K úmrtí generálního tajemníka Gorbačova

Jen málo postsovětských pamětníků perestrojky a devadesátých let se dnes zdrží ošklivých slov o zesnulém. I když jako každý člověk měl Gorbačov až do konce své obdivovatele. Nicméně celkově o něm všichni mluví špatně: bývalí komunističtí reformátoři i bývalí komunističtí konzervativci, bývalí liberální reformátoři i neúspěšní obnovitelé SSSR, separatističtí nacionalisté i obyčejní zrádci vlasti a agenti Západu. Dokonce i na Západě, který Gorbačova odměnil a na stará kolena mu zajistil práci v reklamě na pizzu, se o něm raději nezmiňovali.

To je první Gorbačovův paradox. Před rokem 1989 vyvolával ve svém okolí pozitivní emoce. Brežněv a Andropov, Suslov a Gromyko, Reagan a Thatcherová s ním sympatizovali. Sovětský lid si v roce 1985 oblíbil mladého, přístupného, lehce ovladatelného generálního tajemníka bez papírů. V roce 1987 lidé uvítali perestrojku, která přišla pouhé dva roky po vyhlášení glasnosti.

Ať už si dnešní postkomunisté “vybavují” SSSR jakkoli – většinou ho prožili v poměrně mladém věku (kdy i tráva byla zelenější, nebe modřejší, slunce zářivější a dívky milovaly náruživěji) – v polovině osmdesátých let už nutně potřeboval reformy. Reformy se i tak zpozdily přibližně o deset let. Iniciativu mladého generálního tajemníka proto podpořil nejen ústřední výbor, ale i široká veřejnost.

Zlom nastal v roce 1989 po prvním sjezdu lidových poslanců. Gorbačov začal v SSSR masivně ztrácet popularitu a ve snaze kompenzovat to svou politickou aktivitou v zahraničí (ve světě je uznáván jako mírotvorce) dělá nevynucené ústupky USA na jednáních o kontrole zbrojení. Kvůli těmto ústupkům a kvůli Gorbačovově roli při rozpadu SSSR, který odevzdal bělověžské trojce, aniž by se pokusil o odpor, je poslední generální tajemník často označován za zrádce, obviňován ze zrady vlasti a spolupráce se západními tajnými službami.

To není tak docela pravda. Žádná zpravodajská služba na světě nemohla vůdci jedné ze dvou (v té době) světových velmocí nabídnout nic, co by už neměl nebo nemohl získat, kdyby si to přál. V letech 1985 až 1991 byl Gorbačov jedním ze dvou nejmocnějších mužů světa, který byl schopen jediným pohybem poslat lidstvo do pekel.

Gorbačov skutečně následně zradil, ale koho a jak. Zradil ozbrojené síly (když řekl, že neví nic o tom, kdo nařídil rozehnat shromáždění v Tbilisi v dubnu 1989 a proč vůbec vojáci vstoupili do města), KSSS, která ho vynesla k moci (nejprve zrušil článek 6 ústavy, který definoval stranu jako vedoucí a řídící sílu sovětské společnosti, a poté přispěl k zákazu KSSS), ministerstvo vnitra, KGB, znovu armádu, svou vlastní vládu a soudruhy z politbyra (tím, že se zbavil možnosti zaujmout politické stanovisko ve dnech GKČP*, což byl jeden z důvodů, proč byl tento křečovitý pokus o záchranu země odsouzen k zániku a poražen). Nakonec zradil sebe i všechen sovětský lid, když odmítl splnit svou povinnost hlavy státu a bránit svěřenou zemi do poslední chvíle.

Gorbačov, který v posledních letech hodně zrazoval, však rozhodně nebyl zahraničním špionem. To je důležité pochopit. “Práce pro zahraniční rozvědku” je totiž příliš zjednodušené vysvětlení, než abychom pochopili skutečné důvody, proč se ambiciózní, ale slabý politik, nevhodný pro tak vysokou funkcí a neschopný inteligentně realizovat svůj vlastní reformní program, ocitl v kritické chvíli v čele SSSR. Právě kvůli jeho neustále veřejně projevované a lží špatně maskované slabosti se jeho popularita tak prudce propadla. Lidé potřebovali vůdce na dobu prudkého historického zlomu a Gorbačov tuto vůdčí roli zoufale nezvládal.

