Demonstrovat osobní vůli a výdrž je začátek obrodného procesu

Anežka Janátová hovoří o tom, jak v sobě Mistr Jan Hus probudil vědomou duši. To samé konal ve starověkých Athénách Sókratés i Platón, který se zaměstnával otázkou, v jakém zřízení by jeho velký učitel nemusel zažít popravu. Mistři výuky vědomé duše nejraději sahali po tak důležitých kategoriích, jako je pravda, poznání a ctnost. Všechny ty kategorie se dotýkají lidského svědomí. Kdo dnes prožije důležitost dělítka na plebejské a patricijské konzuly? Koho dnes potrápí byzantský dualismus, napětí mezi antickými a křesťanskými tradicemi? Máme těžkou hlavu z rozepře mezi slovanskými a franckými věrozvěsty ve Velké Moravě? Hrozí nám krvácení ze sporů různých husitských proudů? Uvedou nás do varu pře mezi domkáři – malozemědělci a agrárníky? Kdo zítra prožije kategorizaci proruských – prozápadních – pročínských postojů? Ze všeho je užitečné se poučit. Jenže kategorie pravdy, poznání a ctnosti, také soucitu čili lásky jsou přeci jen trvalého rázu.

Blíží se soudní přelíčení s učitelkou Martinou Bednářovou. Za vinu se jí klade, že dětem líčila hrůzy údajně páchané ukrajinskými ozbrojenci na dětech i dospělých lidech z Donbasu. Paní Bednářová při tom vycházela čistě z ruských zpravodajských zdrojů. O „našich“ médiích se v té věci vyjádřila jako o těch, která často lžou. Trestající strana tuto učitelku obviňuje vlastně z proruských postojů.

Jsem řadový učitel. Mám v jedné třídě jednu třetinu žáků z Ukrajiny. Někteří z nich nehovoří česky, ani ukrajinsky. Vyučování vedu rovným dílem česko-rusky. Jestliže se mě chlapci zeptají, co soudím o válce na Ukrajině, pravdivě odpovím, že si úsudek o celé věci teprve tvořím, jelikož je ta situace v pohybu, ještě nijak neskončila. A až skončí, potrvá odtajňování mnoha skutečností roky a roky… A pak se omluvím, že bezpečně se budu cítit až s obnovou volnosti projevu. Na druhou stranu se nevyhýbám rozhovoru o ruských, ukrajinských, unijních i amerických postřezích s tím, že uvedu, čí a jaký je to zdroj. Snad tak měla postupovat i vyšetřovaná paní učitelka. Že každá z válčících nebo sympatizujících stran bude svými zdroji ovlivňovat veřejné mínění, je pochopitelné. Tak se to zatím na Zemi dělá. Proto je pro naši myšlenkovou práci dobré zpřístupnit si hodně různých informačních zdrojů. K tomu by nás mělo pobízet obranné pochybování. Obranná pochybnost jistě neodhalí pravdu. Může nás nicméně odvrátit od prvního návalu fanatismu.

Snažím se dosahovat té úrovně mysli, abych nesouhlasil se souzením lidí za horká rozhořčená slova. Snažím se pochopit, že mohou být i voláním o pomoc. Netřeba se ptát, co by se stalo, kdyby Středoevropané se Západoevropany běžně viděli něco z nesestříhaných záběrů ohledně věnce z lidí. Jsou to lidé po skupinách přivazovaní ke sloupům ve městech. Musí mít spuštěné kalhoty a jakýkoli běžný Ukrajinec, který si zamane, je bije přes hýždě, kope jim do hlavy, boxuje jim do těla a vytlouká z nich přiznání, z jaké pocházejí rodiny. (Čerpám ze zdroje VID-20220509-WA0011 (1)UKdemokracie.mp4. Scény se mi nezdají být hrané. Nakolik je možné si myslet, že toto se stalo někde jinde někomu jinému?) Neposkytuji žádný, kdoví jak tajný poznatek. Lidé ho už většinou znají, a to s doprovodnými videi.  Předobraz takových věnců pochází z válečných čtyřicátých let v minulém století. Tarnopolské stromy nesly v roce 1943 neobvyklou zátěž. Teroristé z uskupení UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) na ně pověsili a ostnatým drátem převázali zavražděné polské děti. Pocházím z volyňských Čechů. Babička mi vyprávěla i o banderovském násilí páchaném na menšinových národech. Děda raději mlčel. (Zdrojový materiál: CSwikipedia.org/wiki/Volyňský_masakr♯Srpen_1943 a výpověď pamětníků.) Jaké přemítání by způsobil už jen italský film Ukrajina jiná pravda? Kdyby se lidé ve středu a na západě Evropy dohodli, že budou na takové podněty reagovat, soud s Martinou Bednářovou by nebyl možný, a to kvůli veřejnému mínění. Ne každý soud je léčba. Náplast na rozhořčení z šoku poskytuje, spíš než umlčení, terapeutický rozhovor o hlubší pravdě. Že pravda není v rozporu se skutečnostmi, na tom bychom se mohli shodnout i dnes. I proto si dovedu představit televizní pořad s Martinou Bednářovou a s někým, kdo jí odporuje. A hlavně si představuji nepředpojatého moderátora, který oba hosty směruje k faktům, k tomu, aby pojmenovali své zdroje a, pokud možno, prokazovali, že zdroje líčí skutečnost. To se jistě neobejde bez širokého přístupu k informacím.

