Michail Gorbačov, ať odpočívá v pokoji

převzato

Michail Gorbačov byl prvním prezidentem Sovětského svazu a posledním sovětským vůdcem. Byl nejlepším  z mladší generace členů Komunistické strany, kteří, stejně jako americký prezident Reagan, pochopili bezvýchodnost Studené války a nepotřebnost hrozby nukleárního  Armagedonu.

Gorbačov také chápal, že nikoli nezbytné byly i represe a útrapy lidí v SSSR, a tak, společně se svými poradci, z nichž jsem některé osobně poznal a o pokusech reformovat sovětský systém jsem s nimi diskutoval. Není žádného sporu o tom, že Gorbačov byl velkým politikem a skutečným vůdcem sovětských lidí, píše v komentáři Paul Craig Roberts.

Prezident Reagan si byl Gorbačovovy významnosti i velikosti plně vědom. A byl si též vědom skutečnosti, do jaké míry je tento muž ve snaze ukončit Studenou válku omezen nedůvěřivými členy sovětského politbyra. Reaganův plán, jehož jsem byl spolutvůrcem, spočíval v pokusu vyprostit nejdříve americkou ekonomiku ze „stagflace“, a pak všechen tlak hrozícího závodu ve zbrojení – hvězných válek – vrhnout na Sovětský svaz. A to s cílem posílit Gorbačovovu snahu ukončit Studenou válku a poté vystavit s potížemi se potýkající sovětskou ekonomiku závodu ve zbrojení s oživující se ekonomikou USA.

Reagan, a to bez ohledu na odpor CIA a amerického vojenskobezpečnostního komplexu, uskutečňoval tento plán nikoli s cílem vyhrát Studenou válku, ale jak nám všem do věci zapojeným opakovaně zdůrazňoval, ukončit ji. A nikdo z nás, včetně Reagana, ani vteřinu nepomýšlel na zhroucení Sovětského svazu. Naším cílem bylo zadržet svévolný konflikt, který lidstvu hrozil nukleárním Armagedonem.

To, co jsme si dostatečně neuvědomovali, byl fakt, že zastánci tvrdé linie v sovětské Komunistické straně měli za to, že Gorbačov poskytuje Západu své ústupky příliš brzy a též bez dostatečných vzájemných záruk.  A tento fakt si zřejmě neuvědomoval ani sám Gorbačov.

Reagan postupoval jinak – opatrně. Pozval Gorbačova do Bílého domu. Přesvědčil uznávaného amerického klavíristu Van Clinburna, aby pro tentokrát porušil svůj důchodový odpočinek a v Bílém domě Gorbačovovi zahrál. (Van Clinburn vyhrál, s Chruščovovým souhlasem, inaugurační Mezinárodní Čajkovského soutěž v Moskvě v roce 1958). Jako přídavek ke klasickým ruským skladatelům, poctil van Clinburn Gorbačova směsí ruských lidových písní, a Reagan též v této době zakázal jakékoli hanlivé referování o Sovětském svazu. Nikdo a nic, a dokonce ani CIA, nedokázaly odvrátit konec Studené války.

Poté, co skončilo i druhé Reaganovo prezidentské období, měl jsem sice už menší kontakt s jeho nástupcem George H.W. Buskem (starším), ale beru za absolutní fakt to, že tehdejší ministr zahraničí James Baker ujistil Gorbačova o tom, že když tento bude souhlasit se sjednocením Německa, nepohne se NATO už ani píď směrem na východ. O této věci není – a to bez ohledu na její popírání ze strany amerických neokonzervativců a několika činitelů Clintonova režimu – žádných pochyb.

Sovětský svaz se zhroutil, a to ne kvůli Reaganovi, ale protože komunisté tvrdé linie, znepokojeni, jak lze pochopit, Gorbačovovou důvěrou ve slovo Washingtonu, se pokusili o puč a na Gorbačova uvalili domácí vězení. Šlo ovšem o chybnou kalkulaci, která přivodila pád sovětské vlády a vzestup Jelcina, který ať už záměrně či nikoliv, byl v podstatě pod kontrolou Washingtonu.
Gorbačov, sdílející s Reaganem přesvědčení o nesmyslnosti Studené války, věřil, že konflikt skončil. A chyba tohoto jeho přesvědčení spočívala v tom, že Washingtonu neporozuměl. Americký prezident může totiž uzavřít dohodu, kterou jeho následník může spálit na popel. Což platí dokonce i pro dokumenty podepsané, ale případ dokumentu nepodepsaného, umožnil korupčnímu Clintonovu režimu prohlásit, že žádná dohoda o tom, že se NATO nepohne k ruským hranicím, neexistuje a nikdy ani neexistovala.

Vzhledem k faktu, že režim demokrata Clintona zrušil ukončení Studené války, uzavřené Reaganem a Gorbačovem, a bývalou Studenou válku nahradil Studenou válkou novou, kterýžto vývoj za demokrata Bidena dále expanduje, je současná tolerance Kremlu vůči vyhlášeným agresivním zámyslům Západu proti Rusku udivující. Jak může ještě někdo v Kremlu věřit jedinému slovu, které Washington vyřkne?

V Rusku dnes není Gorbačov vnímán jako velký vůdce, kterým byl. A v Americe ignorantní  mávači vlajky s pruhy a hvězdami chybně zakládají svou pýchu na Reaganově výhře ve Studené válce.

 
A já, jako účastník, toho všeho, mohu říct jediné: ani jedna strana nerozumí tomu, co se skutečně stalo.