Jak se tento slabý muž stal najednou vůdcem obrovské země?

Hlavní krok k povýšení Gorbačova učinil Brežněv, kterému zřejmě doporučil Gorbačova  Kulakov, jenž Michaila Sergejeviče protežoval už od dob, kdy stál v čele Stavropolského oblastního výboru (v němž začínal svou stranickou kariéru). Podle vzpomínek akademika Chazova, který Leonida Iljiče léčil, Brežněv v roce 1978 při výběru potenciálních kandidátů na tajemníka ústředního výboru pro zemědělství (na místo brzy zesnulého Kulakova) z vlastní iniciativy na prvním místě jmenoval Gorbačova. Rok po svém jmenování tajemníkem ústředního výboru byl Gorbačov zvolen kandidátem do politbyra a o rok později členem politbyra ÚV KSSS.

To neodpovídá verzi, že Gorbačov byl prosazován Andropovem. Tato verze je však známá díky samotnému Michailu Sergejevičovi. Fakta naznačují něco jiného. V roce 1969  Andropov odmítl převést Gorbačova (tehdy druhého tajemníka Stavropolského krajského výboru KSSS) na post náměstka předsedy KGB. Poté se pokusil převést Gorbačova do Ústředního výboru jako vedoucího oddělení propagandy Děmičev, na post místopředsedy Státního plánovacího výboru zase Bajbakov, na post ministra zemědělství pro změnu Kulakov, administrativní oddělení Ústředního výboru ho dokonce prosazovalo na post generálního prokurátora SSSR. A po celou dobu likvidovala tyto pokusy něčí neviditelná ruka. Kdo to mohl být, když druhý muž politbyra Suslov a ještě vlivnější Gromyko – podle současníků – sympatizovali s Gorbačovem? V době nemoci Černěnka (předposledního generálního tajemníka ÚV KSSS, který zrušil sotva započaté Andropovovy reformy) na počátku roku 1985 předsedal zasedání tohoto stranického grémia nejmladší člen politbyra – Gorbačov. Andropov byl už rok mrtvý, Brežněv a Suslov byli mrtví, Černěnko nebyl Andropovovým lidem nakloněn. A Gorbačovova kariéra byla přesto na vzestupu. Nakonec na březnovém plénu ÚV KSSS v roce 1985, které po Černěnkově smrti volilo nového generálního tajemníka, prosadili Gorbačovovu kandidaturu, opět podle vzpomínek již nežijících účastníků, Gromyko a Ščerbickij  (v té chvíli nejstarší a nejvlivnější členové tehdejšího politbyra).

Myslím, že všechny tyto rysy Gorbačovovy kariéry lze vysvětlit jednoduše. Michail Sergejevič skutečně dokonale věděl, jak se lidem zalíbit, jak být oblíbený. Jeho slabost a strach z odpovědnosti přitom nebyly pro starší kamarády žádným tajemstvím. Gorbačov však měl i zcela jiný problém. V reálné ekonomice neměl prakticky žádnou praxi. Teprve v desáté třídě, když pracoval jako letní kombajnér, se mu nějakým způsobem podařilo vymlátit tolik obilí, že získal čestný řád, který mu umožnil nastoupit na právnickou fakultu Moskevské státní univerzity bez přijímacích zkoušek. Učitelé mu však nemohli zajistit za jeho vědomosti zlatou medaili, a tak končil se stříbrnou. Nebýt řádu, není jisté, zda by se tam vůbec dostal, i když už v desáté třídě byl kandidátem KSSS.

Tato fakta z životopisu mladého Michaila by vás mohla překvapit. Jeho otec, ač “prostý předák” traktorové brigády, byl v té době členem předsednictva okresního výboru a jeho dědeček, dlouholetý předseda rodného kolchozu, byl vedoucím okresního pozemkového odboru. To byly na tehdejším venkově dost vysoké pozice. I z těchto důvodů viděli učitelé v malém Míšovi náležitého komunistu, zvlášť když pracovní výkony žáka desáté třídy předčily vše, co mohli nabídnout i ti nejzdatnější kombajnéři.

