Absurdita pramení z iluze, že státy mohou simulovat konkurenční, a tedy efektivní trh s elektřinou. Energetický sektor Evropské unie je dobrým příkladem toho, co tržní fundamentalismus způsobil s elektrickými sítěmi na celém světě.
Energetický sektor Evropské unie je dobrým příkladem toho, co tržní fundamentalismus udělal s elektrickými sítěmi na celém světě. S koncem levného zemního plynu platí maloobchodní spotřebitelé a podniky cenu za to, že jejich vlády přijaly nekvalitní teorii.
Lopatky větrných turbín na pohoří naproti mému oknu se dnes točí obzvlášť energicky. Včerejší bouře sice ustoupila, ale silný vítr pokračuje a dodává do elektrické sítě další kilowatty s přesně nulovými dodatečnými náklady (nebo, řečeno jazykem ekonomů, s mezními náklady). Lidé, kteří se snaží vyjít s penězi během strašlivé krize životních nákladů, však musí za tyto kilowatty platit, jako by byly vyrobeny z nejdražšího zkapalněného zemního plynu, který byl k řeckým břehům dopraven z Texasu. Tato absurdita, která panuje daleko za hranicemi Řecka a Evropy, musí skončit.
Absurdita pramení z iluze, že státy mohou simulovat konkurenční, a tedy efektivní trh s elektřinou. Protože do našich domácností nebo podniků vede pouze jeden elektrický kabel, přenechání záležitostí trhu by vedlo k dokonalému monopolu – což je výsledek, který si nikdo nepřeje. Vlády se však rozhodly, že mohou simulovat konkurenční trh a nahradit veřejné podniky, které dříve vyráběly a distribuovaly elektřinu. Nemohou.
Energetický sektor Evropské unie je dobrým příkladem toho, co tržní fundamentalismus způsobil s elektrickými sítěmi na celém světě. EU zavázala své členské státy, aby oddělily elektrickou síť od elektráren, které ji vyrábějí. Pak zprivatizovaly elektrárny tak, aby vznikly nové firmy, které by mezi sebou soutěžily o dodávky elektřiny pro novou společnost vlastnící síť. Tato společnost by zase pronajímala své kabely další řadě společností, které by elektřinu nakupovaly ve velkém a soutěžily by mezi sebou o maloobchodní prodej domácnostem a firmám. Konkurence mezi výrobci by minimalizovala velkoobchodní cenu, zatímco konkurence mezi maloobchodníky by zajistila, že koneční spotřebitelé budou mít prospěch z nízkých cen a kvalitních služeb. Bohužel nic z toho se nepodařilo uskutečnit ani teoreticky, natož v praxi.
Simulovaný trh čelil protichůdným požadavkům: zajistit v každém okamžiku minimální množství elektřiny v síti a nasměrovat investice do zelené energie. Řešení, které navrhovali tržní fundamentalisté, bylo dvojí: vytvořit další trh s povolenkami na vypouštění skleníkových plynů a zavést ceny mezních nákladů, což znamenalo, že velkoobchodní cena každého kilowattu by se měla rovnat ceně nejnákladnějšího kilowattu.
Trh s emisními povolenkami měl motivovat výrobce elektřiny k přechodu na méně znečišťující paliva. Na rozdíl od pevné daně by náklady na vypouštění tuny oxidu uhličitého určoval trh. Teoreticky platí, že čím více průmysl spoléhal na hrozná paliva, jako je hnědé uhlí, tím větší byla poptávka po emisních povolenkách vydávaných EU. To by zvýšilo jejich cenu a posílilo motivaci k přechodu na zemní plyn a nakonec na obnovitelné zdroje energie.
Stanovení cen mezních nákladů mělo zajistit minimální úroveň dodávek elektřiny tím, že by se zabránilo levným výrobcům, aby podbízeli ceny elektrárenským společnostem s vyššími náklady. Ceny by výrobcům s nízkými náklady poskytly dostatečné zisky a důvody k investicím do levnějších, méně znečišťujících zdrojů energie.
