktátora–agresora porušujícího mezinárodní právo. Tím se přidal na stranu amerických ideologů, kteří měli a mají s Ukrajinou dalekosáhlé plány – ovládnout ji a použít jako nástupiště proti nepříteli z dob studené války.    

NATO během vyostřeného souboje dvou společenských systémů odvozovalo svou existenci ochranou Západu proti Varšavskému paktu. Zhroucení SSSR a americký export kapitalismu do země, která se octla na křižovatce dějin, rázem změnilo mapu světa, ale neodstranilo záměr amerických politiků, ekonomů a stratégů definitivně převzít kontrolu nad nezměrným přírodním bohatstvím Ruska. Oligarcha Chodorkovskij měl v této věci sehrát důležitou roli. Tím, že Putin jeho záměr překazil, zámořští stratégové mu připsali významný negativní bod. Brzy přibyly další –  porážka muslimských teroristů v Čečensku a na Kavkaze, osvobození obyvatel Jižní Osetie a Abcházie, jimž gruzínská vláda nepřiznávala národnostní práva, a účast v občanské válce v Sýrii rozpoutané stoupenci militantního islámu a podporované USA a jeho spojenci.

Výjimečnost války na Ukrajině spočívá zejména v tom, že je to maskovaný a pokryteckými důvody motivovaný střet NATO a Ruska. Válka se vydává za osvobozenecký boj Ukrajinců proti ruskému útočníkovi. Ve skutečnosti Ukrajinci nebojují jen za své zájmy, ale uskutečňují dlouholetý plán Západu zasadit Rusku ránu, která by druhou atomovou velmoc degradovala na stát regionálního významu. Americký prezident dobře ví, že zahájení přímého útoku by otevřelo pekelnou bránu třetí světové války. Je si vědom toho, že území USA by se poprvé v historii stalo válečným dějištěm. Toho se chce každý americký politik, vyjma snad hrstky nenapravitelných fanatiků, vyvarovat. Proto příznivci ozbrojeného střetu vymysleli hybridní válku, kdy jejich plán bude uskutečňovat někdo jiný, podřízený. Aby se tato zjevná a historicky i právně těžko obhajitelná válka zdůvodnila, je veškerá vina svalena na Rusko.

Masivní informační kampaň Západu již mnoho let prezentuje Rusko jako nebezpečí hrozící nejen Ukrajině, pobaltským republikám, Polsku, Gruzii a Moldávii, ale také dalším evropským státům. Zelenskyj tuto zvěst ohlašuje od počátku, hřímá, že oni za ostatní svobodné státy nesou kůži na trh, že jsou hrází proti barbarskému tažení Rusů na Západ. Tato oběť zasluhuje odměnu – neustálý příliv zbraní a peněz. Zelenskyj neuvažuje o tom, jak zastavit bojové operace, jak co nejdřív dojednat oboustranně kompromisní řešení. Zdá se, že zcela nereálný cíl – dobýt zpět obsazená území – klade nad hrozbu dalších desetitisíců padlých a každé mírové řešení považuje za zradu národních zájmů. Masový útěk obyvatelstva, z nichž mnozí dávají také najevo, že od dnešní kyjevské vlády nic neočekávají a že riskují hledání životní jistoty v nových podmínkách, daleko za hranicemi domova, tento masový exodus, zdá se, nebrání kyjevským nacionalistům počítat s dlouhodobou válkou. Strach před válkou je strašný, ale skok do nejistoty emigrace také doléhá na utečence těžko postižitelným stresem.

Zelenského přerod z Rusa v exemplárního ukrajinského patriota zřejmě nebyl pro herce–komika tak těžký; předkládám, že mu v tom nečinil překážky ani židovský původ, a rád přitom konstatuji, že vliv Ťahnyboků a dalších extrémních antisemitů, stoupenců Bandery a Šucheviče, již Zelenskému nemohl zkomplikovat cestu na vrchol kariéry.

Ukrajinci mohou plnit svůj úkol uložený USA a NATO jen s vynaložením mimořádného fanatismu, kterému nejde o nespočetné lidské oběti, ale o hranice narýsované Chruščovovým dekretem v době, kdy administrativní změna hranic spolkových republik pro jejich obyvatele nic neznamenala. Jedním z nejškodlivějších a nejméně udržitelných falešných argumentů Zelenského je tvrzení o kolektivní vině celého ruského národa. V dějinách takové zatracování národů a etnik není nic nového. Mnoho by o tom mohli vypovídat Židé po staletí pronásledovaní za Kristovo ukřižování nebo jen za své geny. Zelenskyj, podoben středověkým papežům, vyslovuje nad Rusy klatbu, exkomunikuje je, vyřazuje z rodiny civilizovaných národů, nasazuje jim psí hlavu. Jistě není třeba připomenout, kdo v nedávné době tuto teorii podepřel rasistickými argumenty. Každý, kdo se tak či onak hlásí k tomuto paušálnímu soudku (bohužel není jich u nás málo, jednou bude poučné sledovat spisek jejich jmen jako odstrašující důkaz o ztrátě soudnosti a kulturního vědomí), sám se vyřazuje z obce Orwellových slušných lidí, ze společnosti občanů, kteří chrání nadnárodní kontinuitu kultury nezávislou na přechodném vzkypění nebezpečných ideologických vášní.

Milan Kundera přirovnal účastníky a svědky dějinných událostí k lidem, kteří jdou v mlze a přitom si myslí, že vědí přesně, kde jsou a kam jdou. Často se mýlí a své bloudění poznají až později, kdy nová doba vnese do včerejší situace světlo. Přitom nezáleží, že lidé, kteří stojí u kormidla událostí, jsou silní a početní, nic nepomáhá, že se vzájemně přesvědčují o své pravdě, že opětovně pořádají porady, řečnická cvičení, podpisují rezoluce a dokumenty –  je jim to málo platné: pravdu, zahalenou mlhou dobových mocenských zájmů a ideologických předsudků, nemohou vynutit silou zbraní, řinčením tlampačů a oslepujícími záblesky obrazovek.

Autor: Mojmír Grygar, zdroj První zprávy