Čtyřiadvacetiletý Michail Sergejevič se po studiích práv vrátil do rodného Stavropolského kraje a okamžitě (po deseti dnech) přeskočil z práce na krajské prokuratuře (což je pozice, na níž musí člověk strávit skoro celý život, aby se vůbec dostal do nějaké vyšší funkce) na místo zástupce vedoucího oddělení propagandy Stavropolského krajského výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Od té doby až do konce své politické kariéry se neustále pohyboval v komsomolské a stranické práci.

Jeho prozíraví rodiče mu zřejmě pomohli vytvořit ten správný životopis již v raném věku. Řád a kandidatura do KSČ před absolvováním školy zaručovaly v té době totéž, jako být hned po narození zařazen do gardového pluku carevny Alžběty. Člověk tak okamžitě získal obrovskou kariérní výhodu oproti svým vrstevníkům. Zvlášť, pokud plánoval postupovat na stranickém žebříčku. Gorbačov této výhody plně využil. Vzhledem k tomu, kolik inteligentních a zkušených lidí se na jeho propagaci podílelo, je jasné, že zalíbit se – to opravdu uměl.

Ale ani jeho osobní kouzlo, ani péče rodičů nevysvětlují, jak ho systém mohl nechat nejen projít – ale i dotlačit ho až na vrchol – člověka bez praktických zkušeností (samozřejmě, pokud nepočítáme agitaci a propagandu) a bez charakteru. Mám pro to jedno vysvětlení: naprostá většina těch, kteří Gorbačova vynesli na vrchol, předpokládala, že mu budou vládnout sami.  Vysvětluje to i jednání Gromyka a Ščerbického v roce 1985. Lidé byli unaveni neustálým pohřbíváním přestárlých generálních tajemníků. Reformy už dozrávaly a oni to věděli.

Potenciální kandidát na Brežněvova nástupce Grigorij Romanov, který stál v čele leningradského oblastního výboru KSSS, byl v té době již záměrně zkompromitován. Přestože se podařilo vyvrátit chytře podstrčenou fámu, že údajně slavil svatbu své dcery v Zimním paláci na muzejních servisech, “přetrvávající zápach” zůstal.  Mimochodem – Gorbačov se zbavil Romanova hned po svém nástupu k moci. Poslal – po něm nejmladšího člena politbyra – “ze zdravotních důvodů” do důchodu. Romanov žil ještě 23 let, než v roce 2008 ve věku 86 let zemřel.

Gromyko, Ščerbickij, Grišin a Tichonov byli už příliš staří na to, aby se mohli ucházet o nejvyšší funkci v zemi po třech po sobě následujících úmrtích jejich soudruhů.  Kunajev a Alijev nebyli považováni za kandidáty. Členům Brežněvova politbyra se zdál Gorbačov, člověk se slabou vůlí, který neměl ve stranickém grémiu svůj klan, zjevně ovladatelnější než zralý, zkušený a autoritativní Romanov.

Tak se rozhodli. Ale slabý Gorbačov, stejně jako svého času slabý Brežněv, se ukázal být dobře vycvičeným byrokratickým intrikánem a během tří let vyhnal z politbyra všechny, kteří ho vynesli k moci.

Potom začal pracovat tak, jak byl zvyklý – dělal agitaci a propagandu.  A byl v tom dobrý. Pouze neměl osobní plán reformy. A nepodařilo se mu získat ani tým. Jeho politbyro se téměř okamžitě rozdělilo na reformátory, kteří věřili, že je třeba nejprve zničit vše staré, a konzervativce, kteří trvali na tom, že než se rozbije skřípající, ale fungující mechanismus, je třeba nabídnout něco místo něj. Gorbačov se nezmohl ani na nastolení určité rovnováhy mezi těmito frakcemi, nestal se jejich arbitrem a nedokázal se povznést nad rozpory. Jednoduše skákal od jednoho k druhému podle toho, kdo byl zrovna silnější.

Kyvadlo státnosti se vychylovalo od extrémního konzervatismu k extrémnímu liberalismu a zpět. Státní byrokracie a loajální většina sovětských občanů byla zcela dezorientovaná. Malé, ale hlasité skupinky nacionalistů v provinciích a liberálů v centru pokoušely státní moc a když nedostaly do zubů, omámené zjištěním, že je možné všechno a nic se jim nestane, začaly stát rozkládat. Armáda, KGB, ministerstvo vnitra a další vládní agentury čekaly na rozkazy k obnovení pořádku, ale nikdy je nedostaly, a když už je dostaly, byly okamžitě obviněny ze svévolného jednání.