Po 25. únoru 2022 (je to příšerně symbolické datum) umlčely vládní kroky vybraná opoziční média na řadu týdnů s tím, že tyto servery šíří desinformace. Právě tím se povolená média dostala do nezáviděníhodné situace. Dají se z ní vyvodit obecné závěry platné ve všech konkrétních případech: Jestli totiž protistraně necháte možnost veřejně vystupovat, sami si pak musíte hlídat, abyste ještě předkládali fakta, abyste ještě působili věrohodně. Bez připomínek opozice vás nemusí držet na uzdě žádná vnější okolnost. Můžete přestat pátrat po ověřených informacích, můžete posilovat čisté soptění. Váš hlas zazní technicky velmi silně, jenže případné sklony k nekritičnosti až k blábolivosti mohou od vašeho představení posluchače, diváky a čtenáře odrazovat. Nakonec třeba zůstáváte s výhodami technických a politických zesilovačů bez přemýšlivých fanoušků… Zjišťujete, že opozice vám fakticky pomáhala zůstat informativní a sebekritický k tomu, co hodláte pustit do lidí. Shodou okolností Evropská unie v září viní Maďarsko, že nezajišťuje mediální pestrost, a v té věci chce Budapešť trestat na penězích. O půl roku dříve EU rozhodně netrestala naši současnou vládu za fakt, že v České republice rušila mediální pestrost. Ach, jo…

A ještě pár slov k lidem, jejichž práci vykonávám dvacet let: S osudy učitelů zalomcují nařízené restrikce už z principu. V rámci demokratizace poměrů nemusí být učitel tlampačem vlády. Tady se učitelé řídí fakty, která v prostředí částečného poznání ovšem nemívají stoprocentní platnost, proto jsou málokdy stoprocentně neotřesitelná. Dobrým a snad i neselhávajícím vodítkem učitele je kladný cit k pravdě a k lásce k bližnímu. Co dělat v případě, kdy vláda a zákonodárný sbor od demokratizace ustoupí směrem k neférovému režimu s narativem, o němž lze říct, že je místy nebo i většinou prudce jednostranný? (Zkreslování dějin, zkreslování přítomnosti, přejmenování dávno pojmenovaných uměleckých děl a falšování národnosti jejich tvůrců…). Tady se učitelé buď dostanou do těžkých až kriminálních pozic, nebo udrží krok s mocí za zpěvu toho, co se zrovna zpívá. Může se přirozeně najít skupina vyučujících, která s novým narativem souhlasí a prožije šťastné chvíle stavu unisono.  Podle mého mínění je třeba žalostné, že „naše“ média podávají ruské žáky, kteří udali svou učitelku za nezávislé řeči o válce na Ukrajině, jako „malé smrady“. Zároveň ovšem podají naše „malé smrady“, co udali svoji vyučující za osmnáct minut jinak nezávislých řečí o téže válce na Ukrajině, jako bdělou mládež.  Naše paní učitelka přišla o práci, je možné, že i ta ruská. Tu naši čeká soud. Také jeden vědec a univerzitní docent se už nesmí stýkat se studenty, jelikož mládež upozornil, že novinky ohledně bojů na Ukrajině je možné získat i z jiných zdrojů než z místních provládních. I jeho řeč nahrál a na patřičná místa předal „přičinlivý“ mládenec. Žije dnes asi i jiné mládí než to svobodomyslné, jehož jsem byl součástí…

Dotkl jsem se jména Anežky Janátové. Ona hovoří o vertikálním spojení s Božím světlem ve starověkých kulturách. O faraonu, který původně mohl být Božím synem, jestliže Boží vůli na světě zrcadlil. V Caesarově době, říká Anežka Janátová, vertikála od Boha k vladaři už neexistovala. Caesar se za Božího syna prohlašoval, ale nevěřil si, a tak vznikl skutečný odkaz Říma – důraz kladený na právní (horizontální) řád. Caesarovu nepohodu dosud vidíme. Nad malými obličeji pomístních politiků vyrůstá postava velkého předsedy jakoby Božího syna. Tomu obrazu ale nikdo nevěří, a proto nás musí poutat zákony. Se zákony se čas od času děje nekalá věc: Jednak je zaplevelí spousta novel a novel těch novel. Jako by zákon v zastřešující dikci už nevěřil sám sobě. Do toho vtrhne válka s propagací jedněch válečníků proti druhým. Zákony se neseškrtají, ale postaví se jim do cesty jakési podzákony. (Informovanost ano, ale takové informace šířit nebudeš. Volnost projevu ano, ale tohle smýšlení neprojevíš.) Nikdo ovšem nezvedne hlas, že by sám zákon zastaral, nebo byl katastrofálně zneužit a musel se celý přepracovat. Spíš zákony přemohla situační vůle někoho, kdo není faraon a už se začal bát i obecného znění zákona. To budou zákony tvořit dílčí události? Vytisknou se zákony na dobu určitou, než skončí válka, nebo až se podepíše jisté obchodní jednání?

Napišme skutečný příběh vědomé duše. Cítím, že je třeba demonstrovat. Ale co demonstrovat? Demonstrovat sebevědomou duši, která ohýbání a protichůdné výklady zákonů odmítne. Vědomá duše nestojí o to být hypnotizovaná třeba médii. Chce souhrn událostí. A chce spoluvládu, chce spolupráci, spoluutváření dalších skutečností. Sebevědomí Čechové jistě nechtějí přenechat utváření české státní politiky kroužku nedotknutelných, přičemž důsledky kroků takového týmu neseme na bedrech všichni. Vědomá duše odmítá vegetovat v trpném rodu. Chce a bude žít činorodě, bez temného nebo takového paternalistického dohledu, který by potlačoval další vývoj směrem k uvědomělému činorodému zacházení s budoucností.