Abychom viděli, co měli regulátoři na mysli, vezměme si vodní elektrárnu a elektrárnu spalující hnědé uhlí. Fixní náklady na výstavbu vodní elektrárny jsou velké, ale mezní náklady jsou nulové: jakmile voda roztočí její turbínu, další kilowatt, který elektrárna vyrobí, nestojí nic. Naproti tomu výstavba elektrárny spalující hnědé uhlí je mnohem levnější, ale mezní náklady jsou kladné, což odráží fixní množství nákladného hnědého uhlí na jeden vyrobený kilowatt. Stanovením ceny každého kilowattu vyrobeného ve vodní elektrárně tak, aby nebyla nižší než mezní náklady na výrobu kilowattu pomocí hnědého uhlí, chtěla EU odměnit vodní elektrárnu tučným ziskem, který, jak doufali regulační orgány, bude investován do dalších kapacit obnovitelné energie. Mezitím by elektrárna na hnědé uhlí neměla téměř žádný zisk (protože cena by jen přibližně pokryla její mezní náklady) a rostl by jí účet za povolení, která si musela koupit, aby mohla znečišťovat.
Skutečnost však byla méně shovívavá než teorie. S tím, jak pandemie zpustošila globální dodavatelské řetězce, cena zemního plynu vzrostla a po ruské invazi na Ukrajinu se ztrojnásobila. Najednou nebylo nejdražší palivo, které nejvíce znečišťovalo životní prostředí (hnědé uhlí), což motivovalo k dlouhodobějším investicím do fosilních paliv a infrastruktury pro LNG. Stanovení cen mezních nákladů pomohlo energetickým společnostem získat obrovskou rentu od rozhořčených maloobchodních spotřebitelů, kteří si uvědomili, že platí mnohem více, než jsou průměrné náklady na elektřinu. Není divu, že veřejnost, která neviděla žádné výhody – pro sebe ani pro životní prostředí – z lopatek, které se jim otáčely nad hlavami a kazily jim krajinu, se obrátila proti větrným turbínám.
Nárůst cen zemního plynu odhalil endemická selhání, k nimž dochází, když se na přirozený monopol naroubuje simulovaný trh. Viděli jsme to všichni: Jak snadno se výrobci mohli domluvit na stanovení velkoobchodní ceny. Jak jejich obscénní zisky, zejména z obnovitelných zdrojů energie, obrátily občany proti přechodu na zelenou energii. Jak simulovaný tržní režim bránil společnému zadávání veřejných zakázek, které by chudším zemím ulevilo od nákladů na energii. Jak se maloobchodní trh s elektřinou stal kasinem, kde společnosti spekulují na budoucí ceny elektřiny, vydělávají v dobrých časech a požadují státní záchranu, když se jejich sázky nevydaří.
Je čas ukončit simulované trhy s elektřinou. Místo toho potřebujeme veřejné energetické sítě, v nichž ceny elektřiny představují průměrné náklady plus malou přirážku. Potřebujeme uhlíkovou daň, jejíž výnosy musí kompenzovat chudší občany. Potřebujeme rozsáhlé investice do zelených technologií budoucnosti (jako je zelený vodík a rozsáhlé plovoucí větrné elektrárny na moři), podobné projektu Manhattan. A konečně potřebujeme místní sítě existujících obnovitelných zdrojů energie (solární, větrné a bateriové) ve vlastnictví obcí, které z nich udělají vlastníky, správce a příjemce energie, kterou potřebují.
Autor Janis Varufakis, překlad e-Republika z webových stránek autora https://www.yanisvaroufakis.eu/2022/09/18/time-to-blow-up-the-electricity-markets-project-syndicate/
Janis Varufakis je řecký ekonom, akademik, publicista a politik. V řeckých parlamentních volbách v lednu 2015 byl zvolen poslancem za vítězné levicové hnutí SYRIZA a 27. ledna byl jmenován ministrem financí ve vládě Alexise Tsiprase
Simulovaný trh, nová konkurence, oddělení sítí,velkoobchodní ceny, burza, soutěže s dodávkami elektřiny, investice, mezní náklady … A co takhle znárodnit ?! Sítě i elektrárny.