Nakonec, když do konce druhého dne srpnového puče stále nebyl vydán rozkaz k útoku na budovu ruského Nejvyššího sovětu, si mnozí vyšší důstojníci uvědomili, že budou brzy obviněni z vyvedení vlastních vojsk z kasáren bez rozkazu, a raději, stejně jako generálové Lebeď a Gračev, “přešli na stranu lidu”. Po návratu z Forosu uviděl Gorbačov posíleného Jelcina a snažil se novému centru moci vyhovět. Začal chválit svého politického protivníka a předal mu prakticky všechny státní úřady, čímž nakonec ochromil centrální vládu.

Stejně, jako se mohl pokusit o nápravu v den Bělověžské dohody, mohl to udělat i bezprostředně po ní. Ale aby získal zpět moc, která mu unikala mezi prsty, musel by bojovat, musel by riskovat. A na to nebyl zvyklý. Měl se rád a chtěl být oblíbený. Pro tyto vlastnosti byl povyšován a díky jim se stal hlavou státu.

I v důchodu ho špatná publicita, které se mu dostávalo, upřímně zraňovala. V rozhovorech prohlašoval, že jeho roli při vytváření nového Ruska ocení až budoucí generace. Žil v Rusku, nikam nejezdil, byl přesvědčen, že může dát impuls velkému procesu demokratizace Ruska a demontáže komunistického systému. Dokonce se mu zdálo, že právě to sám původně chtěl.

Mýlil se. Původně chtěl reformovat a posílit sovětský stranický systém, aby byl pružnější. Nevěděl však, jak to udělat, a lidi, kteří to uměli, od moci odstranil, protože se bál, že se ve srovnání s nimi odhalí jeho ničemná slabost. S tím, jak se měnil tým kolem něj, jak přicházeli a odcházeli poradci, jak se měnila politická situace v zemi, měnil se i jeho pohled na reformy. Ve všech případech však viděl sám sebe v centru dění a v čele agitačního a propagačního procesu ( byl to přece on, kdo pronáší ta správná slova, po jejichž vyslechnutí začne nadšený lid konat hrdinské činy).

Chtěl se zapsat do dějin a legrační, ale zároveň i tragické bylo to, že k tomu neměl daleko. To by však vyžadovalo vůli, kterou neměl.

Gorbačovova vina vůči lidu SSSR je tedy velká. Na svědomí má rozpad země, následné občanské války i současný krvavý konflikt na Ukrajině.  A to jen proto, že přijal pozici, která neodpovídala jeho schopnostem. Nemyslete si, že chci tímto konstatováním nějak snižovat  jeho vinu.  Měl vlastně štěstí, protože Keitel byl za podobnou chybu (souhlas s řízením Vrchního velení Wehrmachtu, čímž se stal Hitlerovou loutkou) odsouzen k trestu smrti v Norimberku. Gorbačov  – na rozdíl od něho – strávil posledních třicet let svého života v zemi, jejíž obyvatelé ho upřímně nenáviděli.

Musíme však vidět i další chybu a další neschopnost. Je to chyba a neschopnost systému, který Gorbačova vychoval a vyzdvihl. První řád a stranickou nominaci získal za Stalina a po Černěnkově smrti se stal generálním tajemníkem. Po celou dobu se snažil vyhovět požadavkům systému a být pro nadřízené vhodným zaměstnancem. A podařilo se mu to. Patřil do systému,  byl jeho nejlepším žákem – jediným generálním tajemníkem Ústředního výboru KSSS, který se narodil po revoluci a byl zcela vychován “nejlepším” sovětským systémem vzdělávání a výchovy na světě. Prošel přísným sítem výběru kádrů za Stalina, Chruščova a Brežněva a posílil za dvou post-brežněvovských generálních tajemníků. Přechytračil všechny vnitrostranické konkurenty, až byl poražen ubohými lidmi a bezcennými politiky, kteří nedokázali nic jiného, než mu jednoduše ukázat, kde jsou dveře, navzdory možným fatálním důsledkům pro ně.

A místo toho, aby, když “objevil vzpouru na palubě, vytrhl zbraň zpod opasku, neboť zlato se vysypalo z krajek, z narůžovělých brabantských manžet”. Ale on na to plivl. Přitom loď byla ještě zcela bojeschopná, nepřátelská eskadra se rýsovala kdesi v dáli a bála se přiblížit na dostřel, jen malá část posádky se bouřila a lekla se vlastní drzosti, zatímco zbytek posádky stál na bojových stanovištích a čekal na povel, aby vzpouru potlačil a vyrazil do boje. On však místo činu spustil s uraženou tváří vlajku a hrdě odkráčel do své kajuty, čímž předal loď do moci vzbouřenců, kteří byli takovým štěstím zcela zaskočeni.

Byl vychován a vzdělán systémem. Systém ho postavil do čela a povýšil ho na pozici prvního vůdce. Dokud systém fungoval, vyhovoval mu. Nešťastnou náhodou se stal hrobařem systému – jednoduše nechápal, co dělá. A odpovědnost, kterou nesl jako součást systému – je skutečně jeho důležitou součástí, v poslední fázi dokonce tou nejdůležitější. To ale vůbec nesnižuje jeho osobní odpovědnost, i když bychom neměli zapomínat i na ostatní. Sám se rozhodl být “nejlepším žákem”, ale ve skutečnosti ho to “naučili”.

Každý systém může za klidných podmínek fungovat víceméně normálně. Životaschopnost systému se prověří, když nastane krize. Zvláště, když se blíží katastrofa a zdá se, že není úniku. Jeden systém nominuje Teng-Siao-pchinga, druhý Putina a třetí Gorbačova. Ať už se systému podaří nominovat jakoukoli osobnost, je to příběh systému.

Sovětský systém měl velmi krátkou životnost. Proč se však divit, když Gorbačovovi i Gajdarovi reformátoři se v “nejlepší světové” sovětské škole učili, že k vybudování nového je třeba nejprve “do základů” zničit to staré. A tak podle pokynů svých učitelů vyčistili prostor. Všichni byli teoretici. K praktické práci měli velmi daleko. Jak kázala ideologie, tak jednali.

V klidných dobách se jim všem dařilo velmi dobře. Byli povyšováni a dostávali řády.

Pokud nepochopíme, že ve složitých systémech, jako je moderní stát, se člověk nemůže dostat na vrchol moci, pokud nesplňuje požadavky systému;  pokud se sami nepoučíme a nenaučíme náš systém, jak formulovat správné požadavky na uchazeče o manažerské pozice;  pokud budeme jen fňukat, že “politika je špinavá věc” a všechny politiky dodávají do vysokých funkcí reptiliáni z Nibiru**, aniž by se nás na cokoli ptali, pak se nám nebo našim vnukům bude jednou zdát Gorbačovova katastrofa jako lehký vánek proti hurikánu.

Ať je Vám, Michaile Sergejeviči, země lehkou. Vytrpěl jste si své, i když jste nechápal, proč. Když si odmyslíme prvních třicet let Vašeho života (dětství, studia a začátek politické kariéry, kdy jste ještě pomýšlel na vědeckou dráhu), rozdělí se zbytek na dva téměř stejné úseky: třicet let lásky a úspěchů a třicet let proher a nenávisti. Bůh Vás ponechal na zemi  dlouhou dobu – jako výstrahu pro nás. Abychom nepřijímali odpovědnost jen podle inteligence, talentu nebo síly. Abychom nesnili o tom, jak se zavděčit nadřízeným, ale o tom, jak se vyrovnat s výzvami. Abychom, když začínáme bojovat a bitvu prohrajeme, našli v sobě stejnou sílu, jako ji našel Allende – zemřít při obraně lidu proti zištným rebelům na určeném stanovišti. Lidu, který mu dal svou důvěru.

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: UKRAJINA.RU, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

*****

Vysvětlivky k textu:

*samozvaný Státní výbor k výjimečnému stavu v SSSR – vystoupil proti Gorbačovovi a jeho perestrojce a proti smlouvě, která vznikala po rozpadu SSSR. Někdy se také uvádí název „Srpnový puč“ – 18. – 21 srpna 1991

**reptiliáni – fiktivní národ bytostí ještěřího vzhledu z planety Nibir

Příběhy o nich bývají součástí sci-fi románů i pseudovědních a konspiračních